S vyvoláváním jsem neměla moc zkušeností, a když jsem to zkoušela, stejně se mi to nepovedlo.
Až jednou jsme si s kamarádkou řekly, že to zkusíme. Šly jsme k nám domů, nachystaly jsme si desku s písmeny, svíčky a sklenici. Všude jsme zhasly a zatáhly žaluzie. Potom jsme rozsvítily svíčky a daly se do toho. Měly jsme strach, ale zároveň nás to i lákalo. Ukazováky jsme daly na sklenici a začaly vyvolávat.
Jako prvního ducha jsme vyvolaly Jana Wericha. První jsme se ptaly my, ale pak po nás chtěl, abychom pomohly jedné dívce, která je závislá na drogách, že sám neví jak. Později se nás ale zeptal, jestli nechceme být vyvolení duchů. To znamená, že když nás jakýkoliv duch o něco požádá, tak se musíme pokusit to splnit. My jsme souhlasily.
Potom nám napsal že s námi chce komunikovat i jiný duch. Už si přesně nepamatuji pořadí vyvolaných duchů, ale vyvolaly jsme i Helenu Růžičkovou, která nám napsala, že má ráda děti, pak i spisovatele Luisy a Lotky, který s námi komunikoval prostřednictvým této knihy, Karla Čapka, Jaroslava Foglara, Merilyn Monroe, Sebastiana Bacha a i Satana, který nám napsal, že když bude vyvolaný dlouho, tak se neudrží a může nám i ublížit. Tak jsme se zeptaly, jak zemřel a on nám napsal, že když mu bylo 17 let, tak ho umlátili vlastní rodiče. Byly jsme z toho docela špatný.
Po chvíli začala sklenice jezdit velkou rychlostí a s desky shodila všechna písmena. Radši jsme ho rychle odvolaly.
Když jsme vyvolávaly už poněkolikáté, vyvolaly jsme mladého kluka, kterému bylo asi 19. Toho jsme pak vyvolávaly skoro každý den. Jmenoval se Ondra a když jsme poprosily o radu, tak nám vždycky poradil. Třeba nám radil, kam jet, abychom si našly kluky. Moc jsme tomu nevěřily, ale vždycky měl pravdu. Měl i pár kamarádů, s kterými nás taky seznámil. Jeden z nich měl přezdívku Česnek, se kterým byla taky sranda. Hrály jsme s ním třeba i hry. Daly jsme prsty na desku a on nás do nich sklenicí trefoval. Nebo nám řekl, že jdou dneska kalit, a když chtěl podat kostku, na které byly různé obrázky: jít do hospody atd. Tak mu asi čtyřikrát po sobě padlo právě jít do hospody. A právě ten počet odpovídal i počtu jeho kamarádů. Moc jsme se s nima nasmály a na tyto zážitky nikdy nezapomenu!
Jednou jsme vyvolaly i Boženu Němcovou, když jsme ji vyvolaly, měly jsme strach, že nám ublíží, ale ona nám napsala, že nikdy nikomu neublížila, a že povídky o tom jsou lži. Alespoň se nám ulevilo.

Nikdy nám žádný duch neublížil a možná je to tím, že jsme si z nich ani jedna nedělaly legraci a obě v to věříme!

Vydáno: 15. 7. 2006

Přečetlo: 3106 čtenářů

Autor (vložil): Michaela

TIP: Pro zobrazení všech příběhů autora klikněte na jméno

Zpět na příběhy..

Komentáře k příběhu...