Články

V létě r. 1984 jsem se svým spolužákem a jeho malým synkem jela na služební cestu. Byl červenec a sluníčko zářilo. Sedíc na místě spolujezdce jsem se podívala a Jirkovu hruď, neboť se mu rozepla košile. Byl hodně ochlupen a to zvýrazňovalo jakési divné boule na těle. Vyjelo ze mě, asi to nebylo zrovna taktní, cože to na těle má. Jen se pousmál a odpověděl, že to jsou pitevní stehy. A začal vyprávět o tom co zažil. Podstatou toho byl jeho žlučník a celková sepse. Později se dozvěděl, že nedoufali v jeho oživení-proto ta neestetiká úprava. Vyprávěl jak "vypadl ze svého těla, koukal se na operaci, prošel za zvuku krásné hudby nějakým kuželem. Pak se ocitl na krásné louce a potkal se zvláštními lidmi, kteří ho posílali zpět. A zase byl v místnosti a viděl se na operačním sále.... Po určité době /později mu bylo oznámeno, že po týdnu/ se probudil v místnosti. Prý si i chvilkami myslel, že je v nebi - prostě byl dezorientovám. Po určité době svůj zážitek sdělil lékaři. Hned mu to neřekl, aby si ostatní nemysleli, že se zbláznil. Vysvětlení se ale nedočkal. Pohádka skončila a život šel dál........
Někdy v r. 1987 přinesl kolega do zaměstnání /půjčeno od Dr.Rejdáka/ oxeroxovanou knihu Život po životě od Moodyho. Vypůjčila jsem si jí, aniž bych čekala vysvětlení pohádky z r. 1984. Po pár stránkách jsem narazila na obdobné případy prožitků mého kamaráda. Ten v té době již nežil. Jak ráda bych mu byla řekla, že nebyl jediným, kdo něco podobného zažil.

mohla by si prosím urobiť na to článok? Myslím na tvoj zážitok. Popísať ako sa to stalo ,prečo - aká choroba , čo si zažívala a tak? Myslím, že by sme to tu mnohí ocenili.

ano,ja jsem tu knihu cetla od Raymonda Moodyho,je to pravda,zivot po zivote existuje,taky jsem to zazila.Clovek hleda takove knihy,kdyz sam neco podobneho zazil,je ale fakt,ze malokdo tomu veri a tak temto lidem opravdu nezbyva nic jineho nez si to nechat pro sebe,jinak je v ocich druhych nenormalni.Ale nakonec,kazdy na to prijde sam az prejde sam na druhy breh,ale vetsinou uz to nestihne rict jinym.Temhle,co to nekomu chteji rict,to nikdo neveri,tak nakonec je lepsi,kdyz to nikdo tem ostatnim uz rict nestihne...

Ta tvoje poslední věta je moc dobrá otázka.A mne něco nutí ti říci, že je to opravdu tak, souvisí s jeho obrazy, které si vytvořil během svého života.V naší mysli je osobnost, která přitahuje vše co vidí a slyší silněji,to co je slabé zůstane slabé i po smrti těla fyzického, to co si stvoříme v mysli je jako náš poklad, který nám buď poslouží nebo budeme trpět dále, proto je také dobré se zamyslet na co koukáme v televizi atd, prostě co do nás vchází a hlavně jak to silně vnímáme, tím si vytváříme další život Po smrti vlastně máme skoro to samé a navíc ještě tak trochu vnímáme nový život, který nám v budoucnu přijde. Proto je velmi důležité nejen myšlení ale i cítění. Tyhle dvě složky by měl každý člověk umět skloubit aby mohl žít v míru a pokoji nejen za života tady ale i za života tam.

Veľmi dobrý článok...páčil sa mi. Len by som doplnil menší dotaz, ktorý som nespomenul ani ja. Skutočne v istom momente dochádza ku nejakej ohraničenosti akoby pohybu "zomrelého".
Napríklad jeden muž kráčal po poly, ktoré celé niekde v nejako mieste (povedzme v strede) delil plot. Malý drevený plot, ktorý sa tiahol na obe strany do nedohľadna. Tu daný muž spomínal, že pri tom plote, alebo za ním, boli jeho blízky a že mu radili aby sa vrátil.
Iná žena zasa videla hranicu akoby nejakú čiaru - od nej tak isto cítila energiu, ktorá jej napovedala návrat. Takýchto hraníc je neúrekom veľa ( na jeden zážitok jedna hranica) a vyskytujú sa vo väčšine prípadov. Ako či prečo takáto hranica vznikne je hádanka. Vytvorí nezávysle na mysly "zomrelého", alebo súvisí snáď s jeho doterajšími obrazmi nadobudnutými počas jeho života?