Teorie je založena na základě vědeckých poznatků, důkazů a výpovědi lidí. Nejedná se o žádnou náboženskou sektu a nic podobného.

Cesta tunelem, setkání se světlem a zemřelými přáteli či rodiči nebo panoramatický přehled života od dětství až po současnost. To jsou jen nejznámější, celkem pozitivní zážitky lidí, kteří prošli klinickou smrtí.

Jedná se o shrnutí stručně celé klinické smrti.

NDE (Zážitky blízkosti smrti) v sobě obsahují témata několika vědních disciplín. Prožitky získávají lidé po celém světě, bez ohledu na věk, rasu, národní příslušnost či zastávanou víru. Přes 30 let intenzivního vědeckého zkoumání není jasně prokázáno, že by NDE byly pouhé bludy lidí před zánikem jejich mozku, stejně tak ale nejsou přijímány teorie o „spirituálním“ pozadí těchto zážitků.

Není zde, přítomen jinde. Již tato větička vás vyvádí z míry. Klinická smrt nastává vyhasnutím mozkové aktivity, to znamená, že v tomto stavu nezaznamenává elektroencefalograf žádné elektrické impulsy. Činnost oběhového a dýchacího systému je rovněž nulová. Člověk je lékařskou vědou prohlášen za mrtvého a to je stav, kdy člověk zemře a už je připraven na pitevnu.

V USA denně klinickou smrt prožije 774 lidí a 80% z nich popisuje, že viděli jasné bílé světlo s tmavým tunelem, než se vrátili zpět. Žijeme ve světě, ve kterém existuje reálné a zdánlivě nemožné, kde skutečnost na sebe bere podobu iluze a kde jsou některé věci nevysvětlitelné ....

Názory lékařů a pacientů se různí! „Prolétáváme tmavým prostorem (nejčastěji tunelem či trychtýřem). Jako žárovka můru nás přitahuje místo, odkud se line příjemné až oslnivé světlo. Někdy se blesku rychle odvíjí film celého života. V krásné krajině, většinou za doprovodu něžné hudby, se setkáváme se známými lidmi (často rodiči), kteří už dávno zemřeli.

Rádi bychom mezi nimi zůstali, ale kdosi nám sdělí, že se musíme vrátit zpět na pozemský svět. Z nadhledu sledujeme vlastní tělo, a kolem něj třeba lékaře. Zřetelně slyšíme jejich hlasy.“ Mnozí lidé takto líčí nahlédnutí na druhou stranu „opony života“, odborně nazývané klinická smrt.

Konec shrnutí

NDE (zážitky blízkosti smrti) jsou psychické prožitky s transcendentálními a mystickými prvky, které se obvykle dějí osobám blízkosti smrti, nebo v situacích intenzivního fyzického, nebo emocionálního nebezpečí. Psychiatr Moody (vědec) uvádí, že prožitek blízkosti smrti je možné nejprve definovat jako vědomý prožitek v průběhu střetnutí s blízkosti smrti.

Jak probíhá NDE na základě faktů:

1.1) Oddělení od těla (fyzické schránky) do stavu duchovního bytí
2.2) Pocity míru, blaha a spokojenosti
3.3) Vznášení se nad vlastním tělem,pocit obrovské volnosti
4.4) Přechodný vstup do jiného světa přes "Tmavě-modrý tunel smrti"
5.5) Setkání se světlem, který pak jedince obklopí a šíří pocit klidu a blaha.
6.6) Pokud je jedinec zachráněn,je automaticky vrácen zpátky do těla

Může se též definovat jako událost, při níž nějaká osoba málem opravdu zemřela, nebo došla k této hranici mezi životem a smrtí tak blízko, že byla skutečně prohlášena za mrtvou v klinickém smyslu, avšak přece přežila a přetrvává ve své fyzické existenci dále. Klinická smrt nastává vyhasnutím mozkové aktivity, to znamená, že v tomto stavu nezaznamenává elektroencefalograf žádné elektrické impulsy. Činnost oběhového a dýchacího systému je rovněž nulová. Člověk je lékařskou vědou prohlášen za mrtvého a to je stav, kdy člověk zemře a už je připraven na pitevnu.

1. Jak probíhá NDE (dopodrobna):

1. 1) Dotyčný bývá minutu mimo (neví o sobě).
2. 2) Nastává bzučivý nebo jiný tomu podobný zvuk.
3. 3) Oddělení od těla (fyzické schránky) do stavu duchovního bytí.
4. 4) Pocity míru, blaha a spokojenosti.
5. 5) Vznášení se nad vlastním tělem, pocit obrovské volnosti.
6. 6) Všechny smysly jsou nyní bystřejší než kdy dřív.
7. 7) Po chvíli přechodný vstup do jiného světa přes "Tmavě-modrý tunel smrti".
8. 8) Dotyčný slyší dunivé a vibrující zvuky, když prolétá tunelem. Potom slyší hlasy.
9. 9) Po té se dotyčnému promítne film jeho/jejího života.
10.10) Setkání se světlem, který pak jedince obklopí a šíří pocit klidu a blaha.
11.11) Někteří mají tu šanci, komunikovat duševně se světlem.
12.12) Dotyčný, pokud dosáhl až na vrchol světla, může vidět na druhou stranu.
13.13) Pokud je jedinec zachráněn, je automaticky vrácen zpátky do těla.
14.14) Dotyčný se již nebojí smrti.
15.15) A zjistil během NDE, je nejdůležitější na světě je láska k druhým.

Lékaři znají velmi dobře fyzický stav těla ve fázi klinické smrti, to co se ale odehrává po psychické stránce, je víceméně záhadou. Jestliže jsme vzali na vědomí existenci lidského ducha jako živoucí podstaty, jež se ve hmotnosti projevuje skrze pozemské tělo, není nesnadné tyto skutečnosti vysvětlit.

Našeptávač: Přijde vám to nereálné, nemožné?? Absolutní blbost? Doporučuji mrknout sem.

Lidská duše je prostřednictvím astrálního těla spojena s pozemským tělem vzájemnou přitažlivou silou vyzařování. Je-li toto vyzařování ze strany pozemského těla oslabeno, dochází k jejímu částečnému nebo úplnému uvolnění, to znamená, že se od pozemského těla odpoutává osamoceně nebo společně s astrálním tělem, s nímž v obou případech zůstává ve spojení prostřednictvím energetického provazce, imponujícího jako stříbřitá pupeční šňůra.

Tento provazec je jemno-hmotným ekvivalentem skutečné pupeční šňůry a byl opakovaně pozorován jasnozřivými lidmi. Co Ale co skutečně následuje po smrti? Zatímco i v současnosti snad všechna náboženství věří v nějakou formu posmrtného života, vědci a materialistické nauky nám skýtají perspektivu zívající prázdnoty a totálního zániku těla i osobnosti. Spory, které jsou na toto téma vedeny, snad ani nejdou spočítat? Dokázat fakticky a nezvratně existenci posmrtného života je však také nemožné.

O toto téma se zajímají lidé různých věkových, společenských, povahových i vzdělanostních vrstev. Navzdory hlubokému zájmu je však pravdou, že lidé mají zábrany o smrti mluvit. Hlavním důvodem jsou jednak kulturní a psychická tabu, ale i společenské konvence. Další důvod nechuti mluvit o smrti je složitější a spočívá v samotném způsobu vyjadřování, v samotné podstatě řeči jako takové. Je velice těžké popsat slovy obrazy, které jsme zažili prostřednictvím tělesných smyslů. A smrt je něco mimo naše vědomé zkušenosti, vždyť většina z nás se s ní ještě nesetkala ? alespoň ne na vlastní kůži.

Logická úvaha ...

Když se voda může proměnit z ledu v páru a v mlhu a energie se transformuje, tak proč ne i lidi a zvířata ..

A je tady ještě jeden důvod, proč jsou debaty o smrti ukrývány pod černou roušku, nebo docela zatlačovány. Drtivá většina lidí trpí pocitem, že když o smrti mluví, je to, jako by se jí příliš přiblížili, že ji na sebe vlastně přivolávají. A tím se dostávají do situace, kdy je nevyhnutné čelit možnosti vlastního zániku, což je velice traumatizující zážitek. A abychom sami sebe tohoto traumatu ušetřili, vyhýbáme se hovorům o smrti všemi možnými i nemožnými způsoby. Stav smrti Navzdory různým okolnostem, ve kterých se lidé dostávají do těsného styku se smrtí a navzdory různým povahám těchto lidí, byl zjištěn zajímavý fakt.

Všechny popisy takzvaného „zážitku blízké smrti“ jsou si až nápadně podobné, ne-li téměř totožné. Podobnost je tak velká, že bylo možné specifikovat patnáct samostatných znaků, vyskytujících se ve všech případech. K těmto znakům patří například to, že umírající, nebo de facto mrtvý člověk slyší, jak ho prohlašují za mrtvého, nebo si plně svou smrt uvědomuje. K tomuto pocitu patří i nepříjemný hvízdavý, či zvonivý zvuk, provázející rychlý pohyb dlouhým, temným tunelem. Člověk se ocitá mimo své tělo, pozoruje resuscitační pokusy, případně svou nehybnou tělesnou schránku. Uvědomuje si existenci jakéhosi nového, nehmotného těla, které má docela jiné schopnosti než to, které právě opustil.

V neposlední řadě sem patří setkání s jinými zesnulými, povětšině rodinnými příslušníky a hlavně ? jakýsi laskavý a milující duch, světelná bytost, která člověka pohne k přehodnocení celého jeho dosavadního života. Po tomto rozhovoru, nehlasném a beze slov, dochází k rozhodnutí. K přiblížení se k jakési barieře, hranici mezi dosavadním pozemským životem a životem novým. Od této bariery se obvykle člověk navrací ? buď z vlastního rozhodnutí, či na popud svých blízkých, nebo na příkaz oné světelné bytosti.

Důvody vrátit se do těla jsou i jiného rázu. Například pocit nedodělané práce, odpovědnost vůči pozůstalým? Popsaný průběh zážitku blízké smrti samozřejmě není pravidlem, nemusí probíhat přesně dle tohoto scénáře. Je to věc absolutně individuelní, intimní a ten, kdo ji prožil, má obvykle velký verbální problém tohle všechno vyjádřit. Mnozí tvrdí, že prostě neexistují slova, která by tento zážitek dostatečně dokázala popsat. Toto je skutečnost, která další diskusi na toto téma velice komplikuje. Světelná bytost Hodně lidí popisuje velmi příjemné pocity ? něco jako vnitřní vyrovnanost, mír a duševní klid, které se dostavují na začátku zážitku blízké smrti. Nejneuvěřitelnějším, navzdory všemu však společným znakem ve všech zatím popisovaných případech je setkání s velice jasným světlem.

Tento znak ? setkání ? má na psychiku lidí, kteří zkušeností blízké smrti prošli, nejhlubší vliv. I když je tento jev popisován jako čiré, nadzemsky jasné, ale navzdory všemu neoslepující světlo, nikdo ze zúčastněných nezapochyboval, že se jedná o Světelnou bytost. Tato bytost má jasně definované osobnostní znaky ? laskavost, teplo, porozumění chápavost, jakési všeobjímající a upokojující působení. Tyto vlastnosti jsou definovány fixně, totožnost bytosti však je definována, respektive identifikována na základě náboženského cítění, vzdělání a výchovy zúčastněného.

Jinak ji vnímá věřící člověk a jinak ateista. Pro všechny však je tato bytost něčím jako pozorovatelem, či spíš průvodcem. Krátce po svém zjevení začne bytost se zúčastněným komunikovat. A zde se dostáváme k problému vyjádření této komunikace. Jelikož probíhá na neverbální bázi, je po resuscitaci pro člověka velmi těžké, ne-li docela nemožné interpretovat ji, vyjádřit slovy lidské řeči. Vracení do těla (dotyčný byl zachráněn lékaři) Říká-li se, že okamžik před smrtí se člověku před očima promítne celý jeho život, něco podobného popisují i účastníci zážitku blízké smrti.

Toto „ohlédnutí za životem“ přichází v rámci komunikace se Světelnou bytostí, která neverbálním způsobem zúčastněného pohne k tomu, aby přehodnotil vše, co dosud zažil. Tato bytost má údajně o životě zúčastněného své vlastní informace a jejím jediným cílem je dát mu podnět k zamyšlení. Dle slov jedné části zúčastněných, jsou vzpomínky podávány chronologicky, jiní zas žádnou časovou postoupnost nepozorovali. Všichni svorně ale mluví o tom, že navzdory obrovské rychlosti, jakou jim byly vzpomínky podávány, byli schopni každou z nich vnímat intenzivně a samostatně, dokonce si dokázali vybavit i příslušný pocit, náležící dané chvíli a vzpomínce.

Někteří tento zážitek charakterizovali jako výchovné působení Bytosti, která jim takto ukázala jejich dobré, ale i zlé stránky a zdůraznila tím dvě věci ? nutnost získávat vědomosti a potřebu milovat své bližní. Téměř všichni, kdož zažili blízkou smrt, dostali se k jakési hranici mezi dvěma světy. Každý tuto hranici vnímá jinak ? pro někoho je to řeka, pro někoho mlhavé území, za kterým jsou vidět nejasné tvary a postavy, pro někoho je to plot, nebo prostě zavřené dveře, které se právě chystá otevřít. V každém případě je to však místo, na kterém dochází k rozhodnutí. Společným rysem, se kterým se setkáváme v prvním okamžiku smrti, je zoufalá touha rychle se vrátit do svého těla, hluboká lítost nad vlastní smrtí.

Čím dál se však člověk dostává, tím míň je ochoten vrátit se zpět. Od jistého okamžiku se dokonce tomuto návratu vzpírá. Jak už bylo řečeno, důvody k návraty se různí. V některých případech je to touha dokončit něco důležité, touha po vzdělání,, nebo touha v životě něco dokázat, dosáhnout. Výpovědi, které shromáždil doktor Moody, představují velice rozdílný obraz, pokud jde o otázku návratu do života. Velká většina lidí říká, že nevědí, proč se vlastně vrátili. Jenom několik z nich má pocit, že tento návrat byl jejich vlastním rozhodnutím. Někteří zas vyslovili domněnku, že je zpět přivolala láska a smutek pozůstalých, bez ohledu na jejich vlastní přání. Jenom málo lidí si svůj návrat do těla pamatuje.

Vybavují si jenom, že usnuli, ztratili vědomí a pak se probudili ve svém těle. Někteří si zas pamatují, že je něco jakoby táhlo a do svého těla se vrátili ? padli s pocitem nárazu? Jiný pohled na život i na smrt Ani jeden z lidí, jenž prošli tímto zážitkem, nepovažuje svou zkušenost za výmysl, nebo halucinaci. Navzdory tomu, že jsou si svým prožitkem jisti, příliš o něm nemluví. Jsou si vědomi faktu, že naše současná společnost není schopna takovéto informace přijímat s pochopením. Dokonce tu jsou tendence považovat ty, jenž se se svým zážitkem podělí s jinými lidmi, ze duševně nevyrovnané, ne-li přímo za vychýlené. Faktem však zůstává, že prožití blízké smrti už navěky změní postoj člověka k vlastnímu životu i jeho pohled na smrt jako takovou.

Tito lidé jsou schopni procítit každý den, každou minutu toho co opět získali mnohem hlouběji a intenzivněji, jsou schopni přehodnotit od základů své dosavadní postoje, názory, chování. Jsou přístupnější duchovním vjemům, více se zajímají o filosofický přístup k problémům. Zajímavá je shoda v jednom z poznatků, které se ze setkání se smrtí přinesli. Téměř všichni kladli důraz na snahu vypěstovat v sobě lásku k těm ostatním, lásku skutečnou a hlubokou, úctu k člověku jako takovému. Další věcí je shoda v potřebě vzdělávání se. Téměř všichni tvrdí, že je nutné vzdělávat se bez ohledu na věk, protože vzdělávání je nikdy nekončící a velni potřebný proces. Nikdo z těchto lidí se ale necítí svým zážitkem morálně očištěn, nebo jakkoli zdokonalen. Ani jeden neměl pocit, že díky tomu, co prožil, je nějak lepší, než ti druzí.

Jejich prožitek jim jenom dal nový cíl, nové morální zásady a rozhodnutí dle těchto zásad žit. Nedal jim pocit spasení, či snad morální neomylnosti. Zážitek z blízké smrti samozřejmě změní i pohled člověka na smrt jako takovou. Nikdo z těchto lidí smrt nevyhledává, dávají však najevo, že se jí už nebojí. Důvodem je vědomí, že posmrtný život už není pro ně jenom abstraktním pojmem, ale vědomým zážitkem, skutečností na základě vlastní zkušenosti. Dokonce i ti, kteří předtím měli jisté tradiční představy o posmrtném životě, se od nich na základě vlastního prožitku značně odchýlí. Jednoznačně však všichni, jenž tímto procesem prošli, vědí že není pravdou to, co nám tvrdí věda ? že po smrti těla zaniká i duše a na druhé straně je jenom prázdnota a tma. Mají svou vlastní zkušenost a vědí že tam, na druhém břehu řeky, za mlhavým územím, za malovaným plotem, či obyčejnými dveřmi na každého z nás přece jen něco čeká.

Jedním z průkopníků, kteří se věnují fenoménu života po smrti, je Dr. Raymond Moody. Vystudoval medicínu a filosofii a oba obory ukončil doktorátem. Ještě v době studií začal s výzkumnou prací na poli nevysvětlitelných jevů v hraniční oblasti mezi životem a smrtí. V roce 1972 už měl shromážděné množství případů a začal je konsultovat se známými lékaři. Když se stal populárnějším a uznávaným, posílali k němu lékaři pacienty s těmito zážitky sami. Rozvinul mezi lékaři a medicínským personálem rozsáhlou přednáškovou činnost o thanatologických otázkách (otázkách, obírajících se jevy a příčinami smrti).

Jelikož tato výzkumná oblast je záležitostí nanejvýš současnou, nevěděl doktor Moody o podobně zaměřených výzkumech a pracích jiných vědců. Navzdory tomu se jeho kniha Život po životě (1975) stala průkopnickým dílem a ne jenom že se v podstatě stala trhákem, ale zároveň inspirovala vědce k důkladnějšímu výzkumu v této oblasti. Své i jejich další poznatky shrnul v knihách Úvahy o životě po životě (1977) a Světlo po životě (1988). V dosud poslední vydané knize Život před životem (1990) se společně s Paulem Perrym zaobírá otázkou hloubkové psychoterapie.

To je vše

Vydáno: 29. 01. 2010

Přečetlo: 4513 čtenářů

Zdroj:

Autor (vložil): Luke123

Zpět na články..

Komentáře k článku...