• Kurzy, Akce, Semináře

• Bytosti světla

• Knižní novinky

• Konspirace, teorie

• Kontakty se záhrobím

• Meditace a relaxace

• Poutní tajemná místa

• Prezentace

• Šamanismus

• Svátky a rituály

• Videa

• Vize budoucnosti

• Záhady a tajemno

• Zajímavosti

• Zamyšlení

• Zaniklé civilizace

• Astrální bytosti

• Klinická smrt

• Kontakt se zemřelými

• Minulé životy

• Něčí přítomnost

• Nevysvětlitelné jevy

• Opuštění těla

• Osudové náhody

• Pocit Deja Vu

• Podivní tvorové

• Praktická magie

• Setkání s UFO

• Sny a realita

• Symboly a znamení

• Teorie a myšlenky

• Vnímavá zvířata

• Výklady snů

• Vyvolávání duchů

• Záhadná místa

• Zvláštní schopnosti

• Magie, Hermetismus

• UFO, USO

• Psychologie

• Víra

• Léčitelství

• Zdravé stravování

• Volnomyšlenkáři

• Esoterické filmy

• Esoterické knihy

• Esoterická hudba

• Vaše kresby

• Úkazy na fotografiích

• Foto zajímavých míst

• Ikonka webu

• Informační témata

• Testy schopností

• Ankety na webu

• Facebook

• Fáze měsíce

• Sluneční aktivita

• Počasí - mapka

Vaše příběhy

- Něčí přítomnost -

Všechny zdravím, pokusím se Vám napsat příběh, který bude dost rozsáhlý.

    Jako malá holka jsem už věřila na to, že existuje něco mezi nebem a zemí. Protože večer, když jsem ležela, cítilala jsem, že tam nejsem kolikrát sama. Ten pocit se těžko popisuje: nevnímala jsem to jako co se všude píše, změna teploty atd. Tyto věci já vlastně nevnímam, asi tomu nevěnuju pozornost. Cítím spíš strach, začnu se uvnitř chvět.

    Proto, když jsem byla na táboře, přišla za námi vedoucí oddílu s tím, kdo chce vyvolávat duchy. Prý se tím zabývá. Neváhala jsem a šla do toho. Chtěla jsem jakýsi důkaz, který člověk může vidět. I když na jednu stranu z toho mám strach, neboť je to takový tajemno.
    Přihlásilo se nás dost, tak o půlnoci jsme začali, vyvolávali jsme babičku jedné holčiny. Já v tu dobu nikoho z rodiny neměla, kdo mi umřel. Povedlo se, kelímek se hýbal po písmenkách, odpovídala na takové věci, z kterých ta holka byla úplně mimo a takové emoce, jaké u toho projevila doopravdy hrát nešlo. Sama jsem z toho byla překvapená.

    To byla má první zkušenost a dlouho už nic. Vlasně jsem to nějak neřešila, nevnímala, ani neměla nikoho takového, s kým bych o těchto věcech mohla mluvit. Pak na škole na intru se mi stala další věc. Když jsem šla spát, cítila jsem zase ten divný pocit, že mimo mé spolubydlící tam někdo je. Nic jsem jí neřekla, nevěděla jsem, jak by to vzala. Ona už usnula a já se bála ještě víc. Tak jsem se schovala pod peřinu, ale byla jsem zvídává, tak jsem povykoukla a stála tam tmavá postava vysokého chlapa. V tu chvíli by se ve mě krve nedořezal, ale mlčela jsem, abych jí nevzbudila, obavy z toho, že by se mi smála a nerozumněla, mě donutily k tomu, abych mlčela jako hrob a strach překonala. Otočila jsem se zády, kde jsem tu postavu zahlídla a dělala, že nic, už jsem se tam znova nepodívala. Usla jsem tak rychle jak nikdy před tím.

    To byla druhá zkušenost, nějak jsem to neřešila. Spala jsem opět na intru, ale už si nevybavuji. jestli to bylo na tom samým pokoji, nebot jsme se furt stěhovali z pokoje do pokoje a měnili spolubydlící. V noci mě vzbudil mužský hrubý hlas, slyšela jsem ho za hlavou, volal mým jménem na mě: Věro, Věro..... klepala jsem se strachy a bála se otočit a podívat, jen si pamatuju, jak jsem říkala a až teď si vlastně uvědomuji, že pokaždé, když mi přítomnost těchto "věcí" nedělá dobře, tak si dokola opakuji: nechte mě být a rychle usnu. Ted už se dostaneme k podstatě věci......

    Když mi byly tři roky, naši se rozvedli, tátu jsem vídala jednou za čas, většinou o víkendech, pokavad mu to máma dovolila. Víkendy s ním byly super, pokaždé jsem se těšila. O prázdninách jsme čundrovali. Prostě bomba. Až přišel jakýsi zlom, že už jsem tátu nemohla vídat. Chyběl mi, ale já to bohužel nemohla ovlivnit jako dítě. Pak už jsem odešla studovat a čas plynul. Po sedmi letech se najednou objevil u nás doma, já měla po maturitě. Od té doby jsme se opět začali scházet a já jako dospělý člověk ho vlastně začínala poznávat jinýma očima. Po nějaký době jsme se nějak nepohodli mezi sebou a jak už to bývá, oba jsme měli svoje hlavy a ani jeden jsme nepřišli. Rok jsme trucovali a během té doby se změnilo hodně. Narodil se mi syn a manžel do mě furt hučel, že za ním mám jít a říct mu, že se stal dědečkem. Až po třech měsích narození syna jsem se rozhodla, že za tátou zajdu. Bohužel už bylo pozdě, v tu chvíli, kdy jsem byla rozhodnutá jsem byla na chatě, tak se stala bouračka nedaleko asi 10km od chaty. V tu dobu se nám ucpal komín, ve zprávach říkali o bouračcce a o pár minut později mi volala tátova družka, že táta měl tragickou nehodu. Od této chvíle se začaly dít věci.

    Moc jsem na něj myslela a trápilo mě, co se stalo. Věci kolikrát nebyly kde je člověk odložil, sváděla jsem to na manžela. Plouvačka tak divně křupala, jako by se někdo po ní procházel, křupala elektronika a nábytek, jednou se dokonce vypla televize i rádio, jako kdybych to vypla čudlem, odlepoval se ten samý obrázek ze skříně, jednou jsem v noci slyšela, jako když ho někdo strhává ze skříně (byl několikrát lepený obostrannou páskou), mobil se mi sám od sebe rozsvicoval. Těmto věcem jsem nevěnovala žádnou pozornost, neboť jsem se utápěla výčitkami a měla strach. Chudák se tak snažil na sebe upozornit a já nereagovala.

    Až jednoho dne, ráno jsem si stříhala nehty u nohou a všimla jsem si červených křížů na chodidlech, prstech zespoda připomínající písmenko X, ale nepravidelně dlouhé čáry... ale rovné. Šok v první chvíli. Tak jsem volala manželovi a ihned přijel z práce, řešili jsme to stylem: malej to udělat nemohl, je v postýlce a vylézt z ní neumí, ještě ke všemu tužky červené barvy v tu dobu byly nahoře, kam nedošáhne. "Ty jsi náměsíčná", zkoušeli jsme sami kreslit to samé, ale bylo to kostrbaté, podle pravítka to taky nebylo to samé. "Táta přišel "to on vše tady dělá, upozornoval na sebe. Manžel: " tak je to pravda, že mě neměl rád (to řekla tátova družka). Já: "Proč myslíš?" Manžel: "Já tam nic takového nemám". Druhé ráno na to, manžel měl to samé co já toho dne před tím. Já jsem si dávala v noci pozor na nohy a hodně je schovávala pod deku. I přesto jsem měla na nahou taky to samé, ale už mín.

    Promluvila jsem si s ním, a abych si nepřipadala hloupě, mluvila jsem na jeho fotku, ale za bílého dne...... prostě strach je silnější než já. Cítila jsem klid a úlevu. Od té doby jsem tátu cítila už jen sem tam.

    Za rok jsem se měla vdávat a týden před svadbou jsem si šla lehnout dřív než manžel a něž jsem usla, podvědomně jsem se ptala, jestli je to ten pravý, mluvila jsem k tátovi, vlastně mi to mělo trknout, když už jednou to dal jasně najevo (těmi křížky), že ano. Vzbudilo mě pohlazení po hlavě, tak jsem se otočila s tím, že je to manžel, ale on ještě koukal ve vedlejší místnosti na tv a mě bylo jasné, že to byl souhlas naší svadby od táty.

    Dnes je to již pět let a tři měsíce, co je táta mrtvý. A již od svadby jsem ho cítila, jednou za čas jako by přišel jen na skok a zkontrolovat nás. Teď, co již mám ve svém profesionálním životě jisté problémy a moc se tím trápim, což se s tím spojuje i finanční situace. Teď až když to píši si uvědomuji, že když mi bylo hrozně, jsem vždy myslela na tátu. A tím, že na něj myslim, přijde za mnou. Cítím, že nás hlídá všechny, často bývám sama s malým doma, neboť manžel vykonává stejnou práci jako můj táta, který při výkonu práci umřel. Řidič z povolání (kamioňák). Necítím přítomnost táty, když je manžel pryč.... táta jezdí s ním:-) Dvakrát se to potvrdilo. To už se mi nechce rozepisovat.

    Teď v tomto těžkém období se mi táta už i zjevuje v zrcadle, dvakrát jsem s ním mluvila podvědomě a v podvědomí ho slyšela, jak mi odpovídá. Tři sny se mi zdály, které si pamatuji tak jasně. Jednoho večera před 14 dny jsem se rozhodla tátu vyvolat klasickým známým způsobem s manželem, abych mu dokázala, že táta za mnou chodí. Věří na tyto věci jen z části.... Povedlo se mi tátu vyvolat, myslela jsem si, že se mi to nepovede, když jsme na to jen dva. No vlastně manžel jako půlka:-) Ale táta mi říkal, že to půjde, jen si musím věřit. Povedlo se mu odpovědět jen na jednu otázku. Rozklepala se mi sama od sebe ruka. Brečela jsem jako želva, asi jsem to příliš vysokými emocemi hned při první otázce zkazila. Tak na další otázku už táta neodpovídal, on ví, že se bojím. Potom, co jsem to ukončila, jsem se uvnitř celá chvěla, ale strach už to nebyl.... Doteď nevím, co to bylo.... rozrušení?!? Tu noc se mi zdálo, jak táta odjíždí kamionem a usmívá se na mě a mává na rozloučenou z kabiny kamionu. Tím jsem si řekla, že ho nemůžu pořád obtěžovat, že si zaslouží svůj klid. Noc poté jsem usla jako poslední, manžel byl doma. Slyšela jsem, jak někdo klepe na zeď, ale jako by někdo ťukal z naší strany bytu a silně křupal nábytek. Toto si vysvětluju, jako že se přišel nadobro rozloučit.

    Naposledy se mi cosi ukázalo včera večer. A potom, co se mi zjeví v zrcadle, pak vidím, jako když se rozpálí v létě asvalt a proudí vzduch. Co to je? Před tím, co se mi objevil táta, jsem s ním mluvila a přála jsem si ho vidět. Teď jsem s ním nemluvila a ani na něj intenzivně nemyslela. Objevuje se mi za dne a bylo vždy zataženo... Poprvé se mi zjevil a měl za sebou smrtku, ale bez kosy.... nevím doteď, co to mělo znamenat, ta smrtka....

    Prostě si nejsem jistá, jestli TÁTU neobtěžuju. Protože kdyby žil, vím, že bych za ním šla si říct o pomoc a svěřit se. Ale jak to tam v tom jejich světě astrálním funguje a jak to vnímaj ...nevím. Nerada bych zase něco zase pokazila. A jak mám překonat ten strach?

Těm, kteří dočetli dokonce děkuji a jsem zvědavá na Vaše komentáře.