    Určitě každý z nás zažil ve snu nějakou tu honičku plnou násilí a strachu, určitě by si každý z nás dokázal vybavit spoustu snů, kterým by snad mohl na poprvé i porozumět, ale později z nevysvětlitelných důvodů po snu a jeho ději ani památky..
    Kolikrát se třeba jen mě zdálo o výhře ve sportce? Jejda tolikrát jsem se zpocený z nenadálého bohatství probudil a sliboval si, že ráno zapíšu čísla, o nichž se mi zdálo na tiket a už plánoval, co udělám s výhrou...
    Pak přišel jiný sen a bylo po číslech, ráno se nám kouří z hlavy a my si nemůžeme vybavit ani jedno z těch čísel, ani jeden malý detail ze snu.. Je však u mne jeden sen, který se mi vrací, znám ho nazpaměť, ale stejně je vždy jiný.
    Přichází v něm ke mě zvláštní člověk, tedy člověk.. prostě postava, která se pravidelně pokouší se mnou konverzovat o jediném problému a to, jakým způsobem a proč vlastně zemřel. Je pokaždé oblečený do německé uniformy SS z druhé světové války, je stejně navoněný, stejně učesaný a má stejný úsměv. Věřím, že kdybych byl malířem, dokázal bych ho namalovat do posledního maličkého detailu.
    Příjde uprostřed snění a jakoby nic se posadí pokaždé naproti mě a zeptá se, zda mám chvilku. Pokaždé ho ve snu vřele přivítám a vyměňujeme si zdvořilosti a ještě nikdy se nezapoměl zeptat na mou rodinu a vždy mám vyřídit pozdrav.Toto trvá cca od mých 7 let. Pokecáme, aniž by padlo jediné slovo, ale naprosto dokonale si rozumíme.
    Proč Vám tohle píšu? Je to prosté, od chvíle, kdy zemřela má máma, mi Hans, jak se onen německý voják jmenuje, pokaždé přinese pozdravení a nějaký vzkaz od mé milované mámy. Představte si situaci, spíte a máte sen. V něm k Vám příjde na návštěvu, někdo, koho už dlouho znáte a vyřídí Vám pozdravení od někoho, kdo Vám docela nedávno zemřel. Říkáte si, co je na tom, je to jen sen, to se děje dnes a denně, ale proč a odkud to on ví? Odkud ví, jak moc jsme se s mámou měli rádi, když pokaždé jsme většinou hovořili o jeho problému s jeho úmrtím?
    Nemyslím si o sobě, že jsem náměsíčný, nemyslím si o sobě, že jsem blázen, ale jak mi vysvětlíte, že po prvním snu, ve kterém mi Hans přinesl vzkaz od mé mámy, jsem se probudil v posteli a v ruce žmoulal fotku mé mámy, o které jsem s ním ve snu rozmlouval a skutečně se nechával přesvědčit, že to je ona žena co mne pozdravuje? Jak se ke mě dostala ona fotka, která ležela v albu na chodbě a ještě v tašce? Ne, né, nechci Vám nyní tvrdit, že mi jí donesl on, nebo máma, vím, že jsem si jí musel donést sám, ale nevím kdy, nevím jak.
    Prostě večer jsem ulehl vedle manželky, chvíli jsme si ještě povídali o všem možném a ráno se vzbudím a v ruce držím fotku mé mámy, která byla stoprocentně ještě večer někde v albumu.
    Tím to nekončí, docela nedávno, jsem se probudil ráno a držel jsem v ruce maminčin šátek, o kterém jsem rozmlouval s Hansem. Nejpodivnější na tom všem je fakt, že šátek byl společně s dalšími věcmi vakuově uzavřen nahoře na skříni v šatně. Pytel, ze kterého jsem šátek zřejmě vytáhl, byl opět uzavřený a tvářil se netknutě. Hmm, jenže k tomu bych musel použít vysavač a tím bych stoprocentně vzbudil manželku i synka. Já už opravdu takovéto věci neřeším, neřeším je a přibral jsem je naprosto za své ke svému životu.
    Když mi bylo asi 17 let koupil jsem si od veksláků vysněné adidasky, bílé s modrými pruhy. Jak já byl pyšnej na to, že jsem si splnil své přání a našetřil a vydělal jsem si na ně.
    Noc kdy jsem si je pořídil za mnou opět přišel Hans a po dlouhém rozhovoru a neshodě v názoru na jeho úmrtí, mi probleskl snem malý utržek něčeho, co nejde jinak vysvětlit, než že jsem dokázal skutečně opustit své tělo a viděl jsem, co se děje za našimi dveřmi na chodbě. Nějaký člověk v černém kabátu, černém klobouku a černých rukavicích právě zvedl mé nové a vysněné botičky a někam s nimi běžel.
    Chvilku na to jsem se probudil a uvědomil jsem si to o čem si mi zdálo. Vyletěl jsem z postele jako střela a pelášil jsem k venkovním dveřím. Otevřel jsem dveře s jistým podivným pocitem očekávání a světe div se, byly v trapu. Je jasné, že jsem udělal ohromnou chybu a boty si vyzul na venkovní společné chodbě jak jsem byl zvyklý a zapoměl jsem je tam. Vše se stalo tak, jak se mělo stát.
    Přišel jsem domů vlastně jen na moment a boty byly ze spodu mokré, protože pršelo, tak jsem je nechal na rohožce s tím, že stejně zase hned půjdu ven. Jenže jenže jenže v okamžiku, kdy jsem chtěl opět jít ven, zazvonil telefon a já se zakecal a domluvil si rande. Na boty jsem uplně zapomněl a šel jsem se dát do kupy, abych udělal na slečnu dojem. Pak už jsem na ně nemyslel a přišel o ně.
    Tohle Vám nepíšu jen tak, abych Vám napsal jakej jsem ťulpas, že jsem se tak snadno připravil o vysněné boty.
    Přenesme se o několik let dopředu a situace vypadá takto: Před chvíli jsem přijel z práce a dole v trafice jsem si koupil novou krabičku cigaret. Vím přesně značku a taky to, že to byly tzv. dlouhé cigarety. Položil jsem si je v pokoji na stůl a šel jsem za ostatními do kuchyně. Doma jsme nekouřili a když mne popadla chuť si zakouřit, musel jsem buď ven a nebo na balkón. Máma mi udělala kafíčko a já dostal chuť k němu si zakouřit. Šel jsem si do pokoje pro ony cigarety, ale nebyly tam. Hledal jsem je asi půl hodiny a pak ještě několikrát, ale nikdy jsem je skutečně nenašel. Stejně jako vím, že jsem si je skutečně koupil a položil je v pokoji na stolek, stejně vím, že všichni, co jsme byli právě doma jsme byli v kuchyni a nikdo za celou dobu kuchyni neopustil. Pouze můj malý syn si hrál v obýváku ale jistě vím, že z něho neodešel a už vůbec né do pokoje.
    Volal jsem ač jsem věděl, že je to nemožné na manželku a ptal jsem se po cigaretách. Samozřejmě nevěděla, sle snažila se mi pomoci je najít. Připadal jsem si jako blázen, ale cigára jsem skutečně už poté nikdy nenašel.Máma se začala zajímat, co, že to tam tak hlučně řešíme. Řekl jsem jí o problému s cigaretama. Ona neměla slov co by mi k tomu pověděla, ale ozval se náš skoro tříletý chlapec. Říkal: "cigarety Ti tatínku odnesl přeci ten pán" "prosím?", povídám," jaký pán??" " no ten, co sem chodí" trval na svém malej. "jak vypadá a kdo to je ptám se manželky a rodičů ", všichni jen koukají na malého, jak popisuje sám: "měl černej klobouk, černý brýle, černej kabát...." úplně to se mnou trhlo, ale kdybyste viděli jeho výraz, bylo by Vám více než jasné, že nelže, že říká pravdu. Ptám se ho dále: "a proč jsi nám nic neřekl?" přeci musel vědět, že k nám ten člověk nepatří. Jen něco zamumlal a pokračoval v dětském hraní.
    To víte, že mi to nedalo a tak jsem za čas pokoušel navázat tam kde jsme skončili, malej mi však hned povídá: tatínku, on sem chodí často, on je hodný, ale já se ho bojím.
    Rád bych nyní propojil další souvislosti. Rodiče, kde, jak jste asi pochopili, jsme bydleli měli psa Dana, byl to voříšek, ale nesmírně chytrý. A milý Dan, bohužel už je také v tom psím nebi, častokrát propadal strachovému štěkání na nikoho, do prázdné a tmavé chodby vysílal svým štěkotem varování a couval jakoby před něčím. Přiznám se, že když to udělal přede mnou poprvé, tak jsem byl strachy úplně bez sebe, to jsem byl ještě svobodný a býval jsem doma s Danem často sám, protože rodiče byli u babičky. Dnes už to chápu, on viděl to co já ve snu, on viděl a cítil co můj malý syn viděl také.
    Je pravda,že onoho muže v černém Pavlik viděl jen u našich a nikdy se nebál, a ani netrpěl nějakou fantasmogoriální představou o strašidlech. Od doby, co jsme se přestěhovali od rodičů, Pavlík nikdy už muže v černém neviděl, myslím, že to je velmi dobře, protože to pro jeho dětské myšlenky a způsob materialistické výchovy doma i ve škole musela být skutečně velká záhada a muselo ho to nesmírně tížit.
    Na okamžik se vrátím ke svým rozpravám s Hansem, oním německým vojákem. Častokrát jsem se spaní jeho prostřednictvím byl s ním na frontě, častokrát jsem ho viděl umřít na bojišti, bral mne tam naprosto automaticky aniž bych chtěl, a já neumím vysvětlit proč prostě cítil, že sen tím končí. Ale co zemřela máma, děje se něco podivného.
    Dohráváme sen v bytě u rodičů, podle vybavení a zařízení bytu myslím, že to je nějaký rok 1975 a Hans, nevím jak to dělá, nachystá frontu v bytě mých rodičů, vůbec to nechápu, jen vím, že se potom taky té války účastním a vždy umírám zastřelený.
    Kdysi dávno jsem si z blbosti nechal udělat horoskop od kartářky, stálo v něm, že se mám vyvarovat velkého a těžkého nábytku a střelných zbraní... No a kde myslíte, že mne vždy v tom snění zabijí? Ležím pod skříní a jsem vždy zastřelený. Asi to znáte, ten pocit, kdy se probudíte a jstě šťastní, že jste živí, že to byl skutečně jen sen..
    Já nevím proč, ale v poslední době z toho probuzení bývám zklamaný, protože tak nějak když umírám v tom snu, mám pocit, že vlastně já neumírám, ale jen mé tělo, je to zvláštní pocit, nevím, jestli to tak taky někdo cítíte a prožíváte, ale já mám život moc rád, miluju své blízké a určitě v reálném čase nemám chuť skončit se životem, ale opravdu bývám až naštvaný, že se z toho snu budím a nemám možnost pokračovat.
    Snění je zvláštní, někdy nám přinese příjemné prožitky a někdy nás dokáže pěkně vybláznit. Já osobně myslím, že nic ze snů se nemůže vyplnit, i minulost o které se nám případně zdává bývá ve snech upravena.. Nevím, jak si mám vysvětlit onoho muže v černém, nevím proč za mnou vlastně chodí Hans,
který jak se zdá ví o životě po životě, ale pokud se ho ptám na nějaké věci ohledně míst po smrti, vždy se jen tak kouká a mlčí. Kolikrát jsem se ho ptal zda by nemohl přivést s sebou mámu jen tak na pokec, ale on nejen, že to nevylučuje, on to prostě jakoby vůbec neslyší, rozumí mi vždy jen pokud má slova směřují k němu samotnému, ale jen formálně, nikdy mi neřekl odkud je, kde ho skutečně zastřelili, nikdy nemluvil o nikom blízkém, vždy vše dokolečka, ale pokaždé jinak..

    Nyní odbočím a povím Vám něco, o čem bych skutečně s někým moc rád popovídal. Jasně, že jsem o tom už několikrát mluvil s mou manželkou, vím, že mi věří, vím, že ví, že jsem to skutečně tak prožíval, ale já bych potřeboval najít skutečné vysvětlení k této pro mne zvláštní situaci s někým, kdo na tom je nebo byl podobně.
    Zhruba od mých dvaceti se mi stávala velmi zvláštní situace. Když jsem začal mýt nádobí voda, která mi proudila na ruce vyvolávala ve mne takový divný pocit příjemna, vidím přesně, jak kroužím houbičkou po talíři, když v tom místo nádobí v dřezu vidím třeba prostřený stůl, u něho sedí lidi a třeba normálně večeří. Povídají si o běžných věcech a já tam prostě nějak patřím, protože cítím, že tam jsem s nimi a že také jím a mluvím, jen se nevidím. Prostě já jsem najednou uplně někde jinde, a vím, že tam prostě jsem a mám tam být. Jsou to záblesky a já vždy hned vím, o čem se mluví nebo prostě dokážu naprosto okamžitě vnímat nastalou situaci. Nevím jak se to spouští, nevím jak se vracím, ale stejně dopadám, když se koupu a nechám si vodu ze sprchy téct na hlavu..
    Budete li opět chtít, povyprávím Vám příště o těchto stavech a taky o tom, jak a proč skončily a už se mi nedějí, i když bych moc chtěl a pokoušel jsem se je několikrát přivolat, od onoho momentu mi to prostě nejde.
    Chcete vědět kam až jsem se při vodní seanci dostal? Chcete vědět proč už se mi nedaří znovu vklouznout do oné jak já jí nazývám časové smyčky?

    Rád bych závěrem dnešního psaní chtěl zareagovat na nějaké postřehy, které provází mé psaní.
    To, co Vám zde popisuji, není a nebude smýšlené, píšu to sem proto, abych dokázal ostatním, kteří jsou na tom podobně jako já, že v tom nejsou sami. Nechystám se z mého psaní zde nikterak vydělávat a ani se nechci stát nikterak slavným :-)).
    Na tyto stránky chodím už pěkně dlouho, dokonce už ani nevím, kdy jsem zde byl prvně a taktéž dlouho jsem váhal, mám-li začít vůbec povídat o svých prožitcích, ale až smrt mé mámy, a věci které se udály chvíli po ní, a skutečnost, že dnes už nikterak nejsem ničím ovlivňován, že to co jsem prožil možná prožívá někdo další a bude se mu hodit vědět, že není sám, mne katalyzovaly k odhodlání se podělit s Vámi o tyto prožitky. Nikoho nenutím, aby jim věřil, nikomu nebudu nic dokazovat, ale na druhou stranu budete li chtít mluvit o těchto věcech, budu tu pro Vás.
Já to prožil a pamatuji se jak mi bylo, vím že spousta z Vás prožívá podobné stavy a události kolem sebe, pojďte a mluvme o nich, najděme společně vysvětlení.
    Není přeci věcí vědomí a podvědomí to, že se nám dějí v určitých intervalech věci, které za normálnich okolností nevnímáme, ale musí dostat povel od nějakého spouštěče jako já dostal smrtí mé maminky. Do té doby byl můj život plný jak můžete číst nevysvětlitelných příběhů, ale nevnímal jsem to tak, jak to vnímám dnes. A protože si myslím, že takových lidí je spousta, bylo by prima najít prostřednictvím těchto výborných stránek společný jazyk, společná řešení.

Dejte mi prosím vědět...

Vydáno: 16. 5. 2009

Přečetlo: 3099 čtenářů

Autor (vložil): PB

TIP: Pro zobrazení všech příběhů autora klikněte na jméno

Zpět na příběhy..

Komentáře k příběhu...