Vaše příběhy

Věřím, ?e v ka?dé hezké my?lence, vzpomenutím na milovanou osobu, je tady s námi. Nemusíme za ka?dou cenu něco vidět, sly?et, ale poznáme to. Cítíme to. Mějte se hezky, a? se vám daří.

nevím sice,jaký to je pocit ?ít s duchem,ale aspon je tu pro vás vá? dědeček napořád,i po své smrti,článek mě dost zaujal,je videt ?e se máte s dědečkem rádi,?koda ?e to tak není v?ude,třeba ?e moje teta taky není zpět jako duch

Dobrý večer, děkuji , ?e mi věříte. Vítr znám také. Kdy? měl můj tatínek pohřeb. Byla jsem s tetou (sestra mé maminky) jediná která jsem si nechala odkrýt rakev a naposledy tak zhlédnout tatínka ( maminka si ho chtěla nechat v paměti jako ?ivého, takového jak ho znala). Nechtěla jsem tomu uvěřit, ?e se něco takového stalo, a také jsem si na druhou stranu ověřila, ?e opravdu je to taínek po zhlédnutí. Věřte mi či ne, ale z celého pohřbu jsem v ten moment byla nejklidněj?í, proto?e jsem byla u něj a mohla ho pohladit naposledy po tváři a dát mu do slo?ených rukou společnou fotku na?í rodiny a obrázek který dědečkovi namalova na rozloučenou jeho vnučka. Poté co zavřeli rakev jsem se málem zesypala a bylo mi hrozně. Při rozloučení na hřbitově bylo klidné bezvětrné počasí. V momentě kdy tatínkovu rakev začali zpou?tět do hrobu se zvedl takový zvlá?tní vítr. Ze spodu do koruny stromů ( 2 ka?tanů) směrem na horu k nebi to za?evelilo listím na stromech. Po vlo?ení rakve do hrobu vítr ustal. Nevím co to mělo být, jestli rozloučení se v?emi co při?li na pohřeb, či jestli jeho du?e odletěla do nebe. Jeliko? to byl hodný člověk a lidé na něj vzpomínají jen v dobrém. Musím také podotknout, ?e ta sestřenka na mého tatínka nedala celý ?ivot dopustit. V době kdy moji rodiče nemohli mít rodinu, tak ji brali jako dceru, a můj tatínek se v ní viděl,tak jako později ve mně. Pletl jí svetry na pletacím stroji, vozili ji na výlety atd..., lpěli na sobě taky dosti.I ten den co jsem sestřenku na posledy viděla se ptala na tatínka co a jak se má. Po její smrti jsem se nedová?ila tuto informaci tatínkovi říci, měla jsem strach,aby se mu něco nestalo, byl u? i tak po 7 mrtvičkách. V ?ivotě by mě nenapadlo, ?e by ?el tak brzy za ní. Snad jsou tam někde spolu. Věřím, ?e jo.

Já vám rozumím. Jsem ráda, ?e je?tě někdo má podobnou zku?enost. Dědeček měl ten to dům nesmírně rád, byl hrdý, ?e ho jako obyčejný dělník postavil pro rodinu a tak v tu noc, co zemřel v nemocnici, se při?el rozloučit s babičkou. V hodinu, která stála v úmrtním listě jako hodina úmrtí, velice jasně, ostře zazvonil domovní zvonek. Babička vstala, zamotala se do ?upanu a ?la se podívat ke dveřím, jestli nejdou kolem nějací opilí vtipálci. Nikde nikdo. Vy?la a? na chodník a rozhlí?ela se. Pusto, prázdno. Jenom vítr. Ráno pochopilo, CO to bylo... kdy? jsme dostali zprávu z nemocnice. Tak?e věřím, ?e Vá? tatínek se rozloučil s vnučkou a i vy se sestřenicí... buďte za to moc vděčná osudu.

Dobrý večer. Něco podobného se mi stává také, ale je to můj tatínek. Loni v únoru zemřel taky v nemocnici na zápal plic. Jezdila jsem za ním celých 17 dní a? do jeho smrti. Měli jsme spolu krásný vztah. Jeliko? jsem byla jeho" vymodlené dítě" po 15 letech man?elství. Mohl býti být spí?e můj dědeček ne?li tatínek. Od 42.let byl v invalidním důchodu a maminka chodila do práce, tak?e by se dalo říci ?e mě prakticky vychoval on sám. Byla jsem neuvěřitelně ?ivé dítě( tak jako nyní moje dcerka)se kterým měl neuvěřitelnou trpělivost. V?e mě vysvětli a naučil, pořád jsem se mu motala pod rukama a chtěla v?e vědět. A co v?echno nyní umím vděčím hlavně mu. A já jsem se mu za jeho starání o mě oplatila tím, ?e jsem se o něj starala a? do jeho smrti. Byli jsem jeden na druhém stra?ně závislí a mám takové pocity, ?e jsem pořád i kdy? je po smrti. Mívám pocit, ?e je tu semnou, v?ude ho cítím a vnímám. Dokonce jsem ho cítila i vedle sebe u zkou?ky a byla jsem daleko klidněj?í ne? dříve, věděla jsem ?e tu je, a ?e mi dokonce i radil. Den před smrtí se semnou a s maminkou rozloučil, jako by to cítil, ?e odchází. Nikdy nezapomenu na jeho poslední slova" Peti pojď sem" kdy mě obejmul kolem krku ( pořád cítím to obejmutí) a řekl " mám tě moc rád". Na druhý den u? vnímal jen moji přítomnost a nemohl udr?et ani víčka, jen mu tekly slzy kdy? jsem na něj mluvila. Zemřel 5 hodin po mém odchodu z nemocnice. A přes noc se ?el do snu rozloučit se svoji vnučkou(moji dcerou), která hned po probuzení mluvila jen o něm. Její první slova zněla " maminko dědeček se vrátil viděla jsem ho ve snu a hrála si s ním"." Pojede? za ním do nmocnice a vyřídí? mu a? se brzo vrátí, ?e si s ním chci hrát? ". Víte jak bylo tě??ké jí říci, ?e dědeček v noci zemřel a ?e se u? nikdy nevrátí. Jeho du?e se ?la s ní do snu rozloučit. Mo?ná si budete myslet, ?e jem blázen, ale já si myslím, ?e lidé které jsem milovali s námi zůstanou napořád i po smrti. Podobná situace se mi stala 2 měsíce před smrtí tatínka,kdy mi zemřela sestřenice kterou jsem brala jako sestru. Dověděla jsem se, ?e je v nemocnici. Hned na druhý den jsem za ní jela. Prostě nějaká síla mě k ní táhla, prostě jsem cítila ?e za ní musím, ?e se musím rozloučit. ?e kdy? to neudělám ten den, ?e u? to nestihnu. Bylo to jako magnet co mě k nemocnici přitahovalo, nevnímala jsem ani jak jsem tam dojela. Sestřenka na druhý den v noci zemřela a to ju měli za 3 dny pusti domů. Věřím, ?e se tam někde s tatínkem potkali.