Ahoj. Četla jsem si vaše příběhy a rozhodla se vám říct ten svůj...

Bylo mi asi pět let a šla jsem s tátou doprovodit mého dědu domů. Už si to moc nepamatuji, ale myslím, že byl tenkrát opilý.
Když jsme přišli k němu domů, řekl nám, at počkáme, že půjde zavřít slepice (tenkrát je choval). Hned jak zašel za roh domu, měla jsem divný pocit. Řekla jsem tátovi, at jdeme za ním, že se mu něco stane. Táta se jen zasmál a řekl, at si nevymýšlím.
Chvíli jsem teda čekala a pak to zkusila znovu. Pamatuju si, že jsem mu pořád opakovala, že se mu něco stalo, že za ním musíme jít a on nakonec souhlasil, asi abych dala pokoj.
Když jsme přišli ke stáji, dědu nebylo nikde vidět a tak jsme vešli dovnitř - a uviděli ho tam ležet na zemi. Nemohl se zvednout. Táta se na mě jenom podíval a šel mu pomoct.
Nikdy jsem o tom s nikým nemluvila, připomněl mi to asi před rokem můj bratranec, když brečel u jeho hrobu...

Asi o deset let později jsem byla na oslavě narozenin jednoho z mých příbuzných a byla tam i jedna rodinná známá... Když jsem chodila do hudební školy, učila mě zpěv. Byla jsem hrozně moc ráda, že jsem se s ní potkala. Měla jsem jí opravdu moc ráda. Proč říkám měla?
Ten večer na oslavě jsem jí fotila a když jsem udělala záběr na její tvář a viděla jí na displeji digitálního fotáku, napadlo mě: Tohle je její poslední fotka, co mám. Dneska jí vidím naposled...
Asi o měsíc později jsem přišla domů a táta mi řekl, že umřela.
At se tyhle příběhy zdaj neuvěřitelný jakkoli, opravdu se mi staly...
Od tý doby... není to ani rok, se snažím všechny takový ošklivý myšlenky říkat hned, jak mě napadnou... aby se nesplnily.

Ale například dnes jsem zase předpověděla výsledek hokejového zápasu Česko - Rusko 4:3 ne, nedělám si srandu, s kamarádem jsme se hádali, jek to dopadne a já mu říkám, věř mi, že vyhrajeme 4:3...

Vydáno: 18. 5. 2006

Přečetlo: 2050 čtenářů

Autor (vložil): Marí

TIP: Pro zobrazení všech příběhů autora klikněte na jméno

Zpět na příběhy..

Komentáře k příběhu...