    Tak tedy, bylo léto asi tak před dvěma lety a musím říct, že se mi nic podobného nikdy před tím a ani potom už nestalo.

    Šla jsem se svojí kamarádkou na houby, les je nedaleko naší vesnice, která se nachází kousek od vyhlášených křivoklátských lesů. Kamarádka psala sms manželovi a já se kochala přírodou, ale jako by mně cosi rušilo, pořád se mi zdálo, jako kdyby za námi šel pes, pořád jsem se ohlížela, ale nic jsem neviděla. Kamarádka se stále věnovala svému mobilu a já měla čím dál nepříjemnější pocit, trochu jsem přidala do kroku a kamarádka mé tempo následovala, ale od mobilu neodtrhla oči.

    Pak jsem uslyšela jako by se pes rozběhl. Slyšela jsem jasně a zřetelně běh psa, dunění dopadajících tlap a dech, podle mně dosti velkého psa, odhadem německého ovčaka nebo tak něco v té velikosti. Naposledy jsem se ohlédla, nic tam nebylo, znovu jsem přidala, ale to už ony zvuky byly tak blízko, že jsem měla pocit, že mi ten pes musí co chvíli skočit na záda. No a tak jsem se tuto situaci rozhodla řešit jako žena (zapoměla jsem říci, že cesta, po které jsme s kamarádkou, šly je klasická lesní cesta, tedy uježděná hlína, po levé straně je skála a po pravé straně je pruh trávy, bodláčí a kopřiv asi tak vysokých jako já, cca 170cm, za kterým je prudký asi tak půl metru hluboký sráz a pod ním koryto potoka).

    Takže jsem zaječela, strhla kamarádku na onu skálu, ta konečně odhodila mobil, zaječela taky a obě jsme se podívaly na pravou stranu, kde je pruh trávy, ta se prohnula pod vahou - ducha? A zůstala ležet, jako by po ní právě proběhl pes. Před oním úskokem ke skále zde ale nic podobného v trávě nebylo, tráva se ohnula před našima očima. Myslela jsem, že mám infarkt. Kamarádka se zeptala, co to bylo? Já jí svoje pocity popsala, ona se otřásla a řekla, že až na tu ohýbající se trávu nic neviděla, ale že jí to úplně stačilo a tak jsme šly dál.

    Nepříjemný pocit sice nezmizel, ale pocit, že za mnou běží pes už ano. Došly jsme na naše oblíbené houbařské místo a začaly hledat houby, ale já měla pocit, že jsem se pomátla. Slyšela jem hlasy hrajících si dětí, je mi 34let, ale takhle nějak si představuji, že za časů našich babiček hlaholily děti, když pásly dobytek na loukách a krátily si čas hrou, trošku zpívaly, trošku odříkávaly zlatá brána odemčená.... do toho dívky ječely, no prostě jsem slyšela změť dětských hlásků a do toho cítila zápach plynu-merkaptanu, tedy toho, co se dává do plynu, aby byl cítit. Stála jsem jako přikovaná, čehož si všimla i kamarádka. Poté, co jsem jí vylíčila, co zase slyším a cítím, jí naskočila husí kůže a pelášily jsme domů bez hub.

    Později jsem se dozvěděla, že někde v těch místech měla stát vesnice, která zanikla za třicetileté války a že pokud někdo vidí velkého černého psa-ducha, znamená to, že ten pes tam střeží nějaké tajemství, většinou poklad a je životu nebezpečné se s ním utkat. No tak nevím, jsem blázen, nebo na tom něco je?

Vydáno: 17. 7. 2010

Přečetlo: 2426 čtenářů

Autor (vložil): mazzinka

TIP: Pro zobrazení všech příběhů autora klikněte na jméno

Zpět na příběhy..

Komentáře k příběhu...