Tehdy jsem chodila ještě do školky. Vodil mě vždycky děda.
U dědy mi vadilo, jak mě pozoruje, když jsem se oblékala, pořád na mě civěl a bylo vidět, že mu vadí, jak se oblékám. Viděla jsem mu na očích, že se mnou akorát ztrácí čas a že ho tím pomalým oblékáním jen zdržuju. Děda mě vodil do školky nějakej ten čas a mě už to doopravdy hodně vadilo a tak jsem si v duchu říkala: „už tě tady nechci"! To jsem si říkala všdycky, když na mě tak divně koukal.
Za rok od toho, jak jsem si začala tohle o něm říkat, umřel. Já jsem za ním nešla ani do nemocnice, přišlo mi to zbytečné...
Tehdy táta přijel z nemocnice celý ubrečený a oznámil nám, že děda umřel. Přišel pohřeb a já jsem ani nebrečela. Sem tam ze mě spadla slza. Musela jsem mít ale před pusou límec od bundy, protože jsem se usmívala. Doteď nevím proč...
Přijde mi, že za to mohu já, protože on byl zdravý a nikdy nechodil k doktorovi, protože to ani nepotřeboval. Dodnes si myslím, že jsem tím vinna já. Už proto, že se mi vždy plnily moje přání (př. ztratila jsem sešit, týden jsem si ho přála najít a pak ho našla pod šicím strojem mamky).
Ale když ráno chodím do školy a oblékám se, tak mi připadá, jako by někdo u mě stál a vadím mu... Prostě cítím v pokoji zlobu, nebo tak něco...
Až v době, kdy mi bylo 13, jsem si uvědomila, jak strašně ho potřebuju a začla prosit dědu, aby mi to odpustil, že jsem mu ublížila. Řekla jsem mu, až se mi klidně ztrácí věci, nebo až mě klidně nějak potrestá, jen až mi to odpustí a pořád na mě nekouká a nezlobí se... (mluvím do prázdna, jako by tam byl děda, když se oblékám).
Za týden se mi začaly ztrácet důležité věci (klíče, mobil, domácí úkoly, šminky atd.) a nemohla jsem je najít, vždy každou věc až po třech dnech, někde, kam by mě nenapadlo je dát (třeba se mi ztratily klíče a po třech dnech jsem je našla v mrazáku), ale pořád se na mě děda chodil dívat, pořád jsem měla ten pocit. Řekla jsem mu, že by mě měl nechat. Když jsem to dořekla, spadla mi na hlavu z věšáku bunda. Ne že by se ta bunda nějak spadla, prasklo poutko.
No a tak jsem nechápala, co mi tím chce naznačit. Pak jsem šla do školy a srazilo mě auto...
Později jsem pochopila. Říkala jsem mu, at se mi klidně ztrácí věci a až se mi klidně něco stane, jen at mě už nechá být...
No a ted už ke mě děda nechodí...

Vydáno: 7. 5. 2006

Přečetlo: 2200 čtenářů

Autor (vložil): Máninka

TIP: Pro zobrazení všech příběhů autora klikněte na jméno

Zpět na příběhy..

Komentáře k příběhu...

Předmět:

Datum:

Jméno:

¤ pocit

28. 06. 2006 14:55

best

¤ ahoj

12. 06. 2006 4:25

Prggy

¤ silene

8. 05. 2006 9:26

paja

Číst komentáře