Naše rodina od mých 10 let žila v domě, kde „strašilo".

Byla jsem například sama doma ve svém pokoji v podkroví a najednou jsem slyšela, jak někdo odemyká dveře, otevírá, vchází do kuchyně, prostě typické zvuky, jaké doprovázejí něčí příchod domů. Šla jsem dolů, a jaké bylo moje překvapení, když tam nikdo nebyl, tma, dveře zamčené a osoba, která měla přijít, se dostavila až třeba za hodinu. Stávalo se nám to všem, co jsme tam bydleli, až jsme si na to zvykli...
Jednou, to už jsem byla dospělá, mě v noci vzbudila rána na okno v 1. patře, vyděsilo mě to tak, že jsem dlouho nemohla usnout, hrozně jsem se bála z postele vylízt a podívat se, co to bylo. Ráno po probuzení jsem zase cítila ten děs, který se ještě zvýšil, když jsem na okenním parapetu našla bílou, naprosto zřetelnou kresbu lebky se zkříženými hnáty. Samozřejmě, že jsem to řekla i ostatním členům rodiny, souhlasili, že to vypadá jako lebka, ale že je to - a s tím jsem souhlasila - ptačí exkrement. Ale stejně je ten tvar divná náhoda a ten strach, který to celé doprovázel taky nebyl normální.
Jindy jsem venku ve tmě na zahradě upravovala tv anténu a když jsem se vracela do domu, najednou se jakoby něco smýklo vzduchem asi metr nad zemí, bylo to vysoké další dva metry. Nejvhodnější výraz pro to by byl přízrak. Mělo to mlhavý trojúhelníkový tvar s jakoby okem uprostřed vrcholu, ten mohl mít tak 35 stupňů. Nikde nic nesvítilo, a i kdyby, v tom místě nebylo nic, na čem by se světlo mohlo zachytit. Opět šílený děs, vlítla jsem do domu hrůzou polomrtvá, přitom jsem nebyla vůbec žádný strašpytel, bylo to tak strašně zlověstné...

Dům patřil lidem, jejichž předkové za války spolupracovali s Němci a proto se po válce odstěhovali na druhý konec republiky. Dost věcí v tom domě bylo opravdu podivných a jsem ráda, že už tam nežiji.

Vydáno: 27. 7. 2006

Přečetlo: 2674 čtenářů

Autor (vložil): Alexandra

TIP: Pro zobrazení všech příběhů autora klikněte na jméno

Zpět na příběhy..

Komentáře k příběhu...