Rozhodla jsem se Vám napsat můj zážitek. Hodně se o takovéto věci zajímám, ale ještě nikdy mě nic podobného nepotkalo, krom pocitu, že už jsem někdy to, co se mi zdávalo ve snu, prožila.

Byla jsem v porodnici a na svět jsem měla přivést mé trojčátka, je jasné, že jsem šla na císařský řez.
Po probuzení mě převezli na intenzivní péči a po dvou dnech jsem již šla na pokoj, který jsem měla celý pro sebe. Byly tam dvě postele a já měla možnost si vybrat. Nedokážu říct proč, ale k té jedné posteli jsem měla zvláštní odpor, nebo spíše respekt. Ten, kdo prodělal nějakou operaci ví, že je člověk hned unavený a tak jsem si lehla a usla.
Probudilo mě až zvláštní funění a hluboké dýchání, které se ozývalo v mém pokoji a kroky, které přecházely tam a zpátky u dveří. Připadalo mi to, jako když je člověk moc naštvaný, někteří jen funí. Koukala jsem na dveře, ale vůbec nic jsem neviděla. Zdůvodnila jsem si to tím, že ležím hned vedle pokoje, kde jsou malé děti v inkubátorech a jsou tam různé přístroje zajištující jejich bezpečí. Slyšela jsem to jen tu první noc.
Každý den ke mě chodila návštěva a pokud si sedli na tu druhou postel, po jejich odchodu, nevím proč, jsem ji hned urovnavala. Já sama jsem si na tu postel nikdy nesedla a i když mi už donesly děti něco do pokoje, na tu postel jsem nic nepoložila a nikomu jinému jsem to nedovolila, dokonce ani sestřičkám.
Dva dny před odchodem domů mi dali na pokoj paní s miminkem s tím, že jen jednu noc tam se mnou bude a pak jde domů... nebylo totiž místo, ale já jsem byla ráda, dlouho jsme si povídali a pozdě v noci jsme usly.
Ráno mě probudila s očima plných slz. Byla vyděšená a pořád opakovala, proč jsem ji neslyšela, že na mě volala, abych ji pomohla a já si klidně spala. Vůbec jsem ji nerozuměla a až se uklidnila, vše jsem pochopila.
Začala tím, že slyšela kroky u dveří a hlučné dýchání, či funění. Přesně jako já. Potom cítila, jak se s ní hýbe postel a celá skáče. Volala mé jméno, ale já se neprobudila. Neví, jak dlouho to trvalo, ale připadalo jí to jako věčnost.
Každý ví, že po porodu se zvedat nic těžkého nesmí a pokud znáte nemocniční postele, pochopíte, že žena by ji jen tak neuzvedla. Jednalo se ještě o ty staré kovové lůžka, které nechávaly na linoleu otisky a když jsme se koukly na zem, její lůžko bylo posunuté a na linu byly obtisky, kde původně postel byla.
Zajímavé je, že naše děti spaly klidně, nebot já jako prvorodička, při každém pípnutí mých dětí, jsem byla na nohou, ale její volání jsem neslyšela.
Ještě než odcházela se mi svěřila, že jako malá se setkávala s nevysvětlitelnýma věcma. V pokoji jako dítě stále vídávala svého strýčka, který byl už nějaký čas po smrti a děsila se ho tak, že její maminka ji pokojík přestěhovala jinde, kde už za ní strýček nechodil.
Když odešla, nešla mi celá věc do hlavy. Věřím ji, nebot mi popsala z části to, co jsem v tom pokoji zažila i já a tak jsem začala vyzvídat po sestrách, bohužel nic nevěděli, až na jednu starší sestru, která mi sice nic neřekla, ale při mém odchodu domů jen podotkla na rozloučenou, že až jsem ráda, že ten pokoj opouštím...

Hodně se o tyto věci zajímám a navštěvuji lidi, kteří prožívají, nebo prošili něco obdobného, ale o jejich zážitcích Vám napíši někdy jindy, teď jsem psala jen o tom, co potkalo mě...

Vydáno: 16. 7. 2006

Přečetlo: 2162 čtenářů

Autor (vložil): Petra

TIP: Pro zobrazení všech příběhů autora klikněte na jméno

Zpět na příběhy..

Komentáře k příběhu...

Předmět:

Datum:

Jméno:

¤ odpoved

19. 07. 2006 9:09

Petra

¤ husí ků?e

17. 07. 2006 14:58

Lenka

Číst komentáře