Jednou jsem byla u babičky, bylo to v březnovou neděli. Venku svítilo sluníčko a byl sníh a mráz. Ale já už od rána měla takový divný pocit. Bylo mi tak smutno a úzko. Nevím proč, ale pořád jsem věděla, že se buď něco stane a nebo že se něco hrozného stalo. Nevěděla jsem co a neuměla jsem si to ani vysvětlit. A pořád jsem se taky všeho bála. V televizi něco zaznělo, třeba napínavá hudba a já s sebou trhla. Babička něčím v kuchyni bouchla, mě to nadzvedlo z gauče. Prostě jsem pozorovala, že se něco se mnou děje. A navíc jsem se nemohla zbavit toho úzkostlivého pocitu, i když jsem nevěděla proč a co přesně se má stát. A když tu se to stalo:
Běžel film v televizi a najednou dole pod filmem začala nabíhat taková ta „informační páska,“ na níž bylo napsáno, že za chvíli bude mimořádné zpravodajství o autobusovém neštěstí. Tu to se mnou hrklo a já, i když jsem to nevěděla přesně, jsem trochu začala tušit, proč mám celou dobu ten pocit. Navíc se mě zmocnila jiná obava. Tatka taky vozívá s autobusem lidi na zájezdy a v sobotu, když jsem mluvila s mamkou, zrovna taky někam vezl lidi. Ale ve zpravodajské relaci jsem se dozvěděla víc. A taky to, že to tatka nebyl. Ale byla to ta oná strašná havárie, která se stala 8. března roku 2003 v Nažidlech na Českokrumlovsku, při níž přišlo o život 19 lidí a 34 jich bylo zraněno. Tenkrát, když to ukazovali, hrůza. Sedačky byly rozházené na stráních, zranění leželi, někteří i chodili, mezi nimi ti mrtví a záchranáři je vytahovali a rozváželi do nemocnic. Zatím se tenkrát ještě nevědělo, kolik lidí je mrtvých. A to mě ještě babička před tou událostí utěšovala, že se mi nic nemůže stát, že jsme zamčené v bytě. Teď už vím, že jsem neměla strach o sebe, ale o ty lidi, že jsem prostě tušila, že se něco stalo. I když to bylo v sobotu večer, to jsem ještě nic netušila, žádný pocit jsem neměla, až v neděli.
Od té doby věřím, že mám smysl někdy vnímat věci, o nichž sama ještě nevím, ale brzy se o nich dozvím. I když se mi to nestává často, tak se mi to ale párkrát už stalo a většinou to byly bohužel hrozné události, které se ovšem nestaly zatím ani mně, ani mým blízkým, chvála Bohu. Ale vždy to byl někdo, koho neznám a vlastně mě osobně se to netýkalo, ale vycítila jsem, že se něco stalo.

Vydáno: 12. 3. 2005

Přečetlo: 2283 čtenářů

Autor (vložil): M

TIP: Pro zobrazení všech příběhů autora klikněte na jméno

Zpět na příběhy..

Komentáře k příběhu...

Předmět:

Datum:

Jméno:

¤ :-)

25. 12. 2010 19:09

Janinka

¤ sdtfsdgh

21. 01. 2006 10:58

Kyle

¤ dfer

11. 11. 2005 18:01

hana

Číst komentáře