Když jsem oslavila čtyřicáté narozeniny, zůstala jsem v obývacím pokoji chvíli úplně sama. Ty chvilky mám moc ráda, vezmu si buď knížku, nebo pletení a krásně relaxuji.

Tentokrát jsem jen tak seděla a vzpomínala na svou maminku, která už několik let nešila. Vzpomínala jsem, jak měla připravenu k mým narozeninám bomboniéru, kterou však mi už nestačila dát. Našla jsem jí u ní doma na skříni a darovala jí zdravotní sestřičce, která se o ni v posledních hodinách života starala. Tak jsem si povzdychla, ne pro tu bombonieru, ale pro to, že už mi maminka nikdy k mým narozeninám nepogratuluje... a do toho mého tichého, smutného vzpomínání jsem uslyšela z jednoho koutu obýváku praskání. Zvedla jsem se, že se podívám, co tam je.
V koutě, ze kterého praskání vycházelo, jsem měla pouze domácí kytky. A jednu jsem si pěstovala po mamince. Nevím, jak se jmenuje, má široké žíhané listy, dorůstá metr i více, a je prý jedovatá. Zvuk vycházel z ní. Tak jsem na ni zůstala zírat a vidím, jak se před mými zraky rozvíjí pomaloučku jeden list, který vydává ten podivný zvuk. Tiše jsem čekala, až se úplně rozvine, ale najednou koukám, že se nerozvíjí list, ale květ!
Tuto domácí květinu jsem nikdy a nikde neviděla kvést, až nyní. Byl to dlouhý, bílý květ, podobný doutníku u rybníka.

Jsem si téměř jistá, že mi v den mých čtyřicátin moje maminka „přišla" poblahopřát.

Vydáno: 27. 5. 2006

Přečetlo: 2508 čtenářů

Autor (vložil): Ludínek

TIP: Pro zobrazení všech příběhů autora klikněte na jméno

Zpět na příběhy..

Komentáře k příběhu...

Předmět:

Datum:

Jméno:

¤ ohhhhhhhhhh

12. 06. 2006 22:48

simca

¤ Juj

12. 06. 2006 22:00

Giirm

¤ Pravda

28. 05. 2006 15:04

Mirek

Číst komentáře