Mojí tetě se před lety přihodil poměrně strašidelný příběh.

Každým rokem odjížděla do letních táborů jako vedoucí. Bylo jí už 40 let, ale parta byla stále skvělá a tak jezdili 20 let stále stejný turnus na stejné místo (tábor jmenovat nebudu, ale jedná se o okolí Jižních Čech). Rok co rok se pobyt odehrával stejně, příjezd vedoucího o několik dní dříve (aby připravil a převzal tábor) a následné doražení zbytku osazenstva.
Tento rok, bohužel nemohl dorazit vedoucí dříve, protože skončil v nemocnici se zlomenou rukou. Musel jít ještě na povinný rentgen, nebot se obávali lámání kosti. Požádal proto tetu a s ní strejdu - manžela tety, zda tábor nemohou převzít oni.
Když teta vyrážela na tábor, měla „nepochopitelný pocit neklidu“, který nikdy předtím nepocítila. Svěřila se s tím manželovi, ale ten se jen zasmál tomu, že se bojí toho, že v táboře do příjezdu dětí budou trávit dva dny o samotě.
Když dorazili, bylo již pozdě odpoledne (asi půl páté), v rychlosti vybavili důležité papíry v místní kanceláři a převzali jednu z chatek, kde měli na dalších 14 dní pravidelně složit hlavu k spánku. Odjel poslední človíček z města, tábor osiřel, všude jen les a nejbližší obydlí 5km vzdálené. Tísnivý pocit rostl, ale teta si nějak připustila, že se logicky bojí, právě oné samoty!
Chtěla zaměstnat svou mysl a začala obcházet tábor a kontrolovat chatky. Strýc mezi tím rozdělával oheň, u kterého chtěli posedět. Když zamykala již asi desátou chatku, všimla si pohybu v lese. Zaměřila se na místo u stromu a zcela jasně rozeznala postavu dospělého člověka. V první setině jí napadlo, že je to její manžel, ale v zápětí si uvědomila, že je na „oné“ osobě něco zvláštního. Když zaostřila do lesního šera, uvědomila si, že se „dotyčná bytost“ vznáší asi 10 cm nad zemí. Polil jí neskutečný děs a ona nebyla schopna pohybu či výkřiku. Trvalo to jen pár sekund, ale bylo to jako věčnost. Stejně jak rychle se bytost objevila, tak stejně rychle zmizela.
Tetu opustilo sevření a ona se s děsem rozeběhla za strejdou. Ten se jejímu příběhu zprvu smál, ale později, když viděl její utrápený výraz, přestal a jen tiše poslouchal. I přesto moc nevěřil a přičítal to její fantazii a strachu ze samoty.
Ten večer usnula teta až k ránu. Spánek měla neklidný a děsivý, stále jí budil zvuk píštaly. Ten zvuk jí natolik děsil, že nebyla schopna pohybu. Neodvážila se pohlédnout z okna, či budit strýce, který na protější posteli spokojeně odchrupoval.
Druhý den vybavili potřebný zbytek dokumentů, oficielně převzali tábor a roznesli na všechny chatky povlečení. Přijeli kuchařky, převzali kuchyň a uložili zásoby na své místo.
Vše probíhalo normálně a i přesto, měla teta stále tísnivý pocit strachu. Před odjezdem jedné z pracovnic v kanceláři, se u kávy strýc zmínil o tetině strachu z „cizí bytosti“. Nečekal ovšem, že místní obyvatele to nerozesměje. Paní účetní se přiznala, že se již léta traduje pověst k onomu lesu a jeho okolí.

Prý před mnoha lety (někdy v jiném století) stávala v lese stará usedlost. Majitelé zemřeli a o usedlost se staral jejich mladý syn. Bylo mu teprve 20let a zůstal na všechno sám. Zajistil si v nedalekém místě práci na pile a často chodil přes les tam a zpět. Společnost na jeho cestě mu dělala píštala, kterou kdysi dostal od rodičů. Lidé z pily jej slyšeli už na dálku, že přichází. Jednoho dne na pilu nedorazil, z počátku si mysleli, že zaspal, později ale poslali kolegu, aby zjistil, co se stalo. Ten našel dům prázdný. Začali se po něm shánět a asi za dva dny jej nalezli v lese ubitého sekerou. Nikdy se nenašel vrah a ani důvod, proč by to někdo dělal. Od té doby prý ten mladík chodí po lese a děsí lidi...
Zvláštní na tom je prý to, že ho nevidí každý, ale jen VYVOLENÍ. Bohužel to nevěstí nic dobrého, protože „vidět“ ho prý věstí nějaké neštěstí.

Tetu tento příběh moc neuklidnil, když večer opouštěla umývárnu a zahlédla opět tmavou postavu stojící opodál, nebyla schopna děsem ani křičet. Postava se prudce „rozjela“ (neb se vznášela) přímo proti ní a těsně před ní opět zmizela. Celou noc se lesem opět rozléhal zvuk píštaly a teta opět hrůzou nespala.
Druhý den přišel telegram. Jejich dcera (tehdy 20 let) havarovala v autě a utrpěla vážná zranění. Je to už deset let a jejich dcera je naštěstí v pořádku, ale tehdy málem zemřela.

Teta v onom táboře již nikdy nebyla. Nemohla... Prohlásila, že takový děs, který tehdy prožívala, si neumíme ani představit.

Vydáno: 16. 6. 2006

Přečetlo: 2470 čtenářů

Autor (vložil): Marcelka

TIP: Pro zobrazení všech příběhů autora klikněte na jméno

Zpět na příběhy..

Komentáře k příběhu...