• Kurzy, Akce, Semináře

• Bytosti světla

• Knižní novinky

• Konspirace, teorie

• Kontakty se záhrobím

• Meditace a relaxace

• Poutní tajemná místa

• Prezentace

• Šamanismus

• Svátky a rituály

• Videa

• Vize budoucnosti

• Záhady a tajemno

• Zajímavosti

• Zamyšlení

• Zaniklé civilizace

• Astrální bytosti

• Klinická smrt

• Kontakt se zemřelými

• Minulé životy

• Něčí přítomnost

• Nevysvětlitelné jevy

• Opuštění těla

• Osudové náhody

• Pocit Deja Vu

• Podivní tvorové

• Praktická magie

• Setkání s UFO

• Sny a realita

• Symboly a znamení

• Teorie a myšlenky

• Vnímavá zvířata

• Výklady snů

• Vyvolávání duchů

• Záhadná místa

• Zvláštní schopnosti

• Magie, Hermetismus

• UFO, USO

• Psychologie

• Víra

• Léčitelství

• Zdravé stravování

• Volnomyšlenkáři

• Esoterické filmy

• Esoterické knihy

• Esoterická hudba

• Vaše kresby

• Úkazy na fotografiích

• Foto zajímavých míst

• Ikonka webu

• Informační témata

• Testy schopností

• Ankety na webu

• Facebook

• Fáze měsíce

• Sluneční aktivita

• Počasí - mapka

Články

- Zajímavosti -

Schopnosti některých zvířat předvídat ničivá zemětřesení či jiné živelní pohromy zůstávají stále nevysvětleny. Mnozí vědci se domnívají, že to pravděpodobně souvisí se zvýšenou citlivostí na elektrické změny. Avšak neplatí to ve všech případech. Stěžejním faktorem by ale mohla být prekognice. Jak tedy němé tváře rozpoznají blížící se nebezpečí?

V dobách starého Řecka, přesněji v roce 373 před Kristem, postihlo město Heliké na pobřeží Korintského zálivu hrozivé zemětřesení. Zlikvidovalo většinu domů a vyžádalo si velký počet obětí na lidských životech. Tehdejší tragickou událost zaznamenal dějepisec Diodor Sicilský. Neopomněl zmínit, že k velkému údivu místních obyvatel začala město asi pět dní před pohromou opouštět hejna krys, hadů a kolčav.
Takřka stejný jev později popsal v souvislosti s jiným běsněním živlů také římský spisovatel Plinius Starší. Mnoho dalších podobných zpráv pak pochází ze středověku, nedávné historie i ze současnosti. Všechny spojuje jedna společná věc ? tajemný šestý smysl zvířat. Skutečnost, že němé tváře dokáží „vycítit“ blížící se nebezpečí, je dobře známá. V minulosti se někteří badatelé dokonce snažili využít této zvláštní schopnosti k vytvoření systému včasného varování před zemětřesením. Jak uvádí ve své nové knize Váš pes to ví světově proslulý britský vědec a biolog Rupert Sheldrake, podobné experimenty probíhaly na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let 20. století ve Stanfordském výzkumném institutu. Dvojice tamních vědců Leon Otis a William Kautz sehnali 1200 dobrovolníků z Kalifornie, kteří mohli zdarma využít mimořádnou telefonní linku, pokud si u zvířat všimli nějakého podivného chování s neznámou příčinou.

Během dvou let se tak podařilo předpovědět sedm ze třinácti zemětřesení o síle mezi čtyřmi až pěti stupni. A to i přesto, že ani k jednomu z nich nedošlo přímo ve sledované oblasti. Pravděpodobnost náhody byla velmi nízká a statistiky vypadaly vskutku působivě. Navzdory všem úspěchům ale nakonec projekt z finančních důvodů zanikl. Současná věda zatím nedokáže uspokojivě odpovědět na otázku, jakým způsobem vlastně němé tváře rozpoznají blížící se katastrofu. Mají schopnost postřehnout nenápadné projevy v podobě vibrací nebo jemných pohybů země? Podle Sheldrakea to nelze tvrdit stoprocentně ze tří důvodů. Jednak některá zvířata reagovala například na zemětřesení již s předstihem, ačkoliv mnohá nemají lepší sluch než lidé. Navíc v seizmicky aktivních oblastech jsou slabší záchvěvy půdy vcelku běžné, takže by muselo nutně docházet k „falešným poplachům“ ze strany zvlášť citlivých tvorů. Zřejmě by je vyděsilo i projíždějící nákladní auto. A v neposlední řadě ? pokud by skutečně dokázali zbystřit pozornost a takové nebezpečí vycítit pomocí svých smyslů, proč totéž nedokáží i seizmologové s pomocí velmi citlivých přístrojů?

Další často zmiňovanou možností jsou plyny, unikající krátce před zemětřesením drobnými trhlinami z hlubin země, k čemuž ale nedochází pravidelně. V této souvislosti se zdají být ve výhodě psi a jiná zvířata s velmi dobrým čichem. Jenomže třeba zpěvní ptáci takovou vlastnost nemají. Navíc živočichové obvykle nepanikaří a neprojevují známky strachu, když lidé kopou jámy či hloubí doly. A mnozí z nich si naopak vyhrabávají doupata a nory. Odborníci již v minulosti prokázali, že v některých případech před záchvěvy země dochází ke změnám elektrostatických polí a vzniku elektrických výbojů. Na podobné projevy by mohly němé tváře skutečně reagovat. Šlo by tak vysvětlit i řadu jiných anomálií spojovaných se zemětřeseními, jako jsou zvláštní aury či záření vycházející zpod povrchu, stejně jako poruchy rádiového a televizního signálu.
Mnozí seizmologové však zaujímají vůči takovým předzvěstem spíše skeptický postoj, i když v praxi zřejmě lze takových signálů využít. Dokazují to pravidelné předpovědi zemětřesení ústavu Time Research Institute v Kalifornii, založené na počítačovém vyhodnocování údajů speciálních elektromagnetických senzorů.
Různým aspektům chování některých druhů ryb a červů, vystavených ve svém přirozeném prostředí slabým elektrickým výbojům, se koncem devadesátých let věnoval Motoči Ikeya z japonské univerzity v Ósace. Vyšlo najevo, že ryby začnou panikařit a žížaly vylézají ze svých úkrytů. „Tato předběžná zjištění by nám mohla pomoci vysvětlit zvláštní reakce tvorů žijících ve vodě a vlhkých podmínkách, v době před zachvěním země. Ale co ostatní, vycítí elektrické ionty ve vzduchu?“ ptá se Sheldrake, podle něhož je směr výzkumu japonského vědce velmi nadějný. Ve prospěch této hypotézy hovoří rovněž skutečnost, že mnohá zvířata rozpoznají blížící se bouřku. Psi a kočky se obvykle někam schovají, koně, papoušci nebo želvy zpozorní. Většinou dokáží předjímat průtrž mračen s předstihem třiceti až šedesáti minut, ale někdy se mohou změny v chování projevit i dříve.
Svědčí o tom příhoda paní Forstingerové z rakouského Štýrského Hradce, kterou britský vědec popisuje takto. „Byl krásný teplý letní den a průzračně modrá obloha. Vyrazili jsme tedy s mým německým ovčákem na delší procházku. Asi hodinu nato však Rolly odmítl pokračovat dál a nenechal se vůbec ničím přinutit. Nakonec si lehl do příkopu. Nezbývalo mi tedy nic jiného než se otočit a vydat se zpět k domovu. Během cesty se nebe zatáhlo, a jakmile se za námi zavřely dveře, propukla velká bouřka s krupobitím.“
Lze předpokládat, že předzvěst blesků a hromů souvisí pravděpodobně se zvýšenou citlivostí na elektrické změny. Podobně tomu je zřejmě i u elektrických projevů blížícího se zemětřesení. Zároveň je nezpochybnitelné, že někteří tvorové zaslechnou hřmění na velikou vzdálenost. Ovšem mnoho dalších zvířecích předtuch podobným způsobem jednoduše objasnit nejde. Sheldrake se proto domnívá, že stěžejním faktorem by mohla být prekognice.
„Takové domněnky by vůbec nebyly nutné, kdyby všechna fakta bylo možné uspokojivě vysvětlit konvečnějšími teoriemi. Mnozí vědci, mě nevyjímaje, by dali přednost tomu, aby nemuseli brát v potaz vlivy působící zpětně v čase ? z budoucnosti do přítomnosti,“ tvrdí biolog. „Velmi rád bych odsunul stranou tuto představu až do doby, než budu okolnostmi vysloveně přinucen brát ji vážně. Elektrickou teorii však nelze uplatnit ve všech případech.“
Důkazem jsou například předzvěsti a varování před útoky obávaných nacistických raket V2 a také před nálety bombardérů, velmi dobře zdokumentované z období druhé světové války. Další podrobnosti se dozvíte v následujícím pokračování.

Kvílení poplašných sirén v dobách druhé světové války varovalo obyvatelstvo před blížícími se nepřátelskými bombardéry. Mnozí lidé se však ještě předtím o náletu dozvěděli od svých čtyřnohých kamarádů. Hrozící nebezpečí dokázali vytušit i někteří opeřenci. Lze ale vůbec podobné případy objasnit běžným způsobem?
Šestý smysl u zvířat je dosud málo probádanou oblastí tajuplného světa záhad. Jak je možné, že někteří živočichové rozpoznají například blížící se zemětřesení či jinou živelní katastrofu i několik hodin předtím, než vypukne ve své plné síle? Stěžejním faktorem je zřejmě jejich zvýšená citlivost na změny elektrostatických polí a následně vzniklé výboje, k čemuž podle odborníků skutečně může docházet před zachvěním země. Jenomže celou řadu dalších předtuch němých tváří podobně vysvětlit nejde. Známý britský vědec a biolog Rupert Sheldrake popisuje ve své knize Váš pes to ví vzpomínku Teddyho Pugha z Birminghamu na druhou světovou válku. Když se blížila nepřátelská letadla, deset minut před ohlášením náletu sirénami si prý jeho černá fenka křížence sedla u zadních dveří a štěkala tam tak dlouho, dokud nevyšel i se svou rodinou ven. Muž později dokonce chodil klepat sousedům v ulici na dveře, aby je mohl s větším předstihem varovat - nikdy se totiž nezmýlila.
Jak tvrdí Sheldrake, má ve svém archivu podobné zprávy od dalších dvaadvaceti osob z řad Britů i Němců. Jejich věrní psi je dokázali upozornit na bombardéry ještě dříve, než došlo k oficiálnímu vyhlášení poplachu. Pozornost si vynucovali kňučením či štěkotem, nebo se naopak schovávali, jiní se zas pokoušeli odtáhnout své pány do nejbližšího krytu či do sklepa. Většinou k takové změně v chování došlo deset až třicet minut před rozezněním sirén. Existují však tři věrohodné případy, kdy zvířata reagovala na hrozící útok kupodivu již více než o hodinu dříve. Nebezpečí z nebes předvídala také malá fenka Dee. I když zrovna žádný nálet zdánlivě nehrozil, bylo zajímavé, že znervózněla a snažila se odvést své majitele do bezpečí. Bombardéry se pak stejně zanedlouho objevily. Jiní lidé měli navíc štěstí v tom, že jejich čtyřnozí věrní kamarádi s předstihem rozpoznali, kdy mohou bez obav vyjít ven z úkrytu.
Ovšem také kočky dokázaly předvídat blížící se letadla. Buď se chovaly velmi podrážděně, nebo se snažily schovat. V některých případech reagovaly s více než hodinovým předstihem. Podle anglického vědce útok ze vzduchu mnohdy rozpoznali také mnozí opeřenci. Rackové prý houfně odlétali, bažanti varovně skřehotali a kachny i husy vyděšeně kejhaly. Velmi zajímavý je v této souvislosti příběh paní Dagmar Kesselové. Bydlela v roce 1943 u známých v Lipsku, kteří měli doma starého papouška. Jednoho dne kolem deváté večer si žena všimla, že je nesmírně rozčílený. Zběsile poskakoval po kleci, zvedal levé křídlo a křičel německy: „Tam nahoře!“ Dokonce prý zvedal hlavu a díval se směrem vzhůru. „Překvapilo mě to, a tak jsem se svých hostitelů zeptala, co to znamená. Paní domu mi tehdy vysvětlila, že tohle dělává obvykle dvě hodiny před náletem. Té noci skutečně Britové zaútočili.“

Rovněž rakouskému sochaři Heinzi Peterimu se zdálo chování holubů v Bochumi v Porúří, kam byl během druhé světové války přemístěn po svém zatčení, velmi divné. Opeřence pozoroval z okna svého pokoje a často se prý stávalo, že když se najednou všichni vznesli a odletěli někam pryč, do půl hodiny se objevily bombardéry. Pak se zase holubi v klidu vrátili.
Později umělec využíval této zvláštnosti k tomu, aby varoval lidi ve svém okolí před hrozícím náletem. Gestapem byl zcela nesmyslně obviněn kvůli údajným kontaktům s nepřítelem. Jakým způsobem však mohli psi, kočky a někteří opeřenci rozpoznat blížící se nebezpečí? Každého jistě ihned napadne možnost, že zvířata letouny nejspíše slyšela dříve, než si jich stačili všimnout lidé. S podobným vysvětlením ovšem biolog Rupert Sheldrake nesouhlasí hned z několika důvodů.
Podle vědce totiž nemají domácí mazlíčci ve srovnání s člověkem o tolik lepší sluch, a to ani psi, kteří vnímají vysokofrekvenční zvuky. „Plně naložené bombardéry se pohybovaly rychlostí 400 kilometrů za hodinu, takže v případě reakce s půlhodinovým předstihem by je museli slyšet na vzdálenost 200 kilometrů,“ tvrdí Sheldrake a zároveň poukazuje na skutečnost, že šíření zvuku souvisí s povětrnostními podmínkami. „Jenomže podle všech výpovědí byla zvířecí varování pozoruhodně přesná nezávisle na směru větru. V Británii obvykle fouká od jihozápadu, avšak stroje nepřátelské Luftwaffe se blížily z východu a letěly proti větru. Zvuk jejich motorů by se měl tedy od ostrovů spíše vzdalovat.“
Oblohu navíc tehdy nebrázdil výhradně jen nepřítel. Nad Anglií často přelétávaly i domácí bombardéry, buď se vracející ze své mise, nebo naopak směřující k cíli. Na ty ale němé tváře neupozorňovaly! „Teorie založená na sluchových schopnostech by musela prokázat, že zvířata byla schopná rozlišovat zvuky různých typů letadel na velké vzdálenosti, bez ohledu na směr větru. To se zdá jako vysoce nepravděpodobné,“ domnívá se badatel. Do zmíněné hypotézy už vůbec nezapadají případy tušení útoků raketami V2 - tajným triumfem nacistické třetí říše. Němci jimi z Nizozemska ostřelovali především Londýn a další cíle v jihovýchodní Anglii a v Belgii.
V2 nejdříve stoupala k nebi pod úhlem 45 stupňů. Asi šedesát sekund po odpálení zhasly její motory a pokračovala k cíli po balistické křivce rychlostí přes 3000 kilometrů v hodině. Šlo o velmi obávanou zbraň, protože měla vysoce ničivé účinky, navíc nešel odhadnout čas ani místo dopadu. Lidé tak nemohli být předem varováni.
Zdá se však, že někteří britští psi byli schopni předvídat blížící se rakety. Majitelem jednoho z nich byl doktor Roy Willis, kterému bylo v době druhé světové války sedmnáct let a žil v Essexu. „Všiml jsem si, že náš Smoke dokáže jednoznačně určit nálet V2. Vždy přešel k oknu a vyhlédl ven. Najednou se mu zježila srst na krku, jako by se chtěl rozzuřit nebo měl strach. Asi po dvou minutách, kdy setrval ve stejném zvláštním postoji, jsem zaslechl hrozivý výbuch,“ vzpomíná Willis. Sheldrake tvrdí, že stejnou zkušenost zažil minimálně ještě jeden chovatel. Také jeho čtyřnohý kamarád reagoval vždy krátce před smrtícím dopadem V2. „Pokud jsou oba případy hodnověrné, a já nemám důvod předpokládat, že nejsou, psi jednoznačně nemohli přilétající rakety slyšet, i kdyby měli sebelepší sluch. Šlo totiž o nehlučnou a také nadzvukovou zbraň,“ upozorňuje biolog. Podle jeho názoru lze podobné případy vysvětlit jen dvěma způsoby ? buď šlo o telepatii, nebo o prekognici čili jasnozřivost.

Jakým způsobem dokáží někteří živočichové vytušit blížící se nebezpečí? Podle britského vědce a biologa Ruperta Sheldraka k tomu využívají svůj šestý smysl v podobě jasnozřivosti či telepatie. Potvrzuje to i celá řada případů, kdy němá tvář zachránila svému lidskému opatrovníkovi život, nebo se o to alespoň pokoušela.
Varovným signálům zvířat před zemětřesením nebo náletem bombardérů za druhé světové války jsme se věnovali v minulých dvou dílech. Existují rovněž desítky případů, kdy domácí mazlíčci předvídali nehodu či jiné riziko ohrožení života. Poměrně často se lze s takovým jevem setkat například u koní - většinou odmítají pokračovat v cestě a jsou neklidní. Na vlastní kůži se o tom přesvědčila Franziska Kabuschová z Rakouska během jednoho zimního odpoledne, které mohlo být jejím posledním.

„Zapřáhla jsem oblíbenou kobylu do saní a vyrazily jsme, jenomže zhruba po deseti metrech zůstala zničehonic stát. Nedokázala jsem ji přimět k pohybu. Když jsem trvala na svém a nepřestávala s pobízením, začala zkrátka couvat, až jsme skončily v potoce,“ líčí svůj zážitek paní Kabuschová. „Krátce nato se ozvalo hlasité zapraskání a ze střechy nedaleké stodoly spadla velká kupa sněhu. Sesunula se přímo na místo, kudy jsme měly projet.“ Rupert Sheldrake má ve svém archivu řadu dalších příběhů zvířecích předtuch. Kromě koní v nich vystupují především kočky a psi. Skeptikové namítají, že v některých případech může němá tvář jednoduše zaslechnout nějaký neobvyklý zvuk, což zapříčiní změnu v jejich chování. „Často ale podobné vysvětlení vůbec nepřipadá v úvahu, jelikož předzvěst nastane mnohem dříve, než k události dojde,“ tvrdí britský vědec.
V této souvislosti biolog zmiňuje zážitek Adele Holzerové a její kočky, zvyklé v klidu pospávat při jízdě automobilem na zadní sedačce. Osudného dne však byla malá šelma velmi neklidná, dokonce skočila dopředu na místo spolujezdce a lehce kousala řidičku do ruky. Doslova ženu donutila zastavit a v ten moment se několik metrů před vozem skácel přímo na silnici mohutný strom.
V jiném, ovšem hodně podobném příběhu figurovala fenka pudla Susi. Manželé Ehlenbeckovi z Rakouska jeli svým vozem po velmi strmé silnici, ohraničené na jedné straně skálou a na druhé přikrým srázem. „Najednou začala Susi hrozně výt a chovala se jako pominutá. Nedokázala jsem ji uklidnit. Mého muže to vyděsilo, a proto výrazně zpomalil. Když jsme se ocitli za další zatáčkou, chyběl před námi kus vozovky. Zachránila nám život,“ vzpomíná paní Ehlenbecková. Většina případů zvířecího varování skončí dobře. Ovšem může se stát, že člověk si jednoduše výstrahu neuvědomí a ocitne se v ohrožení života, stejně jako Elizabeth Powellová z Walesu. „Jednoho rána se mne můj pes Toby snažil přimět k tomu, abych neodcházela z domu. Skákal proti mně, opíral se o dveře, dokonce mě odstrkoval. Přestože bývá obyčejně klidný, musela jsem ho tentokrát zamknout v kuchyni, kde hrozně vyl,“ líčí svůj zážitek paní Powellová. Necelé dvě hodiny poté se stala účastníci závažné dopravné nehody, při níž utrpěla několik vážných zranění. Když ji záchranáři převezli do nemocnice, objevoval se jí před očima Toby. V duchu mu vzkázala, že je v pořádku, načež představy zmizely. „Manžel mi pak vyprávěl, jak byl náš pes asi čtyřiadvacet hodin velmi nervózní a pak se najednou uklidnil. Příště ho poslechnu.“
Jak uvádí britský vědec, mnohdy nemusí jít ani o konkrétní varování, ale spíše o předzvěst nějaké nepříjemnosti. Příkladem může být zážitek Natalie Polinariové ze severního Londýna, kde v roce 1993 odpálili teroristé IRA nálož. „Zrovna jsem ležela v posteli a dívala se na televizi, když vtom přiběhla ze zahrady naše Foxy a začala zběsile štěkat. Nakonec si lehla vedle mne strachy úplně ztuhlá. Asi o minutu později se ozvala mohutná exploze. Krátce poté už byla zase klidná,“ popisuje žena tehdejší události. Podle Sheldraka lze některé případy vysvětlit na základě telepatie, kdy dochází k přenosu informace z mysli do mysli či z mozku do mozku, chcete-li. Spíše se ale přiklání k jasnozřivosti, kdy jde o vnímání předmětů nebo obsahů v přítomnosti nebo v minulosti bez účasti známých smyslů. „Něco z budoucnosti mohlo ovlivnit přítomnost, jde tedy o pohyb zpět v čase. S tím je ale spjata skutečnost, že správnost projevů mimosmyslového vnímání lze ověřit až poté, kdy očekávaná událost nastane,“ tvrdí vědec. Nelze ji tedy pojmout jako pouhý pokus, který lze kdykoli opakovat se stoprocentní úspěšností. Takové projevy se zkrátka vymykají poznatkům současné vědy. I přesto si však dosud stále tajemný fenomén šestého smyslu, který využívají nejen lidé, ale i mnozí živočichové, zaslouží nejen naši pozornost, ale i zájem odborné veřejnosti.

Zdroj: Rupert Sheldrake,Váš pes to ví ( Rybka Publishers )