• Kurzy, Akce, Semináře

• Bytosti světla

• Knižní novinky

• Konspirace, teorie

• Kontakty se záhrobím

• Meditace a relaxace

• Poutní tajemná místa

• Prezentace

• Šamanismus

• Svátky a rituály

• Videa

• Vize budoucnosti

• Záhady a tajemno

• Zajímavosti

• Zamyšlení

• Zaniklé civilizace

• Astrální bytosti

• Klinická smrt

• Kontakt se zemřelými

• Minulé životy

• Něčí přítomnost

• Nevysvětlitelné jevy

• Opuštění těla

• Osudové náhody

• Pocit Deja Vu

• Podivní tvorové

• Praktická magie

• Setkání s UFO

• Sny a realita

• Symboly a znamení

• Teorie a myšlenky

• Vnímavá zvířata

• Výklady snů

• Vyvolávání duchů

• Záhadná místa

• Zvláštní schopnosti

• Magie, Hermetismus

• UFO, USO

• Psychologie

• Víra

• Léčitelství

• Zdravé stravování

• Volnomyšlenkáři

• Esoterické filmy

• Esoterické knihy

• Esoterická hudba

• Vaše kresby

• Úkazy na fotografiích

• Foto zajímavých míst

• Ikonka webu

• Informační témata

• Testy schopností

• Ankety na webu

• Facebook

• Fáze měsíce

• Sluneční aktivita

• Počasí - mapka

Vaše příběhy

- Nevysvětlitelné jevy -

    Můj život se zdál být celkem normální. Když jsem chodila ještě na základní školu, prožívala jsem dost zajímavé období. A pak později na střední se mi jakoby život od základu změnil, ale ne tak úplně.. Ale začnu úplně od začátku..

    Asi začnu od doby, kdy si to ještě pamatuju, když jsem byla malá. Je to strašně zvláštní, ale od 4 let, které si moc nepamatuju, jsem poznala svého nejlepšího kamaráda. A věřím, že budeme navždy přátelé.. Dneska to už je 17 let, co se známe a jsme stále nejlepší přátelé. Když jsem byla malá, stěhovali jsme se docela často. Bydleli jsme v Karviné, také v Ostravě a dalších větších městech, ale v mých 4 letech jsme se odstěhovali do Studénky a tam jsme taky zůstali až do mých 18 l. Studénku jsem si zamilovala, měla jsem tam své přátelé, rodinu, pár svých oblíbených míst. Už od malička miluju přírodu, zvířata, čtení a spousta dalších věcí, ale nejvíc ze všeho miluju fotbal, zpěv, hudbu, svoji rodinu a své přátelé. Tento můj vlastní životní příběh jsem začala psát z hodně mnoha důvodů. Nedokážu vám milí čtenáři popsat všechno do detailu, každý můj okamžik mého života, co jsem prožila.Popravdě jinak doufám, že jak budete můj příběh číst, uvědomíte si, že všechno mé tajemství mého života, které sdělím na řádky čistého papíru, můžete pochopit zcela jinak, než bylo myšleno, než jsem prožila.

    Můj život byl zcela normální až od určité doby se zcela začal postupně měnit. Ani nevím, jak začít, mám toho tolik na srdci a mám pocit, že ne všechno by se vešlo do jedné knihy. I kdybych jich bylo milion, taky by to nestačilo. Ale i tak se pokusím můj příběh zkrátit. Vlastně jsem i začala psát, né kvůli tomu, aby si tyto řádky někdo četl, ale aby mi konečně spadl ten obrovský balvan Ze srdce.. je toho tolik.. můj život se mi od základu změnil a nejhorší je, že už mám (jiný pohled na svět) a vlastně jsem úplně sama na všechno.. ano, mám rodinu, přátelé,.." ale to co se mi přihodilo".. někdy neumím ani vyjádřit slovy, svoje pocity.. ale vrátím se zase na začátek, kde jsem zkončila..

    Když jsem chodila ještě na základní školu, prožívala jsem dá se říct skvělé dětství.. v té době upřímně jsem si to neuvědomovala. Byla jsem neštastná, že děcka se mi ve škole smějou a vůbec se mi nelíbilo, jak jsem vypadala vzhledově, připadala jsem si příliš tlustá apod. Ale když na to vzpomínám teď, bylo to strašně krásné období a bezstarostné dětství, i ta puberta.. Měla jsem skvělé rodiče a dodneška mám a jsem za to štastná. Mladší sestru o dva roky, která věčně jen zlobí, ale všeci ji máme rádi. Až na tu školu na základce, kde mi nešlo moc to učení a děcka se mi posmívali, jsem se měla vlatně fajn. Přátelé, rodina, měla jsem svého "nejlepšího kamaráda".. dá se říct, že mi i nic nechybělo...

    Bývávala doba, kdy jsem se s "Lukášem" vídávala každý den po škole, chodlili jsme ven, nebo jsme chodili k němu, nebo k nám domů a hráli jsme si s přáteli, nebo sami. Jak už jsem řekla, nejkrásnější dětství. Nejhorší je, že člověk si uvědomí špatné, nebo ty dobré okamžiky, věci až když na ně vzpomíná.. Taky jsem se hodněkrát zamilovala, ale v mém životě, i ted v dnešní době jsem ještě nikdy v životě nepotkala lásku.... Když jsem ještě chodívávala na základku, tak jsem byla často zamilovaná do spousty kluků, ale ti mě nikdy neměli rádi a vysmívali se mi a jen mě využívali a hráli si s mými city. Později už jsem klukům nevěřila a když jsem věděla, že se některýmu líbím, nebo mi to řekl třeba osobně do očí, i přesto bylo něco ve mě a já nedůvěřovala, nebo se něčeho bála, měla jsem pocit, že se mi zase vysmějou, zůstala jsem pořád sama. Mohla jsem si zato sama, věděla jsem to, ale chtěla jsem mít jistotu a pocit, že je to (ten pravý), opravdu kluk, který mě bude mít rád (milovat) "takovou jaká jsem", a že se mi třeba zase nevysměje a nebude si hrát s mými city jako ti předešlý* .. - ..v mém životě byli jen 2 kluci, které jsem opravdu "hluboce milovala"..a myslím, že to, co jsem cítila a "to co cítím ted" se nedá ani popsat v knížkách, ale ani s jedním jsem nebyla*.. ale je to mnohem, mnohem složitější.

    Už se pomalu dostáváme do fáze, kdy můj život se najednou změní na plné obrátky.. "Nevím, komu se tenhle příběh dostane do rukou a moc se bojím, že se dostane do těch nespravných".. Jak už jsem několikrát zmiňovala, můj život se v určité době "doslova" zásadně změnil*.. Co bych dala za to, kdybych nemusela psát tyto řádky, ale už si nevím rady a nevím jak dál..

    Před pár roky jsem "život brala takový, jaký byl" .. (byla jsem ve světle,"a byla jsem obklopena tmou", ale kolem mě vždycky zářilo "to světlo").. Dneska - ( "je kolem mě jen samá tma", světlo vidím, ale ne a né nejde mi skrz projít tím světlem, "světlo je jen někde tam v povzdáli").." Kdokoliv, kdo bude číst tento příběh, opravdu nevěřím, že mě někdy, někdo pochopí".. (To, čím jsem si prošla).. věříte na paranormální věci, a že existujou věci mezi nebem a zemí*?.. Vím, co si myslíte, že jsem se zbláznila, a že bych se asi měla jít léčit apod.*, i když po pravdě nemůžu vědět, co se vám honí hlavou... Ale to, čím jsem si prošla, to asi mi nikdo nikdy nevysvětlí a ty nejhorší okamžiky mého života mi zůstanou uchované ve vzpomínkách. Ale už zase přeskakuju, takže se vrátím na začátek, už jsem vám určitě víc než dost napověděla, proč píšu tohle všechno, a co je mým největším tajemstvím.*

    Kdybych měla normální život jako ostatní, tak bych asi nemusela psát tohle všechno.. Období, kdy jsem chodila na základku bych asi ukončila. "Prostě krásná léta".. Když jsem začala chodit na střední, tak se mi postupně začal pomaloučku život měnit.. Ale v té době snad každému.. Další noví přátelé, Nová škola, a v té době i už rodiče uvažovali, že se budeme "stěhovat". Ale k tomu stěhování se ještě pak vrátím.. Už na začátku příběhu jsem se zmiňovala, že jsem opravdu hluboce milovala 2 kluky.. Tím jedním byl můj "nejlepší kámoš" .. Milovala jsem ho asi 7 roků.. I přesto, že jsem věděla, že mě nikdy chtít nebude, pořád jsem někde uvnitř doufala*.. Bylo to i tím, že jsem s ním strávila tak moc času a byl to "nejlepší kámoš", kterému jsem mohla vždycky říct cokoliv, kdykoliv.. A pořád můžu.. Když jsem začala chodit do druháku na střední, "Lukáš" si našel svého nejlepšího kamaráda "Tomáše".. Nikdy nezapomenu na ten okamžik, kdy jsem potkala Tomáše poprvé*... Dětství je dětství.. Ale když jsem začala chodit na střední školu, tak to snad bylo nejkrásnější období ze všech.. (z mnoha důvodů)* .. V té době tak jako na základce jsem byla taky často zamilovaná, ale jinak v hloubi srdce jsem vždycky milovala Lukáše..

    V tomto příběhu, jak jste si asi všimli, pořád se zmiňuju o svých láskach apod*, ale o to tu v tomto příběhu nebude hrát vůbec roli, i když to tak asi bude vypadat. Půjde tu úplně o něco jiného*..asi si myslíte, že napsat nějaký příběh o sobě je strašně jednoduchý, ale není! Snažit se vyjádřit slovy to, co cítím uvnitř není vůbec jednoduchý, a stejně nevěřím, že mě málokdo pochopí to, co jsem prožila, protože to nikdo nikdy nezažil.. Ale co já vím, možná ano...

    Střední školu jsem milovala.. skvělý kolektiv ve třídě, noví přátelé, cestování do školy.. vždycky po škole, když jsme ještě bydleli ve Studénce* jsem chodila s přáteli ven, teď už jsme chodili i občas s Tomášem*, všechno se v té době změnilo k lepšímu.. O prázdninách, kdy jsem pak měla nastoupit do třetího ročníku na střední, všechno se rázem zase změnilo.. Měli jsme se stěhovat.. Jak mi to rodiče oznámili, "najednou mi bylo nejhůř, jak ještě nikdy".. Začalo se mi honit hlavou spoustu černých myšlenek, jak budu dojíždět do školy, co přátelé (budu je ještě vídat?), a co moje milovaná Studénka? (jak daleko od ní budu) apod* myšlenky mi začaly v hlavě bloudit.. "A dneska", i později po stěhování* už vím, že to nebylo tak hrozné.. Ale v té době mi bylo fakt nejhůř a "myslela jsem, že hůř mi snad už ani být nemůže", jak nesmírně jsem se mýlila!*, ale k tomu dojdu později*..

    Přestěhovali jsme se z města do vesnice, kde mamka vyrůstala.. do školy jsem dojížděla (někdy jsem stávala kolem 2h ráno a chodila jsem 4km pěšky na nádraží, a večer podob.)* S přáteli jsem se dál vídávala, vždycky po škole jsem jezdívala do Studénky a k večeru jsem jezdila domů.. "Ted" už jsem s tím dávno vším smířená a mamka je štastná tam, kde bydlíme "teď".. "A to je myslím to nejdůležitější". Je to opravdu jen můj názor, zřejmě si to myslím jen já, ale jak jsme se odstěhovali, postupem času se začlo zase všechno měnit.. Naše Parta* se rozpadala, (každý, jak se říká šel svou cestou)*, nebudu to radši zmiňovat do detailu* .. Asi před dvěma roky a půl jsem dodělala školu a skončila jsem na pracáku.. Ale to bych asi ukončila ty základní údaje, nebo jak bych to řekla, "teď se co nejvíc budu snažit vyjádřit co nejpřesněji, o co tu vlastně jde nejvíc v tomhle příběhu"*.. Přemýšlím a snažím se najít ta správná slova, jak začít..

    Ty dny "31. 7. 2010 na 1. 8. 2010" se rázem všechno změnilo DOSLOVA* .. V tu sobotu 31. jsem ještě Lukáše milovala, ale Lukáš už dávno chodil s Míšou a byl s ní štastný*.. Ten den jsem jela do Studénky. Mí přátelé pořádali dvě kalby a já se měla rozhodnout, na kterou půjdu.. Strašně jsem chtěla jít s holkama na tu "druhou kalbu", a na té první byl Lukáš s Míšou, tak se mi tam obvlášt nechtělo.. (Ale nedokážu vám to popsat ten pocit, jako bych měla být na té první kalbě, kde byl Lukáš s Míšou, "něco mě tam pořád táhlo, jako bych měla být tam"*).. Takže jsem nakonec s holkama nešla a šla jsem na tu první kalbu, i když jsem nevěděla, co tam vlastně dělám, ale ten pocit, že tam mám prostě být, byl silnější, než touha, že jsem chtěla jet s holkama...

    Bavili se, chlastali, apod.*, a jak už se blížila půlnoc (druhý den), tak jsme se začali bavit, kde budeme stanovat a kdo má všechno stan apod*. A já si najednou vzpoměla na Toma. Napsala jsem mu, jestli náhodou nemá stan apod, on odepsal..atd, nebudu to rozebírat.. prostě krátce po půlnoci 1. 8. 2010, nevím, jak se to stalo, ale stalo se to, jsem se zamilovala do Tomáše.." Jenom se domnívám," co mě tam asi celou dobu tak neúprosně táhlo, a proč se tam asi měla být* ... Bylo to zvláštní, ale pak najednou se rázem všechno změnilo.." Uvědomila jsem si najednou tolik spoustu věcí jako nikdy předtím".. Tomáš byl jediný kluk v mém životě, kterému jsem se aspoň trošku líbila.. Jednou asi tak v zimě, myslím, že jsem chodila do třetáku.. Mě Tomáš pozval na rande a já ho odmítla.. (nebudu to opět rozebírat nějak zvlášt, co bylo předtím a co bylo pak..) "Ted" upřímně už si moc nevzpomínám, proč jsem to udělala, ale jedno vím, že si to nikdy neodpustím.. Myslím, že v té době jsem ještě něco pořád cítila k Lukášovi,.. anebo to bylo taky tím, jak jsem psala úplně nazačátku příběhu, klukům jsem přestala důvěřovat, asi jsem Tomášovi nějak něvěřila, že to se mnou myslí vážně* ?.. Potom už Tomáš o mě nějak nestál, když jsem chodila ještě na střední a já jevila o něj zájem, ale to byla jen taková zamilovanost.. Takže jsem to pak už neřešila.. Ale když jsem si uvědomila, že Tomáš byl opravdu jediný kluk, který o mě kdy projevil zájem, i když jsem to posrala, a já ho "teď v tuto chvíli" (hluboce miluju) jak nikoho nikdy předtím".. vždycky jsem byla zaslepena láskou k Lukášovi, a vždycky jsem si myslela, že on je ten pravý* atd. ale ..můj život je ještě mnohem složitější..

    Začaly mě strašně bavit vykládací karty, vždycky jsem je brala jako zábavu, (ale ted už vím, že karty jsou vážná věc).. Milí čtenáři, teď už jdeme do vážnějšího vyprávění, a nedoporučuji pro ty slabší povahy*.. Dostáváme se do fáze, kdy bude pro mě nejtěžší vyjádřit slovy to, co jsem doslova prožívala* ...Půjde tu o mě, Tomáše a o Tomášovu maminku...

    Tomášova maminka opravdu vážně onemocněla.. Neumím si ani představit, jak Tomášovi asi bylo, když Tomášova maminka bojovala o život v nemocnici.... pořád dodneška nechápu, Tomášovi muselo být snad v tom případě milionkrát hůř než mě.., "protože to, co jsem prožívala já"*.. Už od malička mám "vrozenou empatií", máme to jakoby v rodině.. Jak už jsem povídala, začala jsem si vykládat karty.. Úplně mě ty karty jakoby pohltily.. vždycky jsem je brala jakoby zábavu, ale pak jsem se asi tak trošku nekontrolovala a začala jsem si je vykládat "v kuse", dennodenně, co hodinu, prostě jak kdy.. Vykládala jsem si pořád karty jen na mě a na Tomáše, zajímalo mě, jak mu je, co dělá, jak se má a kdy ho asi uvidím..apod." Když jsem se dozvěděla," že jeho maminka onemocněla, začala jsem si dělat o Tomáše a o jeho maminku opravdu velké starosti.. "myslím, že to co, jsem cítila," to vám asi nikdy nedokážu popsat*..

    Začala jsem si vykládat karty i na jeho maminku, pak na Tomáše, jestli je vše v pořádku, apod.. Opravdu nevím, kdy jeho maminka onemocněla, ale mě "ty stavy" začaly v prosinci.. (A najednou jakobych to nebyla vůbec já)*.. Nemohla jsem vůbec spát.. Byla jsem pořád jenom nemocná.. nechuť k jídlu.. a později se to začalo zhoršovat.. najednou přišel den a já byla úplně jakoby někdo jiný, "teď už si skoro ani na to moc nepamatuju.. začala jsem si mluvit sama se sebou a měla jsem stále pocit, že mi někdo chodí po pokoji. Začalo se to zhoršovat.. "najednou jsem myslela na smrt, na anděly a mluvila jsem o takových divných věcech".. Pořád jsem se snažila usnout a jen jsem ležela na posteli (a třásla se) "zimou" a "pocit" vůbec jakobych to nebyla já, nevěděla jsem o sobě (byla jsem někdo jiný), honily se mi v hlavě ty myšlenky ,a bylo mi jak nikdy předtím.. bylo mi "Nejhůř v mém životě"*.. Tyhle stavy, co jsem měla se vážně nedají popsat, nemá to smysl, ani psát tento příběh, když píšu tyto řádky a vzpomínám, co jsem doopravdy prožívala, přemýšlím, že to stejně píšu asi všechno zbytečně, protože mě nikdo nikdy nepochopí.. A ani nedokážu vám popsat všechno do detailu, to prostě nedokážu, ale pokusím se..

    "Možná si říkáte, co moji rodiče".. jestli byli u toho, když se mi to všechno dělo.. ano, byli.. A ti mi nejvíc pomohli se z toho dostat, ..ale všechno postupně, k tomu se ještě vrátím.. Možná si také říkáte, co to má společného s Tomášem a s jeho maminkou.. to vám asi povím až nakonci příběhu, ale já sama nevím, co se mi to dělo.. A asi se to nikdy nedovím..

    Jak už jsem povídala, že v prosinci to začalo v "ÚNORU" +březen to bylo snad nejhorší.. jak už jsem několikrát zminovala, že jsem vůbec jakoby o sobě nevěděla (ten pocit), nevěděla jsem ani co je za den, karty jsem si už dávno nevykládala, jen jsem ležela v posteli nevyspátá, v hlavě se mi honili ty nejčernější myšlenky, které snad existujou, vůbec jsem asi ani nejedla, a když jsem si sedla k pc (protože jsem ani nevěděla, co dělám), tak jsem na FB psala doslova nesmyslný komentáře, a poslouchala jsem i takový písničky (kde byli buď v názvu andělé apod*..
    18. 12. 2010 Tomáš: píše na FB, že je opět nemocný*.. Já píšu na FB .. I can not stand it :´(..(znamená, že : Já Už to nevydržím.)* ..     19. 12. 2010. Já Píšu.. že nechci nový rok, bo to bude ještě horší! .. v té době jsem už poslouchala písničku Mariah Carey - Angels Cry ft. Ne-Yo : v překladu "Andělé pláčou"..     30. 12. 2010. Tomáš zase onemocní... já v té době jsem vůbec nemohla spát, na to si moc dobře pamatuju.. já jsem 30. 12. napsala komentář "písničky od jayk3M - V záři světel lampionů, za hranici citů. Propadám se do temnoty pochopen až za úsvitu. Naposled, s hlavou vztyčenou oddávam se moci. Konečně jsem volný v hrsti téhle noci...
    31. 12. 2010. Tomáš píše, že jede na ambulanci,..
    Já 1. 1. 2011. Píšu, že jsem zase nemohla vůbec spát.... Možná si říkáte, co mají moje komentáře společného s Tomášovými.. To vám nevysvětlím, protože vám prostě nedokážu vyjádřit slovy to, co jsem prožívala, natož to co asi prožíval Tomáš, a to ani já nemám páru, jak mu asi bylo..
    29. 1. 2011 píšu na Fb - chci už únor! ..
    30. 1. 2011 jsem poslouchala písničku a napsala jsem komentář: On sleepless roads the sleepless go - May angels lead you in - v překladu zní: Na bezesných cestách bezesně jít Smí tě andělé vést.

    Ještě jsem se zapoměla zmínit o tom dost podstatným.. Když už jsem měla ty stavy apod.. V lednu, nevím, jaké datum, ale asi 8. ledna se mi zdálo o Andělech.. Nějakým zláštním způsobem jsem usla.. Takový sen se mi ale ještě nikdy nezdál.. v té době jsem se chovala jakoby jak blázen, teď už jsem v pohodě a bez depresí* a bez jakkéhokoli náznaku, že by mi něco bylo, a pořád budu tvrdit, že si nejsem vůbec jistá, jestli to byl sen.. *mluvili ke mě, a jakoby tam byl jak se mu říká (bůh)* a bylo mi krásně.. No, byl to hezkej sen..
    1. 1. 2011. Tomáš napsal komentář na Fb osobnost bez osobnosti.. (nevím, co tím myslel dodneška)
    2. 2. 2011 jsem poslouchala písničku od davida deyla (PŘESTAN SE BÁT)*.. Možná to pořád vypadá hloupě, čím chci docílit těmito komentáři, že to nedává smysl.. ale já se tak ujištuju, že to, co se mi celou dobu všechno dělo, že ty jen některé komentáře smysl dávají.. A vlastně tento příběh je jen pro mě, abych "našla klíč"*, co se mi to dělo ty nejhorší 3-4 měsíce v mém životě* ..
    2. 2. 2011 Je Tomáš zadaný... celou tu dobu od 1. 8. 2010 jsem do Tomáše byl jen bláznivě zamilovaná, a od té doby jsem ho také ještě neviděla.., ale jakmile jsem se dozvěděla, že je zadaný, tak poprvé v životě jsem si uvědomila tolik spoustů věcí, a nenáviděla jsem se najednou za tu svoji minulost, že jsem ho odmítla, a puklo mi srdce.. ucítila jsem v tu chvíli, že ho opravdu moc hluboce Miluju*, nedokážu popsat ten večer, jak mi bylo.. V té době jsem byla s mamkou a se ségrou v obýváku, ten večer, a neudržela jsem svoje emoce, a cítila jsem k němu opravdu víc, než si dokážete představit*.. to se mi ještě nestalo.. Ta bolest a zárověň tu lásku, co jsem k němu cítila.. Ale řekla jsem si, že hlavně aby byl štastný a to bylo pro mě to nejdůležitější.. Vlastně se mi jedno přání už splnilo, aniž bych si to uvědomovala, "Lukáš byl štastný - s Míšou"... Teď už jsem si přála, aby byl šťastný aspoň Tomáš* nic víc jiného jsem si nepřála, a záleželo mi jen na tom..
    5. 4. 2011 je Tomáš nezadanej a já jsem zase opět nemocná.. A už jdeme k tomu nejhoršímu*..
    13. 2. 2011 Tomáš píše komentář: teď chodíme na ta setkání, ale nepotkáváme se .. jen se snažíme být věrní ..
    14. 2. 2011 poslouchám zase opět písničku o andělech: May angels lead you in..
    16. 2. 2011 jsem vůbec zase nespala.. další dny.. mám pocit, že mi někdo chodí po pokoji, mám pocit, jako že to vůbec nejsem já.."a pak mluvím, jakoby bych byla úplně jako někdo jiný".. šišlavým způsobem.. všechno to, co jsem prožívala, je toho tolik, aby se to dalo pochopit, tak jak jsem to opravdu prožívala, nedokážu popsat.. Mluvila jsem o tom, že ve mně je ten anděl a sním si povídám, apod.* Sami od sebe se mi nahlas spustili bedýnky, když jsem poslouchala hudbu.. byla jsem sama doma, pořád jsem si mluvila sama se sebou a měla jsem pořád pocit, že nejsem sama, a měla jsem nehorázný "pocit strachu, deprese", a stalo se, že jsem najednou se nervla a najednou se sami od sebe dveře pohnuly..
    18. 2. 2011 jsem už to vůbec nebyla já.. a na FB je komentář.. I need a guardian angel and now (to znamená: potřebuju strážného anděla..)
    23 .2. 2011 mám napsaný komentář.. poslouchala jsem písničku od davida deyla: V noci světlem, ve dne hrou ..Osvobozen jenom, když svítá.. a hned na to mám napsaný komentář: prý mám smutný oči..
    25. 2. 2011 komentář: I need a hug and rather than venturing !! (Potřebuju obejmout a nepouštět!)
    28. 2. 2011 Má Tomáš napsaný komentář: tak mi chybí .. v té době jsem myslela, že tím myslí "Romanu"* .. už tak jsem byla úplně mimo a vůbec jsem o sobě nevěděla a už vůbec, co mi je.. "Ale ve skutečnosti" tím komentářem myslí úplně něco jiného*.. ale k tomu dojdu..
    1. 3. 2011 Já na FB:.. zatím nejhorší období mého života.. musím se z toho dostat!! děkuji své rodině* za podporu a pomoc apod*...
    2. 3. 2011 Já na FB: Most of all I need now friends.. (Nejvíc ze všeho teď potřebuji přátelé ..) Opravdu nevím, co by se dělo, kdybych neměla rodinu, ti me z toho dostali, postupně se se z toho dostávala, ale zůstaly následky.. nedokážu být třeba nikde sama, prostě nesnesu to ticho.. Když jdu spát.. potřebuju mít zaplou Hudbu.. nebo aspoň potřebuju, aby v tom pokoji někdo byl jinak neusnu,..
    18. 3. 2011 jsem jela do Ostravy, netušící ještě o té zprávě, co jsem se dozvěděla hned pár dnů po té.. Když jsem ale byla ještě v Ostravě, tak jsem neštastná svým přátelům (kterým opravdu věřím)* se zmínila, jak moc miluju Tomáše a jak moc mi záleží na tom, aby byl štastný a aby jeho maminka se uzdravila* ..

    Takový šok to byl pro mě, když jsem pár dnů na to jela do Studénky že navštívím Lukáše.. a co jsem se nedozvěděla.. Myslela jsem, že ty dny co jsem prožívala, a to byly už za mnou, že snad už hůř být nemůže.. jak nesmírně jsem se opět mýlila! Přijela jsem k Lukášovi. Najednou mi Lukáš sdělil, že Tomášova maminka umřela,.. bylo to v únoru, nevím přesně kdy.. Najednou jsem si uvědomila, ("že to všechno")* - to, co jsem prožívala* (bylo v té době), kdy Tomášovi muselo být nejhůř, "kdy jeho maminka umírala".. jak to může být možný.. Je dost možný, že si myslíte, že jsem si to všechno vymyslela, že jsem se zbláznila, nebo opravdu nevím, co si myslíte, a je mi jedno, jestli mi uvěříte, nebo ne.. ale proto píšu příběh, protože nemám nikoho, kdo by mi kdy věřil, že se mi to stalo.. jen mám rodinu, která byla se mnou, když se mi ty hrozné věci děly, "nejlepšího kamaráda" který ví "jen něco," co se událo těch pár měsíců.. Věřím, že asi málokdo tomuto příběhu uvěří, že se skutečně stal a že jsem si ho nevymyslela, ale takovou fantazii, proboha lidi, vážně nemám, tak se proberte (nevím, co bude, až tento příběh dopíšu, ale věřím, že se mi hodně moc uleví a že mi konečně spadne ten velký balvan ze srdce, "ta bolest")..

    Ten den, kdy jsem se to dozvěděla o jeho mamince, sotva jsem dojela domů.. Změnil se mi doslova úplně pohled na svět.. ("jak je možné, že mi bylo nejhůř v té době, kdy Tomáš se bál o svoji maminku, musel být na tom psychicky taky dost špatně, a vůbec jsem si nedokázala představit, jako moc špatně, protože to, co se dělo mě")*.. Mohli za to ty vykládací karty - byla jsem na něj nějak myslí na něho napojena apod. *nebo empatií?.. + že jsem něco k Tomášovi cítila.. Mohly by to být klidně i obyčejné deprese, ale až tak silné, ? (s bludy, halucinacemi apod.*)," (a přesné v té době), kdy mu maminka umírala,.. je to náhoda.. Co to bylo..?? Nebo to bylo přece jenom bylo něco mezi nebem a zemí??.. Je toho mnohem, mnohem víc, co jsem tu ještě nenapsala, ale nikdy asi nepřídu na to, co se mi to dělo.. NEVÍM ...

    Když jsem pak přijela ze Studénky domů, slzy v očích, zase opět v depresích (ale už v jiných) z toho, co se stalo, mamce jsem to všechno pověděla.. najednou jsem byla k nezastavení,.. "A neviděla jsem žádné světlo.. jen tmu"*.. Začala jsem o tom, že co Tomášovi bráškové, že budou žít bez maminky,.. a proč to tak musí být.. A co Tomáš.. (Absolutně se mě to netýkalo, a pořád jsem si nemohla nějak pomoct, tak nehorázně mě to bolelo..) Možná to bylo i tím.. Co jsem si prošla ty měsíce, před* a budu asi přesvědčena, i když jsem to nevěděla, v té době co jsem měla ty stavy,* že jeho maminka umřela.. ( JÁ TO VŠECHNO PROŽÍVALA S TOMÁŠEM, TO CO SE MU DĚLO, TO CO ON PROŽÍVAL)? (to zůstane asi vážně tajemstvím navždy)" viz.komentáře".., aniž bych si toho byla vědoma.., i když nikdo mi to nikdy nedokáže, co se mi to dělo, a já nebudu mít nikdy žádný důkaz*.., ale myslet si to můžu..

    4. 5. 2011 odvezli moji mamku do nemocnice..,a já dostala strach,.. doktoři vůbec nevěděli, co jí je.. Ale pak došli k názoru, že to bylo těmi léky, co jí předepsala doktorka,.. mamce se udělalo líp, a bylo jí zbytečné nechávat v nemocnici... Tak moc jsem štastná, že je zase doma.. To, co jsem si prožila v té zimě, asi jsem v podvědomí měla strach, že se něco stane mojí mamce, jak Tomášové mamince.. Ale díky bohu je mamka v pořádku.. "Už jak se blížím ke konci příběhu, nesmírně se mi ulevilo a jsem štastná, že jsem se do tohohle příběhu pustila.. už navždy v mém životě zůstane nejhorší vzpomínka na to, co se mi stalo, a nikdo, nikdy mi asi nevysvětlí, proč se to dělo.. Vím moc dobře, že maminčina smrt Tomáše poznamenala na celý život, a já prostě už nevidím "to světlo," jak jsem vždycky viděla.. Nechápete to,? Já taky ne.... Mě totiž poznamenaly ty 3.-4.měsíce, co jsem prožívala, a na které bohužel nezapomenu.. Teď už si jenom přeju, aby Tomáš byl jednou ještě šťastný* a věřím, že bude... A já doufám, to, co jsem prožila, že se z toho taky jednou dostanu..
.......A tajemství zůstane navždy v mém srdci,.. protože píšu tento příběh a prožitek byl pořád zcela jiný, než tyto slova...