Máme nesmrteľnú dušu? - čítajte dokonca, neoľutujete!

    Medzi najlepšie knihy aké som kedy čítal jednoznačne patrí aj preslávený román Jacka Londona - Morský Vlk. Podľa môjho osobného názoru sa jedná o najpestrejší, najnapínavejší a vôbec najlepší dobrodružný román, aký môžete čítať. Nesmierne ma fascinoval myšlienkový súboj materialistického pohľadu kapitána Vlka Larsena a duchovne založeného sčítaného hlavného hrdina Humphrey Van Weydena. Veľa krát bola reč aj o tom, či existuje nesmrteľná duša a vôbec posmrtný život, prípadne aký zmysel má náš život, ktorý tu žijeme. Názory sú dosť zaujímavé a preto by som sa o ne s vami rád podelil.

O čom je kniha? (odteraz už iba v češtine)

    Děj románu se takřka celí odehrává na palubě plachetní lodi. Všechno to začalo srážkou dvou lodí. Jeden z hlavních hrdinů „Humphrey Van Weyden“, který se plavil na lodi Martinez, se díky srážce octnul na lodi Přízrak, a tím začíná celý příběh.

    Když se Humphrey octne na palubě plachetní lodi, setkává se s krutým a velice silným panem Larsenem, kterému jeho muži díky jeho zvířecí surovosti, přezdívají „Vlk Larsen“. Humphrey ještě než nastoupil na tuto loď, žil jako bohatý člověk, nezvyklý na jakoukoli práci. Spal v měkké posteli, nosil jemné prádlo a obleky, jedl dobrá jídla a odpočíval celí svůj dosavadní život, aniž by o tom věděl. Nedokázal ocenit a vážit si života pracujících lidí. Teď se však pro něj všechno od základu změnilo. Od rána do večera pracoval na lodi jako otrok. Potýkal se s rozzuřenými muži a poznával jejich agresivitu a sílu, ale i vytrvalost. Za nějaký čas strávený na lodi, Humphrey zmužněl a stal se silnějším. Naučil se snášet bolest a zvykl si na tvrdou práci. Poznal námořníky, se kterými trávil svůj volný čas na lodi. Nebyl ale sám, kdo měl z Vlka Larsena strach, všichni námořníci se ho báli, každý z nich si od srdce přál, aby to surové zvíře, Vlk Larsen, bylo zabito. Sám Humhrey se Vlka Larsena bál, ale zároveň ho považoval za velkého a inteligentního člověka. Často spolu hovořili o literatuře, filosofovali nad krutý životem a nesmrtelností duše, ačkoliv jejich názory byly rozdílné. Každý den na lodi byl plný bojů a potyček o přežití s Vlkem Larsenem. Mnoho námořníků za svou troufalost vůči vlku Larsenovi zaplatilo životem. Tento člověk byl nesmírně silný a dokázal jedním svým pohybem zcela usmrtit kohokoli, kdo by se proti němu postavil.
Jednoho dne se na jejich palubě objeví žena , kterou i s dalšími muži vzali k sobě na palubu ..

To už ale nejdem ďalej prezrádzať, ak by to niekto chcel čítať. :D

    Rozhovory Van Hamphreyho s nesmierne silným a brutálnym zato inteligentným kapitánom Vlkom Larsenom. (NAJzaujímavejšie je nakonci to medzi troma hviezdičkami) - odporúčam čítať dokonca :D.

***********************

1

    Ujasnil jsem si, že tento hrozný člověk není žádný zabedněnec, jak by nevyhnutelně vyplývalo z toho, jak brutálně se projevoval. Najednou se stal záhadou. Jedna nebo druhá stránka jeho povahy byla dokonale srozumitelná; ale spojení těch dvou stránek v jedné osobě udivovalo. Zmínil jsem se již o tom, že mluvil výtečným jazykem, jen tu a tam porušovaným nepatrnými nepřesnostmi. Rozumí se ovšem, že v běžném hovoru s námořníky a lovci se jeho řeč někdy přímo ježila chybami, ale ty vyplývaly z užívaného výraziva; ale těch několik vět, které vyměnil se mnou, to byla řeč čistá a správná.

    Když jsem takto zahlédl také jeho druhou stránku, nabyl jsem z toho odvahy a rozhodl jsem se promluvit s ním o své ztrátě peněz.

    „Byl jsem okraden,“ řekl jsem mu maličko později, když jsem ho viděl samotného přecházet po horní zadní palubě.

    „Prosím, pane,“ opravil mě, ale pouze přísně, bez hrubosti.

    „Byl jsem okraden, prosím, pane,“ polepšil jsem se.

    „Jak se to stalo?“ zeptal se.

    Na to jsem mu celou tu příhodu vypravoval, jak mé šatstvo zůstalo v kuchyni, aby uschlo, a jak později, když jsem se o tom zmínil, málem mě kuchař zbil.

    Usmál se mému povídání. „Paběrky zlodějíčka,“ konstatoval; „kuchtovy paběrky. A nemyslíte, že váš ubohý život stojí za to? A krom toho je v tom pro vás poučení. Časem se naučíte sám o své peníze lépe pečovat. Domnívám se, že až dosud to za vás dělal advokát nebo obchodní jednatel, viďte?“

    Vycítil jsem posměšek za těmi slovy skrytý, ale důrazně jsem se zeptal: „Jak dostanu ty peníze zpátky?“

    „To je vaše starost. Tady nemáte ani advokáta, ani obchodního jednatele, takže se budete muset spoléhat sám na sebe. Jak se zmocníte dolaru, sevřete ho v hrsti. Člověk, který nechává své peníze povalovat jako vy, zaslouží, aby o ně přišel. A kromě toho jste zhřešil. Nemáte práva přivádět své bližní do takového pokušení. Kuchtu jste pokoušel a on podlehl. Přivolal jste na jeho nesmrtelnou duši nebezpečí. A když jsme u toho, věříte na nesmrtelnost duše?“

    Za té otázky líně pozdvihl oční víčka a zdálo se, že mi otvírá jejich hlubiny a že zírám do jeho duše. Byl to však klam. Ať se to zdá jakkoli přepjaté, nikdy se žádný člověk nepodíval nijak hluboko do duše Vlka Larsena, ani ji nezahlédl - o tom jsem přesvědčen. Byla to velmi osamělá duše, jak jsem se měl ještě poučit, nikdy nesnímala masku, třebaže ve vzácných okamžicích to někdy předstírala.

    „Vyčetl jsem nesmrtelnost z vašich očí,“ odpověděl jsem a na zkoušku jsem vynechal „prosím, pane“, domnívaje se, že za tak důvěrného rozhovoru si to mohu dovolit.

    Ani si toho nevšiml. „Tím asi chcete říci, že vidíte něco živého, ale to ještě nemusí znamenat, že by to musilo žít na věky.“

„Vyčetl jsem v nich víc než jen to,“ řekl jsem směle.

„To tedy čtete vědomí. Čtete, že život si uvědomuje, že žije; ale stále ještě nic dalšího, žádnou nekonečnost života.“

    Jak jasně myslil a jak přesně svou myšlenku vyjadřoval! Do té chvíle mě zvědavě pozoroval a teď odvrátil hlavu a podíval se na olověné moře směrem do větru. V očích měl pusto a rysy okolo úst mu zpřísněly a zhrubly. Zřejmě naň padla chmurná nálada.

„A co z toho?“ ptal se náhle naléhavě, obraceje se na mne. „Jestliže jsem nesmrtelný ? nač?“

    Zarazil jsem se. Jak bych mohl tomuto člověku vysvětlovat svůj idealismus? Jak bych mohl vyjádřit řečí něco vytušeného citem, něco podobného tónům hudby slyšené ve spánku, něco přesvědčujícího, a přece nevýslovného? „Več tedy věříte?“ zaodporoval jsem otázkou.

    „Věřím, že život je hudlařina,“ odpověděl bez otálení. „Je to jako kvas, jako kvašení se to hýbe a může se to pohybovat minutu, hodinu, rok nebo sto let, ale nakonec se to pohybovat přestane. Větší pojídají menší, aby se mohli dál pohybovat, silnější požírají slabší, aby si zachovali sílu. Šťastlivci dostávají nejvíc jídla a pohybují se nejdéle, to je to celé. Co vy si o tom všem myslíte?“

    Mávl rukou a nedůtklivě ukázal na několik námořníků, kteří pracovali na lodním středu s jakousi motanicí lan. „Pohybují se; právě tak se pohybují slimejši. Pohybují se, aby se najedli, a jedí, aby se dál pohybovali. Tady to máte. Žijí pro své břicho a jejich břicho je udržuje naživu. Je to kruh; nikam se s tím nedostanete. Oni také ne. Nakonec znehybní. Již se nepohybují. Jsou mrtví.“

    „Oni sní,“ vpadl jsem mu do řeči, „mají zářivé, oslnivé sny ?“

    „O tom, čím by si nacpali břich,“ uzavřel mudrcky. „A ještě víc? Nabaštit se. O větší chuti a ještě větším štěstí, jak tu chuť uspokojit.“ Hlas mu zhrubl. Nebylo to míněno lehkomyslně. „Neboť, hleďte, snívají o šťastných plavbách, na nichž vydělají víc peněz, o povýšení na lodní důstojníky, o nálezu pokladu - zkrátka o tom, jak by se lépe dostali na kobylku svým bližním, aby mohli celou noc nerušeně spát, aby dostali dobré jídlo a špinavou práci aby za ně udělal někdo jiný. Vy a já jsme zrovna takoví. Není tu rozdílu až na to, že my dva jídáme víc a lépe. Já teď požírám námořníky i vás. Ale dříve jste vy jídal lépe než já. Spával jste v měkké posteli, nosil jemné prádlo a obleky, jídal dobrá jídla. Kdo udělal ty postele? To šatstvo? Ta jídla? Vy ne. Vy jste ve vlastním potu ještě nikdy nic neudělal. Žijete z příjmu, který vydělal váš otec. Jste jako dravý pták, který se vrhá na ty pomalé ňoumy dole a vyrve jim právě ulovenou rybu. Jste jedním z těch, kdo vytvářejí tak zvanou vládu, poroučejí všem ostatním a jedí potravu, kterou ti ostatní obstarali a rádi by ji snědli sami. Nosíte teplé šatstvo. Oni je vyrobili, ale sami se třesou chladem v hadrech a doprošují se vás, nebo vašeho advokáta či vašeho obchodního jednatele, který vám opatruje vaše peníze, o zaměstnání.“

    „Ale to s tím nemá co dělat,“ zvolal jsem.

    „Naopak.“ Mluvil teď rychle a v očích mu hořelo. „Je to prasečí hltavost a takový je život. Jaký účel nebo smysl může mít nesmrtelnost prasečího hltounství? K jakému cíli vede? Oč vůbec jde? Vy jste žádné potraviny nevyrobil. A přece ty, které jste snědl nebo proplýtval, mohly zachránit život dvaceti chudákům, kteří potraviny vyrobili, ale nedostali jíst. Jakému nesmrtelnému účelu jste tím posloužil? Jakému oni? Uvažujme o vás a o mně. Co znamená vaše vychloubačná nesmrtelnost, když se váš život srazí s mým? Vy byste rád zpátky na pevninu, protože tam jsou výhodné podmínky pro váš způsob prasečí hltavosti. Ale já jsem si z rozmaru umínil, že vás zadržím tady na palubě lodi, kde se daří mé prasečí hltavosti. A také vás tu zadržím. Buď z vás něco udělám, nebo vás zničím. Možná, že umřete dnes, možná tento týden nebo příští měsíc. Mohu vás jedinou ranou pěsti zabít ihned, neboť jste ubohý slaboch. Jestliže však jsme nesmrtelní, kde jsou příčiny toho všeho? Chovat se hltavě, jako jsme se chovali vy a já celý život, to se mi nezdá právě nejvhodnějším jednáním pro nesmrtelné. Znovu tedy, oč vůbec jde? Proč jsem vás tu zadržel?“

    „Protože jste silnější,“ podařilo se mi vybreptnout.

    „Ale proč jsem silnější?“ pokračoval ve svých ustavičných otázkách. „Protože jsem větší kus kvasu než vy? Nechápete? Což to nevidíte?“

    „Ale jaká beznaděj takto!“ odporoval jsem.

    „Souhlasím,“ odpověděl. „Nač potom se vůbec pohybovat, když tedy pohyb je život? Nepohybovat se a nebýt součástí toho kvašení znamená zbavit se beznaděje. Jenže a v tom to vězí - my chceme žít a pohybovat se, i když k tomu nemáme žádné důvody, protože je náhodou v povaze života žít a pohybovat se. Kdyby toho nebylo, život by zemřel. A protože je ve vás tento život, sníte o své nesmrtelnosti. Život ve vás je živý a chce se mu zůstat živý na věky. Třesky plesky! Celá věčnost prasečí hltavosti!“

***********************
V inej časti knihy, kde autor opisuje nesmiernu brutalitu života na mori.

2

    Ještě před večeří jsem byl svědkem ukrutnosti, která dokonale odhaluje otrlost a surovost těchto lidí. V našem mužstvu námořníků je nováček jménem Harrison, už na pohled nemotorný venkovský chlapec, kterého, jak si představuji, vylákala touha po dobrodružství a toto je jeho první plavba na moři. V lehkých, těžko odhadnutelných větrech se škuner často otáčel do větru s boku na bok, nabíral vítr hned od pravého, hned od levého boku, aby se křivolace prodíral svým směrem. Za takové plavby jsou plachty přehazovány z jedné strany na druhou a tu je vždy poslán do lanoví námořník, aby přehodil košovou vratiplachtu. Když už byl Harrison nahoře, zadrhla se plachta ve velké kladce na konci vratiráhna. Jak už jsem tomu tehdy rozuměl, bylo ji možno uvolnit dvěma způsoby předně spuštěním přední hlavní plachty, což bylo poměrně snadné a bez nebezpečí; nebo za druhé tak, že námořník vyšplhal po zdvihacích lanech čnělky až na konec vratiráhna, což byl výkon svrchovaně nebezpečný.

    Johansen volal na Harrisona, aby přešplhal po zdvihacích lanech. Každému bylo zřejmé, že se chlapec bojí. Však nebylo divu, když se měl skoro třicet metrů nad palubou svěřit tenkým provazům, které se škubavě napínaly. Kdyby vál stálý vítr, nebylo by to tak zlé, jenže Přízrak se volně kolébal v dlouhých vlnách a s každým hupem lodi plachty splaskávaly a opět se nadouvaly, takže provazy povolovaly a s trhnutím se opět napínaly. Mohly tak námořníka odmrštit jako mušku s napjaté struny, o kterou se brnklo prstem.

    Harrison rozkaz slyšel a rozuměl, co se na něm žádá, váhal však. Pravděpodobně byl po prvé v životě nahoře v lanoví. Johansen se již nakazil pánovitostí Vlka Larsena a začal teď chrlit nadávky a kletby.

    „Tak dost, Johansene,“ okřikl ho úsečně Vlk Larsen. „Vezměte na vědomí, že na této lodi obstarávám nadávání já. Až budu potřebovat vaši pomoc, zavolám vás.“

    „Prosím ano, pane,“ uznal poníženě důstojník. Harrison se už zatím vydal po zdvihacích lanech. Díval jsem se z dveří kuchyně a dobře jsem viděl, jak se mu všechny údy rozechvěly zimničním třasem. Postupoval velmi opatrně a pomalu, vždy jen po dvou třech centimetrech. Jak se rýsoval na jasně modré obloze, připadal mi jako obrovský pavouk šplhající po tkanivu vlastní pavučiny.

    Šplhal se mírně vzhůru, protože vrchol přídní plachty dosahoval vysoko; zdvihací lana, vedená různými kladkami na stěžni a na vratiráhnu, poskytovala mu oporu jak pro ruce, tak i nohy. Potíž však byla s větrem, který nebyl ani dosti silný, ani dosti stálý, aby mohl udržet plachty napjaté. Když byl Harrison v půli cesty, vyhoupl se Přízrak na dlouhé vlně směrem do větru a sklouzl opět do koryta mezi dvěma vlnami. Harrison se zastavil a křečovitě se držel. Sedmadvacet metrů pod ním jsem viděl, jak mučivě napjal svalstvo a držel se o život. Plachta splaskla a vratiráhno se přehouplo k lodnímu středu. Zdvihací lana povolila, a třebaže se to dělo rychle, viděl jsem, jak se pronesla pod vahou jeho těla. Tehdy bylo vratiráhno prudce odmrštěno k boku, velká plachta práskla jako výstřel z děla a vzdula se větrem, tři řady zesilovacích dílů pleskaly do plachty jako palba z ručnic. Harrison se držel a proletěl závratnou rychlostí vzduchem. Náhle byl zprudka v letu zaražen. Zdvihací lana se v mžiku napjala. Jako prásknutím biče Harrisonovy držící ruce povolily. Z jedné ruky se mu lanko vytrhlo. Druhá ještě zoufale vytrvávala, ale za okamžik rovněž pustila. Odletěl stranou a dolů, nějak se mu však podařilo zachránit se nohama, Zůstal tak viset hlavou dolů. Rychle a s námahou se dostal opět rukama na zdvihací lana, dlouho však mu trvalo, než se dostal zpátky do původního postavení, kde se potom držel a vypadal velmi zbědovaně.

    „Vsadil bych se, že dneska nebude mít vůbec chuť na večeři,“ slyšel jsem hlas Vlka Larsena, jak ke mně dolehl okolo rohu kuchyně. „Ustupte tam kousek, Johansene, pozor! Vidíte, už to letí!“

    A opravdu, Harrisonovi bylo zle, asi tak, jak bývá zle člověku postiženému mořskou nemocí; a dlouho tam lpěl na tom nebezpečně vratkém hnízdišti a vůbec se nepokoušel ani hnout. Johansen naň přes všechno naléhal, aby si pospíšil dokončit svůj úkol.

    „Je to sprosťáctví,“ slyšel jsem Johnsona, který stál u lanoví hlavního stěžně ani ne dva metry ode mne. Bručel tu v úzkostlivě pomalé a pečlivé angličtině. „Ten chlapec je docela ochotný a naučí se tomu, dají-li mu příležitost, Toto však je ?“ Odmlčel se na chvíli, neboť jeho konečný úsudek vyjadřovalo slovo „vražda“.

    „Pst, budeš přece ticho!“ šeptl mu Louis. „Jestli máš rád svou matku, buď zticha!“

    Avšak Johnson se dál díval a dál si bručel.

    „Podívejte se,“ oslovil lovec Standish Vlka Larsena, „to je můj veslař a nerad bych o něj přišel.“

    „Dobrá, dobrá, Standishi,“ zněla odpověď. „Je to váš veslař, když ho máte v člunu; ale je to můj námořník, dokud ho mám na palubě, a budu si s ním dělat, co se mně uráčí.“

    „Ale to ještě neznamená?“ spustil Standish zprudka.

    „Tak dost, jen pomalu s tím,“ radil mu Vlk Larsen, „Už jsem vám řek, jak to je, a tím to končí. Je to můj člověk, a jestliže se mi zachce, nadělám z něj kaši a sním ho.“

    Abych se však vrátil k Harrisonovi. Johansenovu urážlivému a pohoršlivému křiku trvalo plných deset minut, než ho donutil, aby se šplhal dál. Potom se již brzy dostal na konec vratiráhna a tam se usadil rozkročmo na zápoře v postavení značně bezpečnějším. Uvolnil plachtu a mohl se vrátit zpátky k stěžni, tentokrát mírně dolů po zdvihacích lanech. Pozbyl však všechnu odvahu. Jakkoli bylo i toto jeho postavení málo bezpečné, hrozil se opustit je do ještě nebezpečnějšího postavení na zdvihacích lanech.

    Pohlédl na vzdušnou dráhu, jíž se musí vydat, a potom dolů na palubu. Oči měl široce otevřené a strnulé, celý se prudce třásl. Nikdy jsem neviděl v lidské tváři tak silný výraz strachu. Johansen naň marně volal, aby slezl. Každou chvíli mohl být s vratiráhna sražen, zůstával však bezmocný hrůzou. Vlk Larsen přecházel sem a tam, rozprávěl s Čoudem a již si námořníka v lanoví nevšímal, ačkoli jednou ostře okřikl námořníka u kormidelního kola:

    „Uhnul jste z kursu, človíčku! Dejte si pozor, jestli se nechcete dostat do maléru!“

    „Prosím ano, ano, pane,“ odpověděl muž u kormidla a pootočil kolem o několik kolíků.

    Provinil se odbočením Přízraku o několik bodů z původního kursu, aby nabral beze zbytku všechen slabý vítr a naplnil přední plachtu a ustálil ji. Snažil se tak pomoci nešťastnému Harrisonovi i za cenu, že vyvolá hněv Vlka Larsena.

    Čas míjel a napětí se stávalo nesnesitelným. Naproti tomu Thomas Mugridge to pokládal za příležitost k smíchu a ustavičně vystrkoval hlavu z dveří kuchyně a pronášel žertovné poznámky. Jak se mi hnusil! A jak za těch hrozných chvil narůstala má nenávist k němu až do kyklopských rozměrů! Po prvé v životě jsem pocítil žádostivost zabíjet - „neznal jsem se vzteky“, jak se tomu někdy obrazně říká. Povšechně může být pořád ještě život posvátný, ale tento určitý život jistého Thomase Mugridge byl už opravdu až hrůza nesvatý. Zhrozil jsem se, když jsem si uvědomil, že se začínám neznat vzteky, a hlavou mi bleskla myšlenka: což i já začínám podléhat nákaze tohoto zezvířečtění, jež mě tu obklopuje? Já, který jsem i v případech nejzřejmějších zločinů odpíral lidské spravedlnosti právo na trest smrti?

    Uplynulo dobře půl hodiny, než jsem si všiml, že Johnson se dostal do jakéhosi sporu s Louisem. Skončilo to tím, že Johnson odstrčil Louisovu zbraňující paži a vykročil směrem k přídi. Přešel po palubě, vyskočil do přídního lanoví a začal šplhat vzhůru. Ale bystré oko Vlka Larsena ho zahlédlo.

    „Hej, vy tam, copak, copak?“ zvolal,

    Johnson se v lanoví zastavil. Díval se kapitánovi do očí a odpovídal zvolna:

    „Jdu toho chlapce sundat.“

    „Jen hezky slezte tady s toho lanoví a pěkně zčerstva, zčerstva! Slyšíte? Už ať jste dole!“

    Johnson zaváhal, ale dlouholetý návyk poslouchat velitele lodi ho překonával a on seskočil hněvivě na palubu a odešel na příď.

    V půl šesté jsem šel dolů prostřít v kajutě k večeři, ale byl jsem si sotva vědom, co dělám, nebol jsem měl oči i mozek plné představ člověka se zbledlým obličejem, celého se třesoucího a směšně jako brouka lnoucího k vratiráhnu, jež se zmítalo se strany na stranu. V šest hodin, kdy jsem dával na stůl večeři, vyšel jsem na palubu cestou do kuchyně a viděl jsem Harrisona stále ještě v stejném postavení. U stolu se hovořilo o jiných věcech. Zdálo se, že o zbytečně ohrožený život se nikdo nezajímá. Když však jsem později musil ještě jednou do kuchyně, utěšil mě pohled na Harrisona, jak se zesláble potácel od lanoví k poklopu do kotců pro mužstvo. Konečně tedy sebral odvahu a sestoupil.

    Než tuto příhodu uzavřu, musím ještě uvést úryvek své rozprávky s Vlkem Larsenem v kajutě při mytí nádobí. „Vypadal jste dneska odpoledne celý nemocný,“ oslovil mě. „Copak vám bylo?“

    Dobře jsem věděl, že si uvědomoval, proč mi bylo možná stejně špatně jako Harrisonovi, a že se mě pokouší tou otázkou vylákat. Odpověděl jsem: „Bylo mi zle z toho surového jednání s tím chlapcem.“

    Krátce se zasmál. „Něco jako mořská nemoc, řekl bych. Někdo tím trpí a někdo ne.“

    „Tak to není,“ odporoval jsem.

    „Přesně tak,“ vedl svou dál. „Země je plna surovosti právě tak, jako je moře plno pohybu. A někomu je špatně z toho a jinému opět z onoho. Není jiné příčiny.“

    „Což vy, když si tak tropíte z lidského života šašky, což vy si života člověka vůbec neceníte?“ zeptal jsem se urputně.

    „Necením? Co je to za cenu?“ hleděl na mne, a třebaže měl oči klidné a nehybné, přec se v nich jaksi skrýval cynický úsměv. „Jakápak je tu cena? Jak ji měříte? Kdo ji měří?“

    „Já ji měřím,“ odpověděl jsem.

    „Tak tedy na kolik si to oceňujete? Míním život druhého člověka. Nu, povězte, zač stojí?“

    Cena života? Jak bych mohl stanovit jeho hmatatelnou cenu? A já, který jsem vždy míval výraz pohotově, tady s Vlkem Larsenem jsem najednou jaksi tápal a výraz nenalézal. Od té doby jsem si již uvědomil, že to bylo zčásti způsobováno osobností toho člověka, ale větší část zavinil jeho tak dokonale odlišný názor. Na rozdíl od jiných materialistů, s nimiž jsem se kdy setkal a s nimiž jsem měl něco společného, z čehož bylo možno vycházet, s Vlkem Larsenem jsem neměl společného pranic. Možná, že také ta živelná prostota jeho ducha mě mátla. Mířil vždy s takovou přímostí hned k jádru věci, zbavoval otázku všech zbytečných podrobností a činil to s tak rozhodnou konečností, že jsem si připadal, jako bych zápolil v hluboké vodě a neměl kousku půdy pod nohama. Cena života? Jak jsem měl zodpovědět takovou otázku jen tak beze všeho a v tu chvíli? Posvátnost života jsem vždy přijímal jako samozřejmost. Že je život člověka sám sebou z nitra svého hodnotný, byla takřka banální samozřejmost, o níž jsem nikdy nepochyboval. Když však Vlk Larsen na tu samozřejmost zaútočil, byl jsem v koncích.

    „Hovořili jsme o tom včera,“ připomínal. „Tvrdil jsem, že život je kvas, jakési kvašení, které požírá život, aby samo mohlo žít, a že život je pouze úspěšná prasečí hltavost. Vždyť je-li vůbec jaký smysl v poptávce a nabídce, pak je život tím nejlacinějším zbožím na světě. Máme pouze určité množství vody, určité množství země, určité množství vzduchu; ale života, který se domáhá zrození, toho je bez konce. Příroda je marnotratnice. Vezměte na příklad ryby s jejich miliony vajíček. A konečně vezměte třeba sám sebe a mne. Naše ledví obsahují možnost milionů životů. Kdybychom jen měli dost času a příležitosti, abychom využili do posledního ždibce všech ždibců nezrozeného života, co jich v sobě nosíme, mohli bychom se stát otci celých národů a osídlit celé kontinenty. Život? Nemá ceny. Ze všech laciných věcí je tou nejlacinější. Všady chodí žebrotou. Příroda ho rozhazuje marnotratnou rukou. Kde je místo pro jeden život, zasévá jich tam tisíc a je z toho jen život požírající život, až nakonec zbývá ten nejsilnější a nejhltavější.“

    „Četl jste Darwina,“ řekl jsem. „Ale špatně jste mu rozuměl, když docházíte k závěru, že boj o život vás opravňuje zbytečně život ničit.“

    Pokrčil rameny. „Sám víte, že toto vztahujete pouze na život lidský, protože zvěře, drůbeže a ryb ničíte právě tolik jako já nebo kdokoli jiný. A lidský život se od jiného nijak neodlišuje, třebaže vy si to domýšlíte a domníváte se, že to dovedete odůvodnit. Proč bych měl škudlit tímto životem, když je tak laciný a bez ceny? Je víc námořníků než lodí na moři, které by je potřebovaly, víc dělníků než továren nebo strojů, kde by se uplatnili. Vždyť přece vy, který žijete na suché zemi, víte o tom, že necháváte své chudé bydlit v brlozích měst a dáváte je napospas hladu a smrtelným nákazám a že pořád ještě zůstává mnohem víc chudáků umírajících z nedostatku kůrky chleba nebo ždibce masa ? což je opět zahubený život-, mnohem víc, než si s nimi dovedete poradit. Viděl jste někdy londýnské dokaře, jak se rvou jako dravé šelmy o kousek zaměstnání?“

    Vykročil k schodům, ale ještě se obrátil na závěrečné slovo. „Víte, že jedinou cenou, kterou život má, je ta, kterou sám sobě přikládá? A je to ovšem přepínání, protože život je nutně předpojatý ve svůj vlastní prospěch. Vezměme toho člověka, co šplhal do lanoví. Držel se tam, jako by byl drahocennou vzácností, pokladem dražším nad brilianty a nad rubíny. Vám je tak drahý? Ne. Mně snad? Vůbec ne. Sám sobě? Ano. Jenže já jeho ocenění sebe neuznávám. On se nemožně přeceňuje. Je dost a dost života, domáhajícího se zrodu. Kdyby byl spadl a vystříkl mozek na palubu jak med z plástve, nebyla by to, pro svět žádná ztráta. Neměl pro svět cenu. Nabídka je přílišná. Cenu měl jen sám pro sebe, a aby se dokázalo, jak je ta cena vymyšlená, nebyl by si ve smrti ani vědom toho, že sám sebe pozbyl. Jenom on sám se hodnotil nad brilianty a rubíny. Brilianty a rubíny jsou ty tam, rozmázly se na palubě a vědro mořské vody je spláchne, přičemž on sám ani neví, že jsou ty brilianty a rubíny ty tam. On sám vůbec nic neztrácí, protože při ztrátě sama sebe ztrácí také vědomí ztráty. Nechápete? A jaké je vaše míněni o tom?“
„Že jste aspoň důsledný,“

***********************
zasa inde

3

    Odpoledne před několika dny mě velice pobavilo, když jsem spatřil Vlka Larsena číst bibli, jejíž výtisk, po marném hledání tehdy na počátku plavby, byl potom nalezen v kufru nebožtíkově. Podivil jsem se, co v ní mohl pro sebe Vlk Larsen objevovat, a tu mi začal nahlas předčítat z Kazatele. Měl jsem takřka dojem, že vyslovuje své vlastní myšlenky, když mi předčítal, a jeho hluboce zvučný a smutný hlas mě v těsné kabině okouzloval. Možná, že tedy je nevzdělaný, určitě však umí náležitě hlasem vyjadřovat smysl psaného slova. Ještě dnes ho slyším a do smrti budu slyšet tu zděděnou rodovou melancholičnost, chvějící se v jeho hlase, jak četl:

    „Nashromáždil jsem sobě také stříbra a zlata a klenotů od králů a krajin; způsobil jsem sobě zpěváky a zpěvkyně i jiné rozkoše synů lidských, a nástroje muzické rozličné.
    A tak velkým jsem učiněn, a zrostl jsem nade všecky, kteříž přede mnou byli v Jeruzalémě; nadto moudrost má zůstávala při mně.
    Ale jakž jsem se ohlédl na všecky skutky své, kteréž činily ruce mé, a na práci, kterouž jsem pracně vedl, shledal jsem, a aj, všecko marnost a trápení ducha, a že nic není užitečného pod sluncem.
    Všecko se děje jednostejně při všech; jedna a táž případnost jest spravedlivého jako bezbožného, dobrého a čistého jako nečistého, obětujícího jako toho, který neobětuje, tak dobrého jako hříšníka, přísahajícího neprávě jako toho, kterýž se přísahy bojí.
    A toť jest přebídná věc mezi vším tím, což se děje pod sluncem, že případnost jednostejná jest všechněch, ovšem pak že srdce synů lidských plné jest zlého, a že bláznovství přidrží se srdce jejich, pokudž živi jsou, až potom odcházejí za mrtvými.
    Ačkoli ten, kterýž tovaryši se všechněmi živými, vždy má naději, an psu živému lépe jest nežli lvu mrtvému.
    Nebo živí vědí, že umříti mají, mrtví pak nevědí nic, aniž více mají jaké odplaty, protože v zapomenutí přišla památka jejich.
    Anobrž i milování jejich, i nenávist jejich, i závist jejich zahynula, a již více nemají dílu na věky v žádné věci, kteráž se děje pod sluncem.“

    „Tady to máte, Humpe,“ pravil, zavíraje knihu na vložený ukazováček a hledě na mne. „Kazatel, který byl králem nad Izraelem, smýšlel tak jako já. Nazýváte mě pesimistou. Copak to není ten nejčernější pesimismus? - ,Všecko je marnost a trápení ducha?, ,Nic není užitečného pod sluncem?, ,Všecko se děje jednostejně při všech?, hlupáku jako moudrému, čistému a nečistému, hříšníkovi a světci, a to, co se děje, je smrt, případnost zlá, jak praví. Neboť Kazatel miloval život a umřít nechtěl, řka: ,Psu živému lépe jest nežli lvu mrtvému.? Milejší mu byla marnost a trápení než ticho a nehybnost hrobu. A tak i já. Plazit se je prasečí hltavost; ale neplazit se, být jako hrouda a jako skála, to je odporné pomyšlení. Je to odporné životu, který v sobě nosím, jehož samou podstatou je pohyb, síla hybná a vědomí té hybné síly. Život sám je nespokojenost, ale hledět smrti vstříc je ještě větší neuspokojení.“

    „Jste horší než Omar,“ řekl jsem. „Ten aspoň po obvyklých úzkostech mládí nalezl spokojenost a našel i ve svém materialismu radost.“

    „Kdo to byl ten Omar?“ zeptal se Vlk Larsen a já jsem již toho dne nepracoval, ani nazítří, ani pozítří.

    Ve své nazdařbůh vybírané četbě dosud nenarazil na „Rubajját“, a teď mu to přišlo, jako by nalezl zakopaný poklad. Hodně jsem si pamatoval, možná dvě třetiny všech čtyřverší, a zbytek se mi podařilo bez námahy aspoň po úryvcích slepit dohromady. Celé hodiny jsme hovořili nad jednotlivými slokami a shledával jsem, že v nich objevuje nářky lítosti a tóny hněvu, které jsem v nich za nic na světě sám objevit nedokázal. Je možné, že jsem recitoval s tím svým příznačným radostným rytmem, neboť ? kapitán měl dobrou paměť a po druhém přednesu, často již po prvním, vybavil si čtyřverší sám ? recitoval ty verše a vkládal do nich nepokoj a vášnivý vzdor tak, že zněl skoro přesvědčivě.

    Zajímalo mě, které čtyřverší se mu nejvíc zalíbí, a nepřekvapovalo mě, když uhodil na čtyřverší vyrůstající z okamžitého podrážděni a zcela odlišné od Peršanovy shovívavé filosofie a bodrého nazírání na život:

    „Tak bez otázky odkud sem jsem spěl
    a bez otázky kam zas dále šel!
    Ó, mnohá zakázaná vína číš
    té nadutosti mé teď ztápí žel.“

    „Úžasné!“ volal Vlk Larsen. „Úžasné! Tohle je ten pravý tón. Nadutost! Nemohl užít slova vhodnějšího!“

    Marně jsem namítal a potíral. Zaplavil mě, úplně mě překonal svými argumenty.

    „Není v povaze života chovat se jinak. Život, protože ví, že musí přestat žít, vždycky bude vzdorovat. Nemůže si pomoci. Kazatel našel na životě a na všem konání života jen marnost a trápení, všechno zlé; ale smrt, ono skoncování s marností a s trápením shledával ještě horší. Kapitolu po kapitole se mučí starostí o té jedné případnosti, která je jednostejná všechněch. Stejně Omar, stejně já, tak vy, i vy sám, nebol jste se bouřil proti umírání, když si na vás kuchta brousil nůž. Bál jste se umřít; život, který v sobě nosíte, z něhož se skládáte a který je větší než vy, ten umřít nechtěl. Mluvil jste o pudovém vycítění nesmrtelnosti. Já mluvím o pudu života, kterýž jest pudem žíti a který potom, kdy se smrt vztyčí blízká a mocná, přemůže pud tak zvané nesmrtelnosti. Přemohl jej ve vás (nemůžete to popřít), jen proto, že potrhlý Londýňan si začal brousit nůž.

***

    Ještě teď se ho bojíte. Máte strach ze mne. To nemůžete popírat. Kdybych vás popadl za krk; asi takhle -“ a jeho ruka se sevřela na mém hrdle a zarazila mi dech - „a kdybych stiskl a vymačkával z vás život, takhle a takhle, tu by vaše pudové vyciťování nesmrtelnosti začalo skomírat a váš pud života, který touží žít, ten vzplane a začnete bojovat, abyste se zachránil. Že ne? Vidím vám hrůzu ze smrti v očích. Pažemi bijete do vzduchu. Napínáte všechnu svou krňavou sílu do zápasu o život. Svíráte mi rukou paži, cítím to jen lehounce, jako by tam usedl motýl. Hrud se vám vzdouvá, jazyk vám vylézá, plet vám začíná černat, oči se točí jak v rybníčku. ,Žít! Žit! Žít!? křičí to ve vás; a voláte po životě vezdejším, ne po tom posmrtném v záhrobí. Začínáte o své nesmrtelnosti pochybovat, co? Cha, cha! Žádnou jistotu o ní nemáte. Nebudete to riskovat. Jistotu máte jen o tomto vezdejším životě, že je skutečný. Ó, ó, je stále větší a větší tma. Jsou to temnoty smrti, ztráty bytí, ztráty cítění, ztráty pohybu, takové temnoty se na vás snášejí, obklopují vás, kol dokola se zdvíhají. Oči vám skelnatí a již ustrnuly. Slyšíte mě již nezřetelně a z dálky. Už nerozeznáváte můj obličej. A stále ještě se bráníte mému sevření. Nohama kopáte. Tělo se vám vzpíná v uzlech jako tělo hadí. Hruď se vzpíná a namáhá. Žít! Žít! Žít ?“

***

    Víc už jsem neslyšel. Vědomí mi zastřela tma, kterou tak názorně líčil, a když jsem zas přišel k sobě, ležel jsem na podlaze a on kouřil doutník a hleděl na mě přemítavě s tím dávno známým světýlkem zvědavosti v očích.

    „Nu, přesvědčil jsem vás?“ ptal se naléhavě. „Tu máte, napijte se. Chtěl bych vám dát pár otázek.“

    Vrtěl jsem na podlaze odmítavě hlavou. „Vaše argumenty jsou trochu příliš - uf - příliš mocné,“ podařilo se mi ze sebe vypravit s velkými bolestmi v krku.

    „Za půl hodinky budete v pořádku,“ ujišťoval mě. „A slibuji, že již nebudu používat k výkladu fysických důkazů. Vstaňte. Můžete přece sedět na židli.“

    A jak už jsem tedy byl hračkou tohoto netvora, diskuse o Kazateli a Omarovi pokračovala. A dobrou polovinu noci jsme nad tím proseděli.

koniec...
***********************

    Čisto skeptický názor Vlka Larsena má niečo do seba. Naozaj nevieme či niečo ako duša existuje - nemáme totiž žiadnu istotu. Veľmi dobre povedal, že to čo iní považujú za prejav duše, je v skutočnosti iba prejav vedomia v mozgu. Čo si o tom myslíte vy? Máme dušu? Ak hej, odkiaľ to vieme naisto?

Vydáno: 26. 11. 2010

Přečetlo: 1694 čtenářů

Zdroj:

Autor (vložil): garias

Zpět na články..

Komentáře k článku...