Články

Krásný článek, Gariasi.

Pokud si každý z nás pořádně sáhne do vzpomínek, věřím, že jistě najde indicie, kdy nám naši drazí zesnulí dávali znamení, že život smrtí nekončí. Tato znamení přicházejí jak v reálu, tak i ve snech.

Například zrovna spánek můžeme nazvat „malou smrtí“, protože v té době je naše „Já“ v jiné realitě. V podstatě je trošku ironie osudu to, že vesměs všichni máme obavu z toho, co bude „po smrti“, ale přitom vlastně každou noc „umíráme“ na pár hodin, abychom pak ráno opět mohli fungovat dále.

Zkusím velmi šílené přirovnání:

tělo = auto

matrice (bio-magnetický „portikus“ duše. Díky matrici může duše ovládat tělo) = kabina

“Já” (duše)= řidič

Pokud vše funguje, jedeme.. Pokud je průser, stojíme.. Dál to záleží na “stavu vozidla, stavu kabiny a také stavu řidiče”. Daným vozidlem se přepravujeme na různé vzdálenosti a přes různé překážky. Nesmíme ale moc bourat. Nějaký šrám se sem tam neřeší, pouze řidič si zapamatuje, že příště má jezdit jinak, nebo jinudy (osud). Občas se dvě vozidla potkají a nějakou tu část cesty jedou společně. Jiné se zase na křižovatkách rozdělí a jedou opět každý zvlášť.. Každé auto časem dojezdí. Řidič pak jde a vybere si nové, právě takové, aby jednak na něj „měl“ (karma) a také podle svých „přání“(plánování osudových momentů v životě příštím)

Podle nejedné nauky se zde rodíme v koloběhu tak dlouho, dokud si zde všechno nevyřešíme a to jak "špatné" věci, tak i ty "dobré" věci, protože veškeré "dobro i zlo" = lpění na něčem = neustálé přitahování se do stejné roviny "bytí"= neustálé zrozování se. Ve chvíli, kdy si uvědomíme, že zde už není nic, co by nás mohlo posunout dále ve vývoji, pak se zde už nezrodíme, ale čeká nás vývoj ve vyšší rovině bytí. Tam pokračujeme dále. Už se nezrozujeme do "hmotného" světa na té nižší úrovni, ale tam pomáháme právě bytostem ve hmotných rovinách. Jsme tím, co dnes nazýváme - anděly, pomocníky, dobrými duchy a podobně. Pokud i v této rovině bytí po čase zjistíme, že náš vývoj je zde ukončen, jdeme opět do vyšší roviny bytí. A tak podobně. Těch rovin má být údajně sedm.

Po mnoha "trilionech let" (hodnoceno naším 3D vědomím nyní a teď) až ukončíme svůj vývoj, staneme ve fázi, kdy budeme na všech místech vesmíru najednou a ve všech věcech najednou, budeme chápat všechno v souvislosti se vším. Pak nastane fáze, kdy splyneme v jednotu se vším. Ztratíme svou identitu, ale ne tak, jak jsme zvyklí to chápat nyní. Ta ztráta má být "dobrovolná", protože pokud jsme všude a ve všem, pak cítíme identitu celkově, "celovesmírně-vše rovinově-vše realitově), takže identita taková, jak ji známe nyní, bude pro nás pradávno už nepodstatná.

Nyní jsme teprve ve fázi, kdy ležíme v kočárku a dudlík je naší jedinou věcí, se kterou se identifikujeme. V této chvíli si nedokážeme představit "život bez dudlíku" a "ztrátu dudlíku".. Ale jakmile "budeme o pár let starší", tak se tomu samozřejmě budeme pobaveně usmívat s pochopením, protože tehdy jsme takoví byli a takoví jsme byli všichni. Každý nějak začíná a nějak pokračuje. Jen ty cesty vývoje jsou rozličné. Mezidobí mezi "zrozením" a "smrtí" využíváme právě k plánování dalšího vývoje v dané rovině, kde se opět zrodíme (toto je poplatné pro naši nižší hmotnou rovinu) Tolik stručně zhruba k daným naukám.

V životě přicházejí chvíle, kdy se člověk začne bát neodvratného konce. Je to pochopitelné, protože nyní „tady a teď“ je to právě tělo, co je nám nejbližší a nejmilejší. Ostatní „věci“, jako je naše „Jáství, neboli duši“ odstavujeme zatím na druhou kolej, protože co si budeme nalhávat – dokud sami neprožijeme NDE, pak nepochopíme naplno a neprocítíme ani za léta studia to, co lidé během okamžiku při takové události prožijí. Tím pádem vše „duchovní“ bereme spíše jako útěchu, či „kratochvíli“, ale je to přesně takové, jako když „školáček ve škole nejprve hraním přistupuje k učení, aby později dokázal normálně studovat“

Popíšu to na svém osobním názor na ztrátu, či ne-ztrátu identity po smrti:

Identita „tělesná“ - zažili jste už někdy chvíli, kdy jste přímo zpanikařili při pomyšlení, že najednou „nebudete“, že bude prostě „nic“, že nebudete cítit, vnímat a podobně? I tohle se mi občas stávalo. Tím ale netvrdím, že jsem „vyléčený“ ze lpění na své tělesné identitě. To víte, že občas je to takové male „zazoufáníčko“ (jako by bylo zoufale o co se bát „o) Ovšem jak léta plynou, tak si uvědomuji, že „každému dohořívá knot“ a nedá se nic dělat, takový je koloběh zde v této „hmotné“ realitě. Takže lpění na tělesné identitě u sebe beru tak 40_lpím/60_nelpím, ještě mi zbývá hodně se učit a hlavně různé aspekty poznání „prociťovat“, aby se poměr zlepšil..

Identita duchovní - lpím ovšem na své identitě duchovní. Zatím jsem ještě nedokázal přijmout představu "posmrtného se rozplynutí identity do velkého celku" Je to strach ze ztráty "jáství (duše)", takže sebekritické konstatování je takové, že lpím moc na své duchovní identitě = jsem ovlivněn egem = mám nástřel na jasné znovuzrozování se až do vyřešení = nejsem vůbec duchovně na výši, jak bych si přál, protože člověk, který je "duchovně vyspělejší", tak má tuto otázku téměř vyřešenou a na své identitě opravdu tolik nelpí. Jenže toto jsem zatím "neskousnul" = strach z nicoty = hybatel mého vývoje kupředu = možné plánování, abych si takovou cestou prošel, protože jinak bych něco neakceptoval = prostě celkový můj plán..

K duchovní identitě různé nauky říkají toto:

Po ukončení koloběhu zrození v této realitě se začneme „projektovat“ ve vyšší realitě, odkud můžeme pomáhat právě třeba bytostem zde na Zemi, či v jiných částech vesmíru. Po ukončení „projektování se“ v té vyšší realitě jdeme opět výše. Je 7 možných hlavních dimenzí pro naše zrozování se, ale jistě ten počet může být i jiný. Teprve po mnoha a mnoha (snad trilionech let v našem měřítku), kdy jsme v takové úrovni, že už chápeme podstatu všeho, pak nastane fáze, kdy se opravdu „rozplyneme“ ve „všechno“ a „splyneme“ tak v Jednotu se vším, staneme se opět tím, kdo může znovu začít nový koloběh stvoření vesmíru.. atd. atd.. Jenže tady, přiznám se vám, už je potřeba zatím hodit „stopku“ a nechat tuto část dozrát.. Ono snažit se pochopit něco takového, to chce opravdu více času, než nám, smrtelníkům, nyní zde a tady náleží..

Zatím jsme vesměs v pozici "prvňáka, co se mu dostaly do rukou místo omalovánek skripta z vysoké školy a ten prvňák jen hledí jak tele na vrata, co to tam je a jak to je a snaží se to dostupnými zkušenostmi nějak si sesumírovat, ale ono to nejde tak, jak by chtěl, protože jen ze zkušenostmi z omalovánek vysokoškolské učivo nepochopí.. Pak je jasné, že místo rozumného vysvětlení dané látky přichází fantazírování s identifikací se do daných fantazií a to se může zvrtnout v neopodstatněné "strachy", které ovšem vůči danému učivu jsou přinejmenším úsměvné. Pak je dobré se vrátit zpět k omalovánkám a pokračovat postupně.

I když kdo ví - stejně tak je možné, že i prvňák si naplánuje vysokoškolské učivo za nějakým účelem, který ví jenom on v "mezidobí", takže nikomu nepřísluuší soudit, zda se má vracet k omalovánkám, nebo zda smí nahlédnout do učiva vysoké školy.

PRečo by to ten duch robil a prečo iba tebe? Prečo to nepovie napríklad aj mne, alebo nám ostatným?
Podľa mňa jednoduchá odpoveď - citový vzťah, záväzok voči niekomu, rovnako ako túžba zosnulého dať vedieť, že existuje niečo aj za horizontom smrti.

každý člověk má jiný život,tudíž i jiné duchovní poznání. Toto je má cesta. Proto nemáš čeho litovat ani nikdo jiný, každý v životě máme jiné poznání a v tom je jeho krása a úplnost.

Byli jsme velmi dobří kamarádi a dlouhá léta jsme se scházeli. tak se není čemu divit a také ne každý je tak citlivý aby vnímal dotek ducha,oprava spíše jeho myšlenku, protože ta je cítit jako dotek. Kdyby se vás duch dotknul doopravdy, tak je to vaše smrt.To že nevnímáš toto z druhé strany, můžeš být jedině rád, protože by tě to strašilo na to musí být psychika velmi vyrovnaná a měl by si cítit své astrální a duchovní tělo. Potom pokročíš ve vývoji a budeš mít to samé.Jinak to bytost zažívá až po smrti.

PRečo by to ten duch robil a prečo iba tebe? Prečo to nepovie napríklad aj mne, alebo nám ostatným?

ještě jeden příběh. Kdysi jsme se scházeli ve třech a diskutovali o joze a různých záhadách atd. Potom jeden z nás odešel na druhou stranu.Jednou večer ležím na válendě a začala jsem mít podivný pocit. Otočím se do místnosti a tam stál asi metr ode mne ten můj známí a soustředil se na mne. Otočím se zpátky a čekala jsem co se bude dcít. Ležím a jednu ruku mám nataženou podél těla na bocích a ta ruka se mi začala sama pohybovat, lekla jsem se otočila a řekla mu aby zmizel. Okamžitě zmizel.Když jsem o tom později přemýšlela tak jsem dospěla k názoru, že mi chtěl říci, že život po smrti existuje a udělal to způsobem sobě vlastním.

jsem nepochopila, že to bylo na mne.Takže abych vysvětlila odkaď to beru. Tím, že se zabývám sebepoznáním a procházím také druhou stranou, tak mám určitá poznání a ty tady někdy prezentuji.
A abych odpověděla jaké jsem tenkrát měla pocity. Hrozné, rok jsem se z tohoto úmrtí dostávala a následně jsem měla velký strach z astrálu, který jsem později vyeliminovala,/zničila/ Dnes už nemám ten strach, protože poznání sebe mne činí, silnou a vyrovnanou.

Naozaj strašidelné...aké si mala pri tom pocity?

áno stačí. Myslel som si, že toto povieš...teda obe veci mal rád, alebo minimálne často používal. Vskutku zaujímavé, veľmi zaujímavé....

ja som myslel Verin komentar . :D ze odkial to vie viera to stym egom a tak , lebo dost to tak pise ze to tak musi byt .

Gariasov clanok dobry ale reagoval som ne Veru ^^

V obývačke sú kreslá dve, ale otec sedával, trávil v ňom veľa časeu, len v jednom - odtiaľ mal lepší výhľad na televízor. (to neznamená, že nikdy nesedel v tom druhom) Auto bolo pôvodne otcovo. Keď už nemohol šoférovať, prevzal som ho ja.
Stačí?
LuP

také jeden příběh, který se stal asi před 30 lety. Má matka, když zemřele v té době, dostala jsem velký strach a každou noc jsem se dívala do svštla a vyčerpáním pak usnula.S mámou jsme si málo rozuměly ale bslo mezi náma velmi silné pouto, tožko se to popisuje. Tak tedy, po její smrti asi 3 týdny se mi ve snu zjevila v šatech, které nikdy neměla otevřela dveře mého pokojíku a řeklami "vstávej", najednou jsem uviděla se promítat tři těla, aq jedno se začalo od fyzického odpoutávat a ocitla jsem se vedle v pokoji. Tam stála máma a ještě jeden známí, nechápala jsem, proč je vedle ní. Zeptala jsem se. Jak se máš? A ona mi docela stroze odpověděla "dobře". Najednou z druhé strany zdi vyšla osoba, byla to moje kamarádka a šla ke mnš. Já ji říkám co ty tady děláš a chtěla jsem ji podat ruku ale ona se změnila v kostru a já ucukla.Potom jsem slyšela odkládání cihel a ty mrtví se namě dobývali. Potom jsem se vzbudila. Ten známíco stál u mámay zemřel do 3 týdnů a kamarádka do1 roka bylo ji32 let.Aještě potom půl roku, když jsem vždy šla od jedné známé, za mnou klapaly něco jako dřeváky a asi 30 m před domem, mne vždy opustily. Potom další leta se mi o máme zdále velmi stroze ale když vždy přišla, tak vždy něco oznámila, třeba odchod otce do nemocnice.s

kdyz si budete rikat ze to je normalni tak vam to pak bude pripadat vic a vic normalni proste je hmotna energie z vibracnich molekul nahnacany na sebe ktera nikdy neumira a pak jemnohmotna energie kde jsou ty molekuli daleko od sebe oddelene proto muze nase astralni telo prochazet zdmi a veskerou hmotou..proste se tu ucime zivotni lekce strasti rodina do ktery sme se narodili nas ma neco naucit at je to zli nebo dobry vsechno co kolem potkavame nas ma neco naucit proto vsechno vnimejte a vsechno milujete meditujte premyslejte o zivote at mate moznost dostat se do dalsiho sveta s dalsima ukolama a ne se zas tady narodit:) hodne stesti

Rád by som vedel, či zosnulý používa na prejavenia sa svoje obľúbené predmety preto, že ich mal rád a často ich s láskou používal, alebo sa to týka iba živých - aby tí, ktorím sa "ukazuje", aby si lepšie či ľahšie uvedomili, že sa jedná práve o zosnulého.
Uvediem príklad:
Keby tie mačky pribehli trebárs do inej miestnosti a začali by tam na inú stoličku či kreslo mňaukať, nemuselo by byť jasné prečo tak robia. Akonáhle ale mňaukali na kreslo, kde sedával tvoj otec, je viac než isté pre dané okolnosti (mačky prvýkrát v dome, nikdy kreslo nevideli ...), že sa jedná o prejavenie zosnulého. Teraz prichádza tá moja otázka.
Jedná sa o toto jedno kreslo zdôvodu, že to kreslo mal zosnulý rád, alebo preto, aby živí ľahšie pochopili, že sa im zosnulý, čo ich mal rád, snaží dať akési znamenie??? Čo myslíte?

vskutku toto čo lup píše naozaj znamená, že po smrti existencia nášho JA pokračuje. Naozaj sa to zdá až nereálne, nezmyselné a neuveriteľné. Proste ja LUPovi verím, ale neustále mám pocit, že sa moje vnútro proti tomu búri. Čím to je? Čoho je toho vinou, že to skrátka nie a nie prijať za samozrejmosť? Človek je naozaj zvláštny tvor.
Chcel som sa ťa lup opýtať, ako veľmi mal rád tvoj otec to auto, v ktorom ste cítili ten "zápach" a že ako často ním chodieval...šoféroval ho? Je viac než zvláštne, že zosnulý sa vracajú na Zem, aby prejavili nejaký symbol živým a robia tak prostredníctvom svojich obľúbených vecí, predmetov apod...fakt zvláštne.

Na túto tému sme sa tu už niekoľkokrát bavili. Som presvedčený, že život po smrti existuje ďalej v inej forme, v inej dimenzii, časopriestore alebo ako to nazvať z fyzikálneho hľadiska. Mám s tým osobnú skúsenosť. Dávam link na vlastný príbeh, ktorý som zažil ihneď po smrti svojho otca – doslova o 20-25 minút a potom rozlúčku s ním večer a ráno: www.neuveritelne.szm.sk/rozlucky/rozluckysubory3/otcova_rozlucka.htm.

Rodičia mali v tej dobe tri mačky, ktoré nepúšťali do bytu. Niekoľko dní po pohrebe nechal niekto otvorené dvere z bytu na dvor, všetky mačky prebehli okolo mamičky a sestry a vbehli priamo do obývačky. Tam si všetky tri mačky sadli pred kreslo, v ktorom sedával otec a zvláštne mňaučali. Tak mňaučať sme ich nikdy nepočuli a pritom pozerali (pre nás) do prázdneho kresla. Koho alebo čo tam videli? Zosnulého otca? Pripomínam, že mačky boli v byte prvý raz! Na kreslo v obývačke nie je vidieť dverami z dvora.

Mamička mi hovorila tiež niekoľko príbehov – vlastných skúseností na túto tému - napr. rozlúčku so svojim otcom. Takže toto sú pre mňa „dôkazy“ existencie „druhého sveta“. Je mi jasné, že pre niekoho to nie je nič alebo len náhoda.
Doprajem skeptikom aj takéto zážitky.

S pozdravom LuP

pre nobrain... Nuž ponúkam to na prečítanie iba ako jednu alternatívu možného života po smrti...teda ak nejaký je. Sám osobne som nijaký zážitok na prahu msrti nemal, tažke to nemáte z prvej ruky. Prípadov je ale tak veľa, že ťažko uveriť tomu, žeby si všetci týto svedkovia vymýšľali.

tym som myslel beres to ako samozrejmost ze to tak je ze ?

a odkial toto setko vies ?

Zajímavé téma a dobře sepsané. Já věřím, že život po smrti existuje ale každý z nás ho bude vnímat jinak a to z důvodu vývoje osobnosti. Říká se, že tam, kde skončí náš život, myslím tím úroven našeho života, tak od této úrovně začne další život, jde vlastně o pochopení našeho života a kdo chápe život, chápe také smrt. Vždyť je to druhá strana jedné mince.Po odchodu z tohoto světa, nám zbývá astrální, tělo, myslím si, že pokud máme srovnanou psychiku stáváme se duchem v astrálu v duchovním světě. Čím méně jsme srovnáni, tím jsme v astrálu větší mátohy, které namají vlastní vůlí a jsou hnáni různými silami, které je ovládají. Potom nastane rozklad až do Sat. Nakonec se vše obrátí a mi znovu nabíráme pomalu ego a rodíme se ve sféře nám podobné.