Je to skoro dva roky, co mi zemřela babička a rok a něco, co odešel děda, pár měsíců po ní, nemohl tu bez ní už dál být..

Babička byla ještě v dubnu v pořádku a v srpnu už jen ležela a nevstala, šlo to velmi rychle a my pořád doufali, že se uzdraví. Pak jsem ale pochopila, že ne. Stalo se to 11. 8. 2004 a babička už si ani nesedla. Bylo mi hrozně, viděla jsem, jak se jen trápí a čeká...
Šla jsem na hřbitov za mým tatínkem, brečela jsem u hrobu a říkám mu, at si babičku vezme, že se jen trápí. 12. 8. ráno volala teta, že babička kolem 4h zemřela. Nejhorší bylo vidět dědu, jak se tváří statečně, ale... jakoby vzdal život, najednou byl pořád v nemocnici, vzali mu nohu, o vánocích už nevěděl kdo je a v lednu nám bylo jasné, že i děda odchází... Děda byl moje životní láska, byli jsme závislí jeden na druhém.
24. ledna jsem u něho seděla, hladila ho a zároveň věděla, že už ho neuvidím. Všichni kolem říkali, že tady ještě chvíli bude, ale já jsem věděla, že ne.
Šla jsem za tatínkem na hřbitov a prosila ho s brekem, at dědovi pomůže.
Ráno jsem byla hrozně nervozní, nesvá a když mi teta kolem 10h zavolala, že děda právě zemřel, tak mě to ani nepřekvapilo.
Ten den, co měl kremaci, byl hrozný, večer jsem ale tvrdě usnula a probudila mě až rána. Kolem půlnoci mi spadla v kuchyni tyč s kytkou, která tam byla roky... Už jsem ji tam nikdy nedala...

Vydáno: 30. 5. 2006

Přečetlo: 2356 čtenářů

Autor (vložil): Gabriela

TIP: Pro zobrazení všech příběhů autora klikněte na jméno

Zpět na příběhy..

Komentáře k příběhu...