Stalo se mi zvláštních věcí už hodně, ale tenhle příběh je ze všech, co se mi stalo, ten nejzvláštnější...

Jednoho zimního dne jsem šla ke kamarádce domů, bydlí asi tak 30 minut ode mě. Já bydlím v rodinném baráčku na konci města...
Vždycky, když se vydám k mé kamarádce Peťule, musím jít přes cyklostezku, kde po straně je potok a nalevo zahrádky. Právě u jedné zahrádky je takový už starý, menší stom, kde se mi dějou různé věci, ale vždycky jen u toho stromu.
Tak třeba nedávno mě přímo u toho stromu pokousal pes, nebo když jsem tam tudy šla, tak mě začal honit nějakej úchyl, celou dobu nic a jen jsem prošla kolem stromu, tak se tam zčista jasna objevil a začal mě honit. Takových příběhů o tom stromu mám ještě hodně, ale teď budu psát o tom, co bylo pro mě to nejpodivnější...
Tak teda, když jsem byla u té kámošky, tak jsme celou dobu dělali kraviny a já byla dohodnuta s moji mámou, že v 8 hodin mi půjde naproti, abych přes tu cyklostezku nešla sama. Já byla ráda, protože jsem věděla, že cyklostezka je dlouhá a v půlce té cesty je i STROM, který mi tolik nahání strach...
V 8 hodin jsem se vydala na cestu od kamaradky domů s tím, že už určitě moje máma dávno vyšla. Šla jsem pomalu a už se blížila k cyklostezce. Věděla jsem, že mámu potkám až někde uprostřed, nebo někde blízko mě. Jenže opak se stal pravdou.
Protože bylo 8 hodin večer a byla zima, je jasné, že byla tma jak v xxxx!:). Neviděla jsem vůbec na cestu, jenom jsem si svítila mobilem, protože podél cyklostezky není ani jedna lampa. Rozhodla jsem se, že na mámu nebudu čekat a na cestu se vydám sama a mámu někde potkám...
Celou cestu jsem šla celkem pomalu, ani nevím proč jsem třeba nezačala utíkat, ale něco mě přimělo k tomu, abych šla pomalu... Pořád jsem koukala okolo, pořád se otáčela, jestli nejde někdo za mnou, ale nikde nic, byla jsem tam sama... Z jedné strany jsem byla ráda, že se nemusím bát, co se děje za mnou nebo přede mnou, ale z té druhé, horší stránky, jsem se bála, že když mě někdo přepadne, nebo něco uvidím, tak budu sama a nikdo mi nepomůže.
Už jsem byla v půlce cesty a říkala jsem si, že tu lepší půlku mám za sebou a teď mě čekala ta mnohem horší, protože jsem veděla, že tam je ten STROM.
Hned, jak jsem si to uvědomila, zrychlila jsem tempo. Hrozně jsem se bála už s toho důvodu, že máma nikde nebyla, nikde jsem ji neviděla a to jsme se měli potkat někde na začátku. Sevřel se mi žaludek při pomyšlení, že se mé mámě něco stalo...
Byla jsem asi 5 minut od toho stromu a najednou jsem potkala nějakou partu kluků, který na mě měli kecy a podle mě mi chtěli i ublížit, protože za mnou jeden z nich začal utíkat. V tom okamžiku jsem vzala i já nohy na ramena. On se rozhodl, že na mě kašle a vrátil se zpět ke své partě.
Pořád jsem neviděla mámu. Najednou jsem uslyšela hlasité výkřiky nějaké holky, nebo ženy, jako kdyby ji někdo ubližoval. To křičení mi bylo povědomé, za malinkou chvilinku jsem si uvědomila, že to je hlas mé mámy. V tu chvíli mi vyhrkly slzy, začala jsem utíkat, chtěla jsem jí pomoct. Ani si neumíte představit, jak mi bylo, měla jsem pocit, že všechno je kvůli mě, začala jsem si to všechno vyčítat.
Ty výkřiky neustávaly, naopak byly ještě více hlasitější. Proběhla jsem kolem toho STROMU, vyčítavě jsem se na něj podívala a utíkala dál. Jen jsem ho přeběhla, výkřiky ustaly, už jsem nic neslyšela, jenom sebe jak brečím a moje hlasité dýchání. Koukala jsem se všude, kolem sebe, ale žádná holka, nikdo nikde nebyl.
Utíkala jsem dál a máma nikde. Už jsem byla na konci a v tom vidím moji mamku, jak teprve vychází...
Úplně ve mě všechno přeskočilo a radostně jsem k ní přiběhla, objala ji a zeptala se, jestli je v pořádku. Ona na mě nechápavě koukala a řekla, že je všechno OK a ptala se, proč jsem vyšla tak brzo? Já odpověděla, že jsem vyšla v 8 a ona řekla, že čekala, at ji prozvoním, že jsme se prej domlouvali, že až budu vycházet, že ji prozvoním, ale já si to vůbec neuvědomila. Byla jsem moc štastná, že je všechno v pohodě, nic jsem jí neřekla, jenom to, jestli neslyšela volat nějakou holku a ona, že ne, že vůbec nic neslyšela...
Od té doby se už nic u toho stromu nestalo, teď je červenec a já tamtudy chodím pořád, dokonce chodím za tou kámoškou po té samé cestě.
Nevím, jestli tomu uvěříte, ale já si takovýhle věci nevymýšlím, právě naopak se snažím nic takového neříkat, protože i mě to nahání hrůzu.

Snad se Vám můj příběh aspoň trošku líbil a aspoň trochu byl zajímavý, i když asi dlouhý.

Vydáno: 23. 7. 2006

Přečetlo: 2147 čtenářů

Autor (vložil): Verča

TIP: Pro zobrazení všech příběhů autora klikněte na jméno

Zpět na příběhy..

Komentáře k příběhu...