Na úvod musím říci, že je mi 28, od nátury realista a nějaké nadpřirozeno a podobná témata jsem vždy přehlížela se shovívavým úsměvem, tak to bylo a platilo, ovšem jen do posledního dubna tohoto roku. Ten den změnil úplně můj názor na věc, či spíše mně zmátl. Píšu sem vlastně proto, že bych ráda věděla, co se mi to vlastně stalo.

Ačkoli byla sobota, šla jsem ten den do práce (vstávám o půl šesté už jedenáct let, jsem zvyklá a práce mne baví, jsem svobodná, tak co doma, raději si vydělám nějaké penízky).
Proto mě zarazila myšlenka, která mi proletěla hlavou ,,Zavolej, že dnes nepřijdeš!" Takové myšlenky mě pak provázely celým dnem. Téhle jsem si zatím nijak moc nevšímala. Venku bylo chladno, zataženo, podivně tmavo a smutno. Koukám na to nebe a tehdy jsem řekla poprvé větu, kterou jsem pak řekla všem alespoň tisíckrát: ,,To je divný, ta obloha..., je mi nějak divně".
Dorazila jsem do práce a tam začalo mé hádání se s vlastní hlavou (jak jsem to nazvala) skutečně intenzivně. Chodila jsem jako ve snu, nemohla jsem nic dělat, soustředit se, bolel mě žaludek, takové to kroucení žaludku jak před zubařem, nebo nějakou zkouškou - prostě strach. Byla jsem nervozní, pohledy na hodiny, domů, domů... Pak zase myšlenka: ,,Zavolej! " Vyhrkla jsem na šéfku, že si musím jít zavolat. Dívala se na mě divně. ,,Teď - Není ani sedm, komu chceš volat? Vůbec nevím, jak jsem to mohla říct, jen vím, že jsem jí odpověděla: ,,musím, je to otázka života a smrti!"
Vlastně jsem jen zopakovala nahlas myšlenku, která mi zrovna letěla hlavou. Bylo mi zle, moc divně. Šéfce jsem řekla, že je všechno nějak divný a že se asi blázním.
Šla jsem volat, vezmu sluchátko.. no jo, jenže kam? A komu, proboha? Prostě blázníš holka, uklidni se, utěšovala jsem se a položila sluchátko. Zase hlava: ,,Dělej něco.." Pokusila jsem se soustředit na práci, nešlo to. Vůbec jsem nevnímala lidi, co mi říkají, já se hádala s hlavou, bylo mi to divný a nechápala jsem. (Fakt pocit, který nevysvětlím, zvláštní..) Za deset jedenáct šéfka ukončila mé trápení a poslala mně domů, že asi začínám marodit, že vypadám hrozně a at si jdu lehnout.
Na příjezdové cestě před domem kolem mě proběhl můj pes, zarazila jsem se. ,,Co je, proč nevítá, co je, kam letí, to je divný, co se to k čertu děje?"
Blázním, jo, to je v poho, prostě blázním.
Doma jsem si udělala kávu, zase ty divný myšlenky, zaháněla jsem je. Nakonec jsem si řekla, že skočím vedle k našim, že jim řeknu, co se mi to děje a hlavně že je mi fakt divně.
Máme společný dvůr, přebíhám často i bosá .. U našich nikdo, odemčeno, ticho, až moc velký ticho. ,,Co je, kde jsou? Tady je nějak divně. Nevím, jak to popsat, ale v tu chvíli jsem cítila zimu, vlhko, šero a ticho. Takový pocit jsem doma nikdy neměla.
Dostala jsem strach, jenomže v té chvíli si skutečně nedokážete vysvětlit proč, ani co se to děje. Já si pořád opakovala, že blbnu a tak, zvlášt když člověk nevěří na nějaké ty duševní záhady. Moje já, nebo co to bylo, na mě celou tu dobu řvalo a řvalo a já to nechtěla slyšet :-(
Dopis na stole, že mamka jela na nákup. Aha, dobrý, tak tatka je asi s ní.
Vrátila jsem se k sobě, ale já chtěla někomu strašně říct, že je mi zatraceně zle a divně. Myšlenky dorážely, bolela mě hlava. Chtěla jsem o tom s někým mluvit, aby mi řekl, že je to normální a že to přejde a že to mívá taky ..
Zavolala jsem tedy kamarádce (máme jen pevnou, nenosíme mobil).. Po pár zmatených slovech jsem opět vyhrkla myšlenku, která mi šla hlavou: ,,Alenko, já mám divnej pocit, dneska se stane něco strašnýho. "Uklidňovala mě, že mám jen obyčejnou depku a tak..
Jo, jo, to je depka, jasně, že jo, nic to neznamená. Tohle jsem si opakovala, ale neuklidňovalo mě to. Co víc, někde tam ve mně jsem jasně věděla, že je to něco jinýho, hlubšího,.. Ale co, sakra? Ty myšlenky neříkaly nic konkrétního, jen hádanky, které jsem nechápala a odpovědi, které přece jsou nesmysl.
Bylo něco málo k jedné hodině, přijel můj přítel, že zajedeme do Brna do Carrefouru. Myšlenky mě bombardovaly: ,,Nejezdi!.." Jenže před dvěma dny jsme se s přítelem trochu pohádali a tohle byla jasně nabídnutá ruka ke smíru a já jí musela příjmout, na tom vztahu mi záleželo. Alespoň příjdu na jiný myšlenky, jedem nakupovat.
Cestou mi však začalo být ještě hůř, hlava, žaludek, srdce mi mlátilo jako blázen, krev hučela ve spáncích... I příteli jsem řekla, že je mi moc divně a vůbec všechno je nějak divný.
Kolem půl druhé volala mamka z domu příteli na mobil, jestli jsme spolu a kde jsme a jestli jsme neviděli tatku. Po krátkém rozhovoru bylo jasné, že jsme spolu jedem do brna, že mamka byla nakupovat a pak se zasekla u kamarádky, že vařila až po jedný (zcela normální jev u nás) a tatka že už kolem deváté šel něco kutit ke včelám (taky úplně normální, otec u včel trávil každou volnou chvilku). Jenže teď tam prý není. Přítel mamce řekl, že si asi jen někam odskočil, protože ho jasně u včelínů viděl. Takže je všechno OK.
Tak a teď už jsem pomalu přestávala vnímat okolí, v obchoďáku jsem vrážela do lidí a z butiků lezla né dveřmi, ale tím proskleným. Přítel se za mně viditelně styděl, na prodavačky jsem civěla z otevřenou pusou neschopná říct, co chci, já jsem stejně nic nechtěla, já jen nevěděla, co se děje. Procházeli jsme kolem jednoho zrdcadla a já se zahlídla bílá, skoro šedá, rozcuchaná a vykulený oči. Přítel byl ze mně podrážděný, zvlášt ve chvíli, kdy jsem v jedné prosklené části prohlásila - jéé, tady je strašný světlo, vidíš tu záři z venku? Přítel se na mě podíval a jasně a tvrdě řekl: ,,Tady není žádný světlo, jak ty říkáš a venku nic nezáří, protože tam leje jak s konve. Co to tady jako blbne?.. co je s tebou, je ti dobře?.." Přísahám, že jsem viděla krásnou záři z těch oken, až jsem musela slabounce přivřít oči. Ale neměla jsem sílu ani čas ho přesvědčovat.
Vzápětí jsem ucítila ne bolestivé, ale velmi intenzivní zaškubání vzadu na krku, pak tlak sílil a škubání přešlo i dopředu, bylo to nepříjemné. Chytla jsem si pravou rukou krk a mnula si ho, abych to necítila. Zeptala jsem se přítele, kolik je hodin, ani nevím proč, to zase ta hlava. Za deset tři. Prostě jsem chodila z rukou na krku, mnula jsem si ho, byl to tak strašnej, svíravej, škubavej pocit...
Trvalo to rovný čtyři a půl minuty, než jem oddělala ruku z krku a vůbec nic jsem nechápala, vůbec nic.
Přítel konečně uznal, že pojedem raději domu. V autě jsem usla totálně vyčerpaná, unavená, na dně.
Probudil mně přítelův mobil, nevím jak jsem mohla říct - dej mi to, to je pro mně. Volal bratr, abych rychle přijela domů, že se stalo něco strašnýho, plakal..
Víte, já se ale nezeptala, co !? Já jsem vykřikla: kdo?!!!!
Bratr ze sebe těžce soukal: „Tatínek se nám oběsil!“
Pak už jen křik a pláč a pláč.

Vydáno: 7. 9. 2006

Přečetlo: 3714 čtenářů

Autor (vložil): Julie

TIP: Pro zobrazení všech příběhů autora klikněte na jméno

Zpět na příběhy..

Komentáře k příběhu...

Předmět:

Datum:

Jméno:

¤ telepatie

18. 10. 2006 14:19

Madlenkanovakova

¤ přenos my?lenek

15. 09. 2006 20:33

libuse

¤ poprvé

8. 09. 2006 13:19

david

¤ pláč a pláč a pláč...

8. 09. 2006 13:16

Gibson

¤ divný den,

8. 09. 2006 7:21

tyna

¤ telepatie my?lenek

7. 09. 2006 22:33

Ruth

¤ propojení

7. 09. 2006 20:22

tere

Číst komentáře