Mám tu pro vás zajímavý živý sen, jakousi vizi, která není pouhým nesmyslným snem, ale dělá dojem, že má hlavu i patu. Dávám to sem jen proto, že mě zajímá výklad tohoto snu (ne trapné názory a nadávky) od lidí, co se tímto zabývají a určitě tu jsou. Ale hned na úvod musím podotknout, že mě sen velmi oslovil a kupodivu mi nepřijde vůbec negativní, jak se může na první pohled zdát. Takže zde je onen divný, ale osobitý příběh.

Jsem na velkém nádvoří plném pohybující se lidí a koní, někteří jdou se svými oři do stáje (která je poblíž před námi), jiní ven, někteří lidé něco na zemi připravují nebo vyrábějí.
Kolem mě je jen samé hemžení, každodenní život a práce. Je tu šero, které se zvyšuje - začíná se stmívat. Lidé kolem mě si začínají něco šeptat. Začíná se mezi nimi proslýchat, že se něco blíží. (Říkají si například: Už je to tady., Blíží se to. nebo Připravte se....) Nikdo si mě nevšímá.
Lidé napravo ode mě se začínají seskupovat do řady, každý sebou vede svého koně; stojí směrem ke stájím, každý má svého koně po svém pravém boku. Nejsem si jistý, co se přesně děje, stoupám si do řady mezi ostatní, rozhlížím se kolem sebe a vidím, že už je řada kompletní i po mé levici. Ze zadu přicházejí další lidé, každý po své pravici vede svého koně a zařazují se do zástupu mezi ostatní; a ještě si všímám, že jsou všichni koně hnědí. Uvědomuji si, že jsem jediný, který sebou nemá žádného koně. Poslední lidé se svými oři ze zadu přicházejí, ze stájí nevychází nikdo (jakoby tam už nikdo nebyl). Lidé v řadě se ztišují (jen občas někdo z nich zašeptá nějaký příkaz ke svému koni), koně stojí po boku svých pánů, občas některý z nich zařechtá, nebo hrábne kopytem, ale jinak tu je naprosté ticho. Všude kolem je cítit mírné napětí, ale hlavně silná pokora. Stojím na velkém nádvoří v řadě hnědých koní se svými pány po jejich levém boku.

Je ticho, stojíme před dlouhými stájemi, stojíme tak několik chvil. Nic se neděje, ale začínám mít pocit, že je tu kromě nás ještě někdo jiný. Je cítit, že mezi pány a valachy vládne vynucený klid a disciplína. Začínám mít pocit, že do této řady nepatřím, že jsem tu omylem, nevím co mám dělat. Je mi divný ten pocit (že sem nepatřím), protože ještě před chvílí jsem se tu cítil jako doma. Tato situace mi připadá něčím honosná, je mi proto trapné odejít a stejně ani nevím, kam bych šel.

Najednou mám pocit, jakoby někdo z ostatních zašeptal, nebo právě ta tajemná osoba (ten někdo jiný, kterého nevidím) něco v tomto smyslu: Už se to blíží! Přichází náš (nebo váš) konec, přichází váš (nebo náš) začátek. Poprava se blíží... Kupodivu jsem po vyslechnutí těchto slov nevystrašil, ani jsem neznervózněl, jen mě to opravdu jen minimálně překvapilo. (POZNÁMKA: Ale ve skutečnosti bych měl asi jiné pocity :) ) Necítím strach. Se zájmem se rozhlížím kolem. Všichni k tomu všemu přistupovali jako k nějakému nelehkému úkolu, po kterém půjdou v klidu zpátky za svojí prací a životem... Všichni k tomu úkolu přistupují s vysokou pokorou a přesvědčením. Ale přes tyto zprávy - záhadného šepotu odnikud se nic jiného nestalo, všichni stále stojí vedle sebe. Po chvíli začíná být jasněji, šero ustupuje. Zdá se mi, že napravo ode mě stojí méně párů, ale nikoho odcházet nevidím.

Vím, že ten záhadný okamžik, na který tu všichni čekají se blíží a je už blízko. Začínám být nervózní a přemýšlím, kde že se stala ta chyba. Hned potom, co jsem se opět ohlédl doprava, mě překvapila jakási náhlá touha, vnuknutí - podvědomé volání, abych se znovu ohlédl doprava. Znovu jsem se tam podíval a vidím přímo vedle sebe stát statného, krásného, hnědého koně, který tam před tím nestál. Jako-by mi ho někdo právě přivedl a řekl mi Podívej se, ale nikdo nepřišel, nikdo toho koně nepřivedl, protože tam nikdo nebyl. Neviděl jsem nikoho přicházet a už vůbec ne odcházet. Věřil jsem tomu, že mi ho někdo přivedl (nevěřil jsem tomu jen proto, že jsem to tak chtěl a proto, že jsem měl pocit, jako-by mi ho ta tajemná osoba skutečně přivedla a dala.).
V duchu této záhadné situaci a tomu, co mi jej přivedl, děkuji. Jsem trošku zmatený, ale hlavně jsem štastný ze svého hnědáka, z tohoto velkého potřebného daru. Ten kůň teď stojí vedle mě, na první pohled je klidný, ale v očích je mu vidět neklid (úplně stejně tak, jako byl vidět neklid v nitru každého jiného koně...). Získávám pocit, že mi už nic nechybí, že tam v řadě nestojím sám, že je vše v pořádku. Chytám koně za opratě, jakmile vztahuji ruku. Začíná se náhle ještě více rozjasňovat. Mírné šero a mlhavo se náhle mění ve velkou záři, vypadá to, že svit vychází za mým novým ořem (z prava). Cítím, že ten konec je teď mnohem blíž. V posledním okamžiku mi ještě proběhlo hlavou: Ta poprava se týká mě, nebo toho koně? Jasná zář mi zaslepuje oči, přichází konec. Probouzím se, (kupodivu) s dobrou náladou, jediné co mi v prvních okamžicích v reálném světě a v novém dnu tak trochu vadí je to, že tomu snu nerozumím, jinak jsem se cítil naprosto štastný, dokud na mě nespadly problémy každodenního života...

A to byl celý můj sen (a máte ho tu i s probuzením :) ), jediné, co se od toho rána trošku změnilo je to, že tomuto snu nerozumím o něco méně. A proto vám vlastně píšu. Mám několik dílčích vysvětlení a dokonce i pár podrobných výkladů na tento sen, ale nejsem si stále jistý - proto vám píšu...

Dopředu děkuji...

Vydáno: 21. 10. 2006

Přečetlo: 1984 čtenářů

Autor (vložil): Spiorit

TIP: Pro zobrazení všech příběhů autora klikněte na jméno

Zpět na příběhy..

Komentáře k příběhu...