Já a moje maminka jsme nebyly taková ta tradiční a obvyklá dvojice - maminka a její holčička, ani přítelkyně, co si spolu dobře rozumí, což nastoupí, když dívka dospěje. Nejvíc vystihuje náš vztah formulace, že maminka mě neměla až tak ráda, jak by si i sama přála. Mrzelo jí to, ale nešlo to změnit.
Vycítila jsem to už jako docela malá holka, časem to už byla jistá a jasná věc, se kterou jsem počítala.
Jako dítě jsem byla taková ta lstivá potvůrka, co dokáže dospělé vytočit, ale dost mi toho prošlo, protože jsem jinak byla slušně vychovaná slečna a vždy spolehlivá žákyně, nebylo mi moc co vytknout. Přesto jsem si maminku nedokázala ničím získat a naklonit a že jsem po tom toužila víc, než bych si dokázala přiznat.
Jednou, to už jsem byla opravdu dospělá a samostatná, se maminka na mě rozlobila natolik, že se rozhodla, že nikdy mě už nechce vidět. Za nějaký čas zemřela, ani jsme se spolu nestačily rozloučit. Brala jsem to jako jednu z křivd, kterou na mě spáchala, jinak jsem se tím nezabývala.

Po nějakém čase a docela krátkém po jejím úmrtí jsem měla docela divný sen, tak divný, že jsem se probudila. Zdálo se mi o mamince, ve snu mě volala a prosila, moc naříkala a plakala. V životě jsem ji nikdy neviděla tak neštastnou, jako v tom snu. Když jsem se probudila, byla v pokoji zima jako v lese, skoro průvan, ale okno i dveře přitom zavřené.

Do rána jsem už nespala a občas si na ten sen i vzpomenu.

Vydáno: 15. 7. 2006

Přečetlo: 1819 čtenářů

Autor (vložil): Aneta

TIP: Pro zobrazení všech příběhů autora klikněte na jméno

Zpět na příběhy..

Komentáře k příběhu...