    14.10.2013 mi umřel pejsek. Měl 14 let, a zdravotní problémy ho provázely tak tři čtvrtě roku. Poslední cca 2 měsíce dělal například to, že neustále chodil na balkon a zase zpátky ve velmi malém časovém rozmezí a když jsem já, nebo někdo z rodiny přišel na balkon kouřit, okamžitě chtěl do bytu. Po jeho smrti nám bylo jasné, že si ten balkon vybral a chtěl tam odejít sám a v klidu.

    Zemřel krátce po 15. hodině a byl jsem to já, kdo ho našel. Krátce před tím měl se mnou poslední vycházku, po které ležel doma na zemi a oddychoval. Viděl jsem, že je na tom zle a otevřel jsem mu dveře na balkon, aby mu proudil čerstvý vzduch. Poslední dobou podobné problémy měl, ale vždy se mu za chvíli udělalo lépe. On vstal, odešel na balkon, tam si lehl a usnul. Když jsem ho našel, chtěl jsem se ho pokusit zachránit, a vezl autem k veterináři. Strašně rád, jako většina psů, jezdil autem.

    Jak to tak bývá, po smrti někoho blízkého je vám dost mizerně. Mám takovou práci, která mi čas od času umožní přijet domů v časných odpoledních hodinách a tak tomu bylo i druhý den. Smutek a zoufalství na mě dolehl nejvíc, když se blížil čas 24 hodin od jeho úmrtí. Kolem půl třetí odpoledne jsem začal mít divný pocit. Cítil jsem, že můj pes je tu někde blízko. Nevím přesně, jak ten pocit vyjádřit slovy, snad si to přečte pár lidí, kteří ví, o čem mluvím. Taková úzkost. Nějaká silná energie jakoby mě tlačila ke zdi.

    Po 15. hodině mi bylo nejhůř a šel jsem na balkon kouřit. Když jsem se vracel, jakoby by byl vzduch uvnitř hustší a té energie, o které píšu výše bylo všude plno. Zaskočilo mě to. Nechal jsem otevřené dveře na balkon a, nevím co mě to napadlo, zkusil jsem se svým psem komunikovat. Dvakrát jsem ho zavolal jménem. Cítil jsem, že energie změnila vlastnosti. Jakoby se zastavila, nebo zpozorněla. "Jestli mě slyšíš, dej mi znamení". V bytě nad námi začal štěkat pes. Něco mezi štěkotem a vytím. Zarazím se. Přemýšlím jestli jsem normální, nebo jestli to lze považovat za znamení. "Dej mi jasný důkaz že si tady". Najednou zazvonil zvonek. Jdu k homephonu: "Prosím, kdo to je?" "Otevřete nám? Neseme letáky..." Snad trochu i zklamaně otevírám mladé slečně dveře. Přemýšlím o tom, co se stalo.

    Stále cítím energii a něco mě nutí pokračovat v komunikaci. Sednu si do křesla, natáhnu ruce před sebe do výše, jak jsem ho vždy drbal na krku a zavolám ho. Cítím že se "něco" přibližuje. A najednou na velmi krátkou dobu (asi něco málo přes sekundu) cítím mezi rukama teplo a lásku. Nic nevidím, ale skutečně cítím, že něco držím a já mu posílám opravdu poslední rozloučení. Co posílal on mě, to nevím. Ale rozhodně vím, že od té chvíle jsem se s jeho ztrátou vyrovnával mnohem lépe, než předtím. Byl jsem klidnější a věřím že byl se mnou. Začal jsem pociťovat, že všechno, co jsem mu chtěl ještě říct, jsem mu řekl tím dotykem. A i přes to, že mi trvá ještě několik dní, než se s tím vyrovnám, od toho dne dokážu o jeho úmrtí víceméně bez problému mluvit a už mi není ani tak smutno.

    Následující den a den poté jsem vždy kolem 15. hodiny zkoušel navázat spojení znovu, ale zatím se mi to od té chvíle nepodařilo.

    Je možné, že by mi chtěl tímto způsobem poděkovat za to, že jsem mu otevřel dveře od balkonu a naposledy ho svezl autem? Nebo je to jen psychosomatická a emocionální halucinace?

Vydáno: 17. 11. 2013

Přečetlo: 2845 čtenářů

Autor (vložil): Martin Svoboda

TIP: Pro zobrazení všech příběhů autora klikněte na jméno

Zpět na příběhy..

Komentáře k příběhu...