• Kurzy, Akce, Semináře

• Bytosti světla

• Knižní novinky

• Konspirace, teorie

• Kontakty se záhrobím

• Meditace a relaxace

• Poutní tajemná místa

• Prezentace

• Šamanismus

• Svátky a rituály

• Videa

• Vize budoucnosti

• Záhady a tajemno

• Zajímavosti

• Zamyšlení

• Zaniklé civilizace

• Astrální bytosti

• Klinická smrt

• Kontakt se zemřelými

• Minulé životy

• Něčí přítomnost

• Nevysvětlitelné jevy

• Opuštění těla

• Osudové náhody

• Pocit Deja Vu

• Podivní tvorové

• Praktická magie

• Setkání s UFO

• Sny a realita

• Symboly a znamení

• Teorie a myšlenky

• Vnímavá zvířata

• Výklady snů

• Vyvolávání duchů

• Záhadná místa

• Zvláštní schopnosti

• Magie, Hermetismus

• UFO, USO

• Psychologie

• Víra

• Léčitelství

• Zdravé stravování

• Volnomyšlenkáři

• Esoterické filmy

• Esoterické knihy

• Esoterická hudba

• Vaše kresby

• Úkazy na fotografiích

• Foto zajímavých míst

• Ikonka webu

• Informační témata

• Testy schopností

• Ankety na webu

• Facebook

• Fáze měsíce

• Sluneční aktivita

• Počasí - mapka

Články

- Zajímavosti -

Otázky kolem "bardo", třeba vás to zaujme....

Zdroj: kniha Život mezi životy
Autor: Joel L. Whitton
Elektronická kniha na:
www.skola-esoteriky.cz/dokumenty-clanky/zivot_po_zivote/zivot_mezi_zivoty/zivot_mezi_zivoty.php

    K počátečnímu objevu, který vedl k více než desetiletému výzkumu, došlo následkem technického omylu. Když Dr Whitton náhodou narazil na bardo ( pozn. Perchta: bardo je v Tibetské knize mrtvých místo, kde dlí duše mezi životy: jednotlivými inkarnacemi a kde se koná soud nad skutky z právě prožitého života. Dále se zde stanovuje a doporučuje plán další reinkarnace, aby splnila účel a posunula duši na vyšší stupeň....) v roce 1974, bylo mu osmadvacet let. Předtím ho nikdy nenapadlo, že mezi inkarnacemi probíhá aktivní život. Byl tak zaujat zkoumáním souvislostí mezi jednotlivými životy, že neuvažoval, co se děje s lidskými bytostmi, když zrovna nejsou v hmotném těle. Těžištěm jeho metafyzického zkoumání byla právě hypnotická regrese pacientů do řady minulých životů. Nenažil se teorii inkarnace dokázat, šlo mu spíš o prozkoumíní této starobylé hypotézy na základě vědeckých principů.

    Během mnoha hodin pečlivého, téměř detektivního hypotetického pátrání se naučil katalogizovat anamnézy pacientů za celá tisíciletí. Zjistil, že se lidé převtělují podle karmické nutnosti, aby opakovaně vstupovali se stejnými bytostmi do stále se měnících vztahů. Viděl, jak zkoušky, úspěchy i selhání každého života přispívají k formování současného jedince. Mimo to, ať byly jednotlivé životy v reinkarnační anamnéze sebenesourodější, vždycky probíhaly podle zákona příčiny a účinku. Jinými slovy, činy a myšlení v jednom životě určovaly rámec i úkoly života dalšího.

    Po mnoha tisících hodinách hypnotických sezení byl Dr. Whitton nucen souhlasit se starými texty, že v převážné většině případů je poučení odměnou, kterou získáváme jen po bolestně pomalém očistém putování z těla do těla. Osobní pozorování mu ukázalo, že hlavní duše - vnitřní já, projevující se různými vtělenými osobnostmi - závisí ve svém růstu a vývoji na očistém procesu reinkarnace.

    K těmto dalekosáhlým závěrům se dopracoval už na podzim roku 1973. Ještě ve stadiu přípravných prací navrhl lékařskému výboru Torontské společnosti pro psychický výzkum, že provede dlouhodobý experiment aby dokázal oprávněnost hypnotické regrese ve výzkumu reinkarnace. Podobná studia totiž už měla být podniknuta dávno, neboť popularita regresivní hypnózy dávno přesáhla vědecké znalosti.

    Od poloviny padesátých let se začaly množit zprávy o návštěvách v minulých existencích zvláště potom, co se dostalo široké publicity vzpomínkám Virginie Tighové, ženy z domácnosti, ve státě Colorado, která v tranzu mluvila obšírně o svém životě jako Bridey Murphy, irská dívka z minulého století. První kliničtí psychologové a psychiatří - zejména v Kalifornii - si rychle osvojili techniku hypnotické regrese, takže se mohli věnovat poslední senzaci - terapii pomocí minulých životů. Oficiální věda se odmítla jevem vážně zabývat a odbyla vzpomínky na minulé životy jako pouhou vykonstruovanou fantazií. Nevadilo jim, že Dr Ian Stevenson zveřejnil svých dvacet případů svědčících o reinkarnaci, knihu pečlivě dokumentovaných studií , které sledují spontánní tvrzení o minulých životech - často z úst malých dětí - až do rodin v jiných lokalitách.

    Obecná zvědavost způsobila, že se Dr Whittonovi přihlásilo víc než padesát dobrovolníků, kteří se chtěli účastnit jeho experimentů. Po pečlivém zhodnocení každého uchazeče si vybral Paulu Considinovou. Ve svých dvaačtyřiceti letech byla vyrovnané povahy, velmi sugestibilní, typická Američanka jak v životním stylu, tak vkusem a vyhlídkami do budoucna. Manžel byl řidičem nákladního auta, měla dva dospívající syny a pracovala jako účetní v torontské teplárně. Právě pro svou obyčejnost se dokonale hodila pro tuto neobyčejnou roli. Paula ani nepopírala, ani neuznávala reinkarnaci a souhlasila s posthypnotickou sugescí, která jí vymaže - pro její vlastní dobro z vědomé paměti všechny zážitky, s nimiž se v minulých životech setkala. Poněvadž šlo o výzkum a ne o léčení, Dr Whitton přikázal Paule, aby až se vrátí do normálního vědomí, zapomněla všechno, co se z předchozích životů dověděla. Obával se totiž, že oživení takových vzpomínek by mohlo být značně nepříjemné, poněvadž budou urřitě - už pro svůj obrovský rozsah - obsahovat různé epizody utrpení a brutality.

    Začali v prvních dnech října roku 1973. Každé úterý večer se po práci Paula odebrala do impozantního domu z minulého století, který byl sídlem Torontské společnosti pro psychický výzkum. Tam, ve žlutém pokoji pro hosty s výhledem na zahradu, si zouvala boty a uléhala na pohovku připravena lékažovy hypnotické instrukce. Během příštího roku strávila přes sto hodin v hlubokém tranzu a podala souvislý popis dlouhé řady inkarnací, většinou ženských. Zahrnovaly:

Martu Painovou, narozenou na farmě v Marylendu roku 1822. Zabila se ještě jako mladá dívka pádem ze schodů.

Margaretu Campbellovou, v domácnosti, žijící poblíž kanadského Guebeku. V roce 1707 jí bylo sedmnáct a později se provdala za lovce kožešin jménem Arsenault.

Řádovou sestru Augustu Cecilii, které bylo v roce 1241 čtyřiatřicet let. Pracovala většinu života v portugalském sirotčinci poblíž španělských hranic.

Telmu, mladou sestru mongolského kmenového náčelníka za vlídy Čingischána, kterého znala jako "Tomudžim". Svůj věk popsala jako šestnáct jar v době, kdy byla zabita v bitvě.

Paulin inventář životů postupoval k mladé otrokyni v Egyptě, kdy její hypnotické putování náhle změnilo kurs. Jednou v úterý večer roku 1974, když mluvila z hlubokého tranzu o životě Marty Peinové na farmě, Dr Whitton si vzpomněl, že potřebuje ještě nějaké podrobnosti o posledních dnech Margarety Campbellové. Přerušil její vyprávění a řekl:

"Jděte do života, než jste byla Martou ..."

    Předpokládal, že se Martin dětský hlas změní na hlas starší kanadské hospodyně, a čekal několik minut na její typický francouzský přízvuk. Paulina ústa však kromě občasných vzdechů nevydávala žádný zvuk. Pohybovala rty a měnila neustále výraz obličeje, což znamenalo, že sleduje probíhající děj. Ale o jaké události šlo? Poněvadž nevěděl, v jakém čase se ocitla, Dr Whitton uvažoval, že asi někde udělal chybu, když tu Paula přerušila jeho rozpaky rychlým chvěním očních víček. Také rty se opakovaně stahovaly, jakoby hledaly, ale nenacházely slova. Pak pozvolna s velkou námahou prohlásila monotonní mlhavou řečí:

"Jsem na obloze ... vidím statek a stodolu ... je ... je ráno ... Slunce ... je nízko a dělá ... dělá dlouhé stíny na vypálených polích ... strništích."

    Dr Whitton skoro nevěřil svému sluchu. Paula neměla být "na obloze". Určitě udělal nějakou technickou chybu ... ale jakou? Hypnotické subjekty mívají mnoho společného s programy pro počítače v tom, že jejich podivuhodné odpovědi plní příkazy doslova. Co mají dělat, musí se jim číci naprosto přesně. Hypnotižer se dopustí jediné chybičky a program nevyjde, alespoň ne tak jak předpokládal. Dr Whitton řekl Paule: "Jděte do života, než jste byla Martou". Normálně jí měl přikázat: "jděte do inkarnace, než jste byla Martou." Zřejmě v tom byl nějaký rodíl.

"A co děláte na obloze?" zeptal se zmatený psychiatr.

"Čekám ... čekám ... až ... se ... narodím. Dívám ... se, co dělá má matka ...".

"Kde je Vaše matka?"

"Je, jo u studny a s velikými potížemi ... potížemi ... naplňuje vědro."

"Proč s velkými potížemi?"

"Protože ji tíží moje tělo ... Chci jí ... jí říct, aby byla opatrná. Kvůli sobě a kvůli mě."

"Jak se jmenujete?"

"Nemám ... žádné ... jméno."

    Naprosto zmaten, Dr Whitton vyslovil obvyklou formuli zajišťující posthypnotickou amnézii a přivedl subjekt zpět do žlutého pokoje dvacátého století. Ale myšlenkami byl jinde. Tím, že se dopustil slovní nepřesnosti, pronikl náhodou do nezmapované říše lidské zkušenosti - do mezery mezi inkarnacemi. Podle jeho názoru oddělovalo smrt Margarety Campbellové od narození Marty Peinové asi padesát pět let. Je možné, že Pailino nevědomí záhadným způsobem narazilo na pověstné bardo starých Tibeťanů?

    Na veřejnosti se o tom nešířil. Důsledně se držel původních směrnic pro experiment a jeho zprávy o výsledních byly zásadně objektivní, aniž by se zmiňovaly o bytosti vznášející se ve vzduchu a čekající na zrození. "Zatím není důvod se domnívat, že hypnóza provede úspěšně obtížný důkaz reinkarnace", napsal do časopisu Nové obzory výzkumu. "Vzpomínky získané hypnózou od běžných subjektů lze potvrdit: jejich původ je však záhadný. Ti, kdo v reinkarnaci věří, budou tvrdit, že tyto vzpomínky jsou pravé a že se týkají minulých životů; ti, co nevěří, řeknou, že je to všechno fantazie. Nevěřit, ovšem ještě neznamená vyvrátit, jako věřit, neznamená dokázat."

    Soukromě ovšem, za kouřovou clonou obecných formulací přijal Pauliny vzpomínky jako autentické zážitky z minulých životů a její záhadný výskyt nad americkou venkovskou usedlostí ho přiměl uvažovat o možnosti existence bez těla. Ve vyjadřování dospělých zájmů a citů se Marta projevila jako velmi živá ještě dřív, než vstoupila do fyzického těla. A její odhmotněná duše, vznášející se starostlivě nad budoucí matkou měla vědomí většího rozsahu, než je vědomí tělesné lidské bytosti. Už celá staletí se vyskytují občasné zprávy o lidech, kteří po klinické smrti nabyli vědomí a popisují, jak viděli svá těla na lůžku v nemocnici, nebo na místě nehody. Dr Whitton měl dojem, že taková svědectví jsou vlastně obdobná Paulině vzpomínce, že se vznášela živá na obloze a že jediný rozdíl je v tom, že ti, co popsali své zážitky po resuscitaci, ať si je uvědomovali několik vteřin či minut po "smrti", kdežto ona celé dny i týdny před narozením. Ale místo aby se pustil do nových experimentů a dále zkoumal otázku vědomí bez těla, začal se Dr Whitton ohlížet po něčem obdobném v starých textech. Obrátil se k Tibetské knize mrtvých a našel tam odpovídající popis lidské bytosti v stavu bez těla mezi inkarnacemi:

    "Nemáš hmotné tělo z masa a krve, takže ať se setkáš se zvuky, světly, zářením, nebo se všemi současně, neuškodí ti, nemůžeš zemřít, neboť máš tělo přání, čili myšlenkové tělo sklonů. Věz, že toto je stav bardo, /nebo to poznej jako bardo/.

Podobně indická Kathe Upanišáda z 6. století př. Kr. upozorňuje:

"Když tělo zemře, lidské já neumírá. V srdci všech bytostí je atma, duch, já; menší než nejmenší atom, větší než největší prostory."

A řecký dějepisec Plutarchos mohl mluvit přímo o duši vznášející se nad farmou v Marylandu, když tvrdil:

"Každé duši je souzeno, aby putovala mezi inkarnacemi v krajích mezi Měsícem a Zemí."

    Tyto citáty sice nejsou potvrzením vědomých stavů mezi životy, ale každý z nich mlčky předpokládá život mezi životy, nepřerušené vědomí od jednoho života k dalšímu. Do zkoumání záhady barda se avšak Dr Whitton dal až následujícího roku 1975, kdy vyšla průkopnická kniha Dr Raymonda Moodyho Život po životě, která popisuje zkušenosti lidí resuscitovaných z klinické smrti. Tento bestseller, který se soustředil na zážitky umírajících, o reinkarnaci nemluví. Nicméně dotazovaní vypovídají, že viděli své tělo a prožili řadu dojmů, které je zbavily strachu před smrtí. Intenzivní pocit lásky, radosti, míru, přítomnost nepopsatelně jasného světla, účast na sebehodnocení a nakonec jakási omezující hranice či přehrada jsou jen některé ze zážitků, o kterých se resuscitovaní zmiňují. Život po životě vzbudil mnoho zájmu o tuto tématiku a Dr Whitton si uvědomil, že bude nutné se podívat znovu na vlastní výzkum a přezkoumat Pauliny vzpomínky na to, jak se vznášela nad rodnou farmou.

    A tak, jako astrofyziky vábí záhady kosmu, přitahoval výzkum povahy a rozměrů barda Dr Whittona. Začíná však opatrně, vyzbrojen pouze hypnotickou technikou a přáním odpovědět na kolosální otázku:

Co se s námi děje mezi pozemskými inkarnacemi?