    Byla jsem jedinou vnučkou svého dědečka, staral se o mne a já jsem pomáhala s péčí o něj, když už byl celkem nemohoucí.

    Jednou ho odvezli do nemocnice, kde se to s ním horšilo. Pak jsem jednou šla na vyšetření do té samé budovy, kde ležel, jen asi o tři patra výš a pak už jsem spěchala domů. Za dědou jsem se stavit časově už nemohla, říkala jsem si, že se stavím zítra, ale vtom mě nějaká síla ( dodnes nevím, co to bylo, ale doslova mne to otočilo zpátky ) mezi dveřmi dole obrátila zpátky a já jsem pochopila, že musím za dědou. Měl jasnou chvilkou, povídali jsme si, hladila jsem ho a nakrmila. Vyptal se, jak se vede všem doma a já jsem mu to řekla. Byl šťastný. Rozloučili jsme se a já jsem odešla. Děda v noci zemřel. Kdybych tu návštěvu nechala tak, jak jsem plánovala, už bych ho neviděla.

    Další moje setkání s ním: nastoupila jsem do krematoria jako dispečerka a měla jsem za úkol podle čísel kontrolovat urny k výdeji a ke vsypu. Po více než roce a půl od doby, co měl děda mít vsyp, jsem urnu s jeho jménem a číslem našla ve sklepě. Okamžitě jsem se zajímala, proč ještě neměl vsyp, když jsme ho platili a objednávali. Prý došlo k omylu. Děda měl vsyp na podzim téhož roku a já od firmy odešla na jaře. Myslím, že jenom chtěl, abych se mu postarala o klidný odpočinek.

    Teď žiju v domě, který on postavil, nadřel se na něm, ještě před válkou. Nikdy nepatřil nikomu jinému, než rodině. A jsem si jistá, že on je tady s námi. Radí mi, co dělat. Hlídá náš dům. Cítím ho všude, jeho přítomnost. A je to láskyplná přítomnost. Byla jsem posera, na minulém bydlišti bych potmě nešla ani na záchod. Tady si klidně procházím potmě celý dům, přestože vím, že tady je minimálně dědův duch. Nic mě neděsí. Mám zde pocit bezpečí, zázemí, jakoby mi někdo chtěl naznačit, že se mi tu nemůže nic stát. Vím, kdy dolít vodu do expanzní nádoby, kdy hnojit zahradu, když jsem nedávno šla kolem mražáku, byl otevřený, nevšimla bych si toho, kdyby mi něco nevnuklo: neměla bys chu?ťna koláč s jahodama..? - Který byl v mrazáku.Takových věcí bych mohla jmenovat desítky.

    Co myslíte, je to můj dědeček? Pak je to diskarnát a ty bychom měli odvádět. Otevřeně tady říkám, že já to dělat nebudu, já svého dědu nevyhodím z domu, na kterém se nadřel a zadlužil. Ať si tady bydlí s náma, máme ho rádi a je vítán. On si tu být může. Jsem tu ráda s ním. Čteme časopisy o flóře na zahradě, řešíme, co zasadíme... co na domě opravíme...

    Bylo by to přece svinstvo, kdybych ho chtěla vyštvat...

Vydáno: 17. 2. 2009

Přečetlo: 2114 čtenářů

Autor (vložil): Magdalena001

TIP: Pro zobrazení všech příběhů autora klikněte na jméno

Zpět na příběhy..

Komentáře k příběhu...