Také jsme byly dětmi, také jsme si hrály a žily si poklidný, bezstarostný život. Ze svého dětství si pamatuji svět duchů a strašidel (kterému jsem pevně věřila). V noci jsem viděla pohybující se stíny, slyšela hlasy, cítila něčí přítomnost ... dětská fantazie, strach a neklid, dokážou vytvořit tajemné obrázky...

Chci ale mluvit o příběhu mé dcerky, který vyděsil nejednoho našeho známého.
Když dceři byly tři roky, zemřel mi otec. Milující to člen naší rodiny, báječný táta a skvělý dědeček, který měl mou dceru hrozně moc rád.
V té době již nežila ani moje maminka, která zemřela 4 roky před ním, dcerka jí nikdy nepoznala!
Často jsem svou dceru slýchala v pokojíčku, jak rozmlouvá. Smála se, povídala... takové to dětské žvatlání (ve třech letech), kterému ani nevěnujete pozornost. Pamatuji si, že ten večer uplynul od otcova úmrtí zhruba měsíc. Vnímala jsem opět její smích a šepot, problém byl v tom, že měla již dávno spát, nebot vstávala ráno do školky. Prošla jsem chodbou, abych ji utišila, když jsem škvírou u dveří zahlédla, jak se kroutí v záchvatu smíchu na posteli. Doslova říkala: "Dědo, přestaň." Vstoupila jsem do pokoje a rozsvítila, musím podotknout, že jsem měla hrozný pocit. Zeptala jsem se jí, čemu se směje a ona mi bez zaváhání řekla "Děda mě lechtá." Samo sebou, že mluvila dětskou řečí, šišlala, ale rozumět jí bylo dobře. Jak Tě může dědeček lechtat? Ptala jsem se a krve by se ve mně nedořezal. "On si tu se mnou povídá a je tu i babička." V tu chvíli toho na mě bylo příli?. Nebyla jsem schopna v pokoji vydržet a poprosila manžela, aby ji uložil.
Od té doby se to několikrát opakovalo. Vždy večer, když byla o samotě, převážně v době, kdy měla spát, si povídala „s dědou a babičkou“. Byl slyšet smích z pokoje a povídání, nebylo to ale jen „nějaké povídání“. Když se člověk zaposlouchal, bylo to, jakoby odpovídala na otázky!!! (takovéto „ne, nechci“ „dobře udělám to...“)
Postupem času vše utichlo, nyní již 14tiletá dcera si na tyto okamžiky vůbec nepamatuje.
Sama sebe se ptám, co to tehdy bylo? Můj otec svou vnučku velmi miloval, byl to jeho poklad a zlatíčko, které jako správný děda hodně rozmazloval. Je snad možné, že by se s dcerou nechtěl rozloučit? Proč tehdy dcerka mluvila i o „babičce“, kterou nikdy předtím neviděla?

Jsem člověk, kterého tajemno a záhady velice přitahují, z knížek jsem již zasvěcená do světa dětí, který my dospělí nevidíme. Údajně mají děti mnohem větší citlivost, vnímají věci, které nám zůstávají utajeny. Vidí a slyší něco, o čem my nemáme potuchy. V určitém věku tuto schopnost ztratí a již nikdy jí nenajdou, vše zůstane zapomenuto. Byly jsme takový všichni, všichni jsme měli tento dar „naslouchání“, bohužel nám jej dospělost vzala.
Kladu si otázku, zda to jen nebyla její představivost. Zda si jen báječného dědu nevysnila? Ale smát se a kroutit se, jako kdyby ji „někdo“ opravdu lechtal? Odpovídat na otázky, které jsou „někým“ kladeny a nejsou slyšet? Není to pro mozeček „tříletého“ dítěte příliš velká fantazie?

Zvážení nechám na Vás samotných, přiznám se, že já opravdu věřím tomu, že se s ní můj otec chodil loučit.

Vydáno: 8. 6. 2006

Přečetlo: 2334 čtenářů

Autor (vložil): Míša

TIP: Pro zobrazení všech příběhů autora klikněte na jméno

Zpět na příběhy..

Komentáře k příběhu...

Předmět:

Datum:

Jméno:

¤ sestra

20. 06. 2006 9:18

Srb

¤ loučení

14. 06. 2006 8:11

star

¤ dědeček

12. 06. 2006 12:49

mrk

¤ Je to mo?ný..

9. 06. 2006 9:45

Gabriela

¤ Ouu

8. 06. 2006 23:07

Anděl

¤ .

8. 06. 2006 16:46

Anki

¤ wiefzgf

8. 06. 2006 14:10

Sparks77

¤ děda

8. 06. 2006 14:05

¤ taky

8. 06. 2006 10:57

Majký

¤ ..

8. 06. 2006 10:34

petr

Číst komentáře