Ahoj,
    patřím mezi lidi s poměrně materialistickým pohledem na svět, ale přesto je tu pár záležitostí, které tento můj pohled tak trochu nabourávají. I když bych byl asi raději, kdybych mohl věřit, že svět je opravdu takový, jak se ho snaží popsat uznávané vědní disciplíny, musím si někdy připustit, že tu nejspíše existují jakési principy, které stojí mimo nám známé přírodní zákony. Ačkoliv jsem ke spoustě typů paranormálních jevů velice skeptický, dodnes si neumím racionálně vysvětlit pár zážitků z doby, kdy mi bylo něco málo přes 10 let.

    Minimálně dvakrát jsem se dostal do situace, kterou neumím nazvat jinak než Setkání s duchem. Přitom se jednalo o prostředí, které se k podobným příběhům vůbec nehodí. Žádný starý dům s pohnutou minulostí, ale byt v 9. patře paneláku v Praze na Lužinách, který pochází přibližně z poloviny 80. let 20. století. Patřili jsme mezi první obyvatele tohoto domu.

    V prvním případě se to stalo asi tak v půl jedné v noci. Probuzení s divným pocitem, a koutkem oka jsem zahlédl nějaký pohyb postele, který směřoval ven z pokoje. Pokusil jsem se vstát, a sledovat ten pohyb, ale mé pohyby byly takové divně těžkopádné a nebyl jsem schopen pořádně ovládat končetiny. Ale přesto jsem cítil, že chci vidět, s čím mám tu čest. Jediný způsob, kterým jsem byl schopen dostat se k okraji postele a vyhládnout ven z pokoje, bylo pomalé kutálení. Když se mi to podařilo, zahlédl jsem v obýváku jakousi menší ženskou postavu, které odcházela směrem od dětského pokoje a za okamžik mi zmizela z dohledu. Nepůsobila průsvitně, měla jakousi tmavě hnědou barvu. Zanedlouho mé podivné znehybnění povolilo. Rozsvítil jsem, prošmejdil celý byt krom ložnice rodičů, které jsem se ani přes své vyděšení neodvážil kvůli něčemu takovému budit a samozřejmě jsem nic divného nenašel. Až do rána jsem neusnul, a ještě několik týdnů jsem chodil spát s baterkou připravenou v ruce pod peřinou, abych si mohl na případné další „návštěvy“ posvítit.

    K druhému setkání došlo o pár měsíců později, okolo půl páté ráno někdy v zimě, kdy byla v té době ještě tma.Tentokrát jsem se probudil a postavu viděl naprosto zřetelně. Byla ale jiná než v prvním případě. Průsvitně bílý muž, vizáží tak něco přes 50 let, který měl ve tváři divný posměšný výraz. Nepůsobil zle, jen vypadalo, jako by měl trochu škodolibou radost z mého strachu. A opět to divné znehybnění jako poprvé. Ve druhém případě si nedokážu vybavit, jakým způsobem postava zmizela.

    Později jsem ještě několikrát na hranici mezi spánkem a bděním zažil podobné znehybnění, ale žádnou postavu už nezahlédl. Po několika takových nočních zážitcích jsem zjistil, že znehybnění vždy zmizí ve chvíli, kdy se přestanu snažit s ním bojovat a úplně se uvolním.
    Později ale období takových divných zážitků ustalo a v tom bytě, ve kterém jsme žili dalších 10 let, už jsem žádné divné jevy nepozoroval. I když asi o dva roky později se mi matka svěřila s jedním podobným „duchařským“ zážitkem.
    Dodnes si to nedokážu uspokojivě vysvětlit. Rád bych se spokojil s vysvětlením jako sen, nebo bujná dětská fantazie. Takové vysvětlení by bylo celkem logické. V té době jsem žral rubriku Setkání s tajemnem v jakémsi časopisu, takže na mě nejrůznější záhadné historky dost zapůsobily. Přesto se ty zážitky od mých normálních snů hodně lišily. Ze sna si nikdy nevybavuju detaily, ale tenkrát jsem prostě ráno našel každou puklinu na omítce, která mi utkvěla v paměti při pozorování té bílé postavy.
    Během let jsem si vytvořil svou teorii ohledně takzvaných paranormálních jevů. Vycházím z toho, že některé existovat mohou. Posuďte sami, jestli je ta teorie hodně praštěná.
    Myslím, že vnímavost lidí k takovým jevům je individuální, slábne s rostoucím věkem a je možno ji částečně ovlivnit. Cíleně i necíleně, třeba tím, co člověk čte, jaké má názory, na co zrovna myslí a podobně. Prostě tím, že si někdo existenci takových jevů připouští a zajímá se o ně, stává se k nim citlivější. A myslím, že nejsilnější z faktorů, které citlivost ovlivňují je strach. Prostě tak trochu, jako to bylo se strašidlem Barbucha v jedné pohádce.
    Dále mám pocit, že lidi okolo se vzájemně ovlivňují. Skupinka lidí je proti podobným jevům mnohem odolnější než jednotlivec. A pokud se v této skupince nachází silný skeptik, zajistí tak „ochranu před duchy“ všem okolo.
    Nyní se nejspíš nacházím ve stavu, který by se dal popsat jako: „Nestarám se o duchy a oni se nestarají o mě.“ Z podobných jevů už dlouho nemám strach, ale respekt. Prostě se nebojím duchů, když jsem v noci doma sám, ale raděj bych nezkoušel vyvolávat je, nebo znesvětit nějaký hrob.

    Co si o tom všem myslíte? Máte dojem, že jsem nikdy ducha neviděl a mé zážitky z dětství vznikly jen vlivem silné dětské fantazie? Nebo by přeci jen ohledně duchů mohlo být něco na přístupu „Ty necháš na pokoji nás, my necháme na pokoji tebe a můžeme být všichni spokojeni.“?

Vydáno: 7. 7. 2009

Přečetlo: 9620 čtenářů

Autor (vložil): karlos

TIP: Pro zobrazení všech příběhů autora klikněte na jméno

Zpět na příběhy..

Komentáře k příběhu...

Předmět:

Datum:

Jméno:

¤ Zmiňované takzvané

13. 08. 2009 21:28

Grush

¤ re:

8. 07. 2009 13:47

antares

¤ re:

7. 07. 2009 18:26

antares

Číst komentáře