• Kurzy, Akce, Semináře

• Bytosti světla

• Knižní novinky

• Konspirace, teorie

• Kontakty se záhrobím

• Meditace a relaxace

• Poutní tajemná místa

• Prezentace

• Šamanismus

• Svátky a rituály

• Videa

• Vize budoucnosti

• Záhady a tajemno

• Zajímavosti

• Zamyšlení

• Zaniklé civilizace

• Astrální bytosti

• Klinická smrt

• Kontakt se zemřelými

• Minulé životy

• Něčí přítomnost

• Nevysvětlitelné jevy

• Opuštění těla

• Osudové náhody

• Pocit Deja Vu

• Podivní tvorové

• Praktická magie

• Setkání s UFO

• Sny a realita

• Symboly a znamení

• Teorie a myšlenky

• Vnímavá zvířata

• Výklady snů

• Vyvolávání duchů

• Záhadná místa

• Zvláštní schopnosti

• Magie, Hermetismus

• UFO, USO

• Psychologie

• Víra

• Léčitelství

• Zdravé stravování

• Volnomyšlenkáři

• Esoterické filmy

• Esoterické knihy

• Esoterická hudba

• Vaše kresby

• Úkazy na fotografiích

• Foto zajímavých míst

• Ikonka webu

• Informační témata

• Testy schopností

• Ankety na webu

• Facebook

• Fáze měsíce

• Sluneční aktivita

• Počasí - mapka

Vaše příběhy

- Záhadná místa -

Byla sobota 14. července 1973. Na ten den jsme se s mým nejlepším kamarádem Jardou chystali už dobré dva měsíce dopředu.
Sbalili jsme karimatky a spacáky, rozhodnuti, že strávíme noc pod širákem. I když tehdy toho Zákopčánik o počasí ještě mnoho nevěděl, měli jsme zjištěno, že bude krásný a slunný letní den.
Samozřejmě už jsme měli každý přichystaný svůj prut, protože na ryby to byl den jako stvořený. Všechno vypadalo skvěle. Ideálně strávená sobota, říkal jsem si. Ovšem pouze do pátečního večera, kdy mi Jarouš volal, že se mu stal v práci úraz, a leží v nemocnici. Ještě ten večer jsem se u něj stavil, že ho pozdravím a povím mu, že bez něho já nikam nejedu.
"To v žádném případě!!", obořil se na mě, když jsem mu můj návrh přednesl, "Nemůžeš si přece zkazit tak krásný den kvůli tomu, že jsem úplně levej, jeď tam sám". Přikývl jsem. "Ale určitě, pojedeš!! To ti povídám, zejtra ráno se pěkně zbalíš a pojedeš tam". "Ale když..." "žádný ale když, co když je to moje poslední přaní, jinak bych tě musel vyškrtnout z mojí poslední vůle", šibalsky se usmál a mrknul na me.
"No tak teda dobře", usmál jsem se taky, "splním ti tvoje poslední přání".
"No teda pánové, to jsou teda vtípky", pronesla k nám Jardova přítelkyně, která tu byla na návštěvě taky.
"Vzdyt to byl jenom fórek, Maruš", bránil nás Jarda a chytnul Marii za ruku. "Vždyt já vím", usmála se na něj, "ale slibte mi kluci, už žádnej černej humor, ano?"
"To ti Maruško slibuju", přitakal jsem vážně.
"To jsem ráda, jseš fér kluk a držíš slovo, to já vím".
Mezitím zaznělo hlášení, aby návštěvy v co nejbližší době opustily nemocniční prostor.
Marie se k pacientovi naklonila a dala mu pusu na čelo. "Tak se tady měj hezky a uzdrav se mi brzy, ano?" "To víš že jo, Maruško". " A odpočívej....", dodala ještě ve dveřích. "....v pokoji", dodal jsem ještě já a přimhouřil levé oko. " Tyyy!!!... Roberte, ty prevííííte", ozvala se tvrdě Maruš a ještě než se zavřely dveře od pokoje č. 12, stihla mi uštědřit pěknou pecku dozad.
V sobotu v 8 ráno už jsem stepoval s přecpaným batohem v bedrech na nástupišti č.3. Cestou vlakem jsem ještě přemítal, jaká je to smůla, že se Jarouš zranil a že nemohl jet se mnou. Ale to se tak někdy stává, že nemůžeme mít to, co chceme.
Na místo určení jsem dorazil přesně, jak kamarád předpokládal v 11:30. Vystoupil jsem z vlaku a pokračoval na louku, kam jsem se měl dostat. Kolem jedné odpoledne už jsem byl u cíle svojí dnešní výpravy. Všude plno stromů, motýli poletovali z místa na místo, na obloze ani mráček a uprostřed celé te nádhery stál rybník jako hrom. Prostě nádhera.
Chtěl jsem se jít hned smočit, ale po té - damdam-damdam-damdam - cestě, kterou jsem právě podstoupil, jsem byl příliš unavený na jakoukoli námahu navíc.
Vyprostil jsem z pod smyčky na vrchu batohu stočenou karimatku a vybral co nejméně hrbolatou, travnatou část tábořiště. Vyhrálbl jsem z pod všech věcí z ruksaku předem připravené návnady, navlékl je na háček a nahodil prut dobrých 20 metrů daleko. Připraven, že si dám dvacet, natáhl jsem se na ještě poněkud srolovanou "matraci" pod sebou a natáhl si zelený rybářský čepec přes obličej.
Nevím už, jak jsem spal dlouho, ale probudilo mě strašlivé svědění po celém těle. Po tom, co jsem si strhnul čepec z hlavy, jsem s údivem zjistil, že mám obě ruce i nohy celé zarudlé. Mhm. Vyhnul jsem se sice drnům a hrbolům, za to jsem ale obětoval 20 % své kůže napospas zákeřnému nohatému hmyzu.
Jak jsem sebou začal ožívat, uvědomil jsem si, že obloha už není tak blankytně modrá jako předtím. Navíc se mi také dostalo toho zjištění, že jsem tu nebyl tak docela sám. Na pravo ode mě seděla na bobku malá, dlouhovlasá holčička a právě si pletla věneček z pampelišek.
"Ahoj strejdo", řekla slabým hláskem, jaký umí vytvořit jen ústa dítěte, aniž by se na mě podívala. " To tě rodiče neučili, aby ses nebavila s cizimi lidmi?", zkoušel jsem ji. "Já jsem Elenka", usmála se na mě a já se usmál na ni. "Ja jsem Boby", řekl jsem a natáhl k ní ruku. "Ahoj strejdo Boby", podala mi ruku a znova se na mě usmála.
Chvíli na to se otočila a začala se opět věnovat svému žlutozelenému voňavému výtvoru. Při tom jsem si všiml, že má na krku ještě ne tak docela zaschlý strup. "Co pak se ti stalo", vyzvídal jsem a ukázal na její krk. Neodpověděla. Jen se usmála a podívala se vzhůru, kde už se začaly tvořit mračna. V tu dobu zrovna dokončila svůj věneček. Vstala a chytla mě pevně za ruku. "Vstávej strejdo Bobe, musíme ho pustit". Zvedla mě na nohy a pak mě táhla k rybníku, kde ho hodila do vody.
Když jsem tam tak stál, s Elenkou po boku, uviděl jsem malou knížku, asi památník, nebo deníček, do kterého si děti v jejím věku kreslí různě osoby, nebo důležité události, která ležela zrovna na tom místě, kde před chvíli seděla ona. Otevřela ho na poslední stránce. Byla tam nakreslená nějaká malá místnost, uprostřed ní menší stůl a kolem něj tři lidé.
Asi to nakreslila, když jsem spal, napadlo mě. Všichni vypadali vyděšení, jedna osoba, asi žena, plakala a jeden z mužů měl na sobě plstěnou deku. Ten chlápek s dekou kolem hlavy vypadal jako já, ale i přesto jsem se jí zeptal.
"Kdo pak je tohlencto, maličká?". Podezíravě se na mě koukla a udiveně odpověděla: "To seš přece ty, strejdo Bobe. Tys to nepoznal?". "Ale to víš, že poznal", začal jsem ji utěšovat, jelikož už měla na krajíčku. Jako kdybych ji touhle otázkou zničil, její uměleckou kariéru. V tu chvíli se zahřmělo a chvíli nato začalo lejt jako z konve. Podíval jsem se nahoru, když jsem v blízké dálce uslyšel pronikavé troubení klaksonu.
Ohlídl jsem se po tom zvuku a uviděl, jak kousek vedle mě zastavila stará, špinavá vesnická dodávka.
Otevřely se dvířka a vystoupil starší, rozlobený chlapík. "Ty vole, ty debile", řval na mě přes půl louky a hnal se za mnou jako o závod. V tu chvíli mi stuhly všechny svaly a nemohl jsem se ani pohnout. Nad náma už to pěkně blýskalo a v dálce byly slyšet zvuky, jako když se kácej stromy.
Doběhl až ke mě a nadával jako v tranzu. Chytnul mě za levou ruku. "Hej!! hej..co chce...", snažil jsem se ze sebe dostat souvislou větu, ale nešlo to. "Můj batoh...a pruuuuuut"...natáhl jsem se se k držadlu, co to šlo, ale nedosáhl jsem na něj.
Moc pevně mě ten hajzl držel. Snažil jsem se o záchranu svého dlouholetého kamaráda sice dál, ale to už mě cholericky bral za předloktí a snažil se mě za každou cenu dostat do jeho auta. Prsty se mi zaryly do hlíny a jak mě táhnul, zachytil se mi za ně nějaký kus papíru. Podíval jsem se pořádně a byl to blok. Sešit té malé holčičky. V tu chvíli jsem si uvědomil, že tam někde mokne, zatím co tenhle cholerickej pošuk mě táhne někam do svého fanatického doupěte, aby tam se mnou proved.... kdoví vůbec co vlastně.
"Ale co ta ho... (holka...malá holka"), snažil jsem se mu říct, že je tam někde ve vichřici a slejváku ještě malá, dlouhovlasá holčička, ale neposlouchal mě. Místo toho se na mě otočil a s výrazem nájemnýho vraha na me zuřivě zařval: "NEE, už ne, povídám, už mě slyšíš?". Chtěl jsem něco dodat, ale už jsem neměl sílu. Nacpal mě do svý špinavonijaký dodávky a pak už nevím. Probral jsem se až v nějakým stavení, promočenej na kost a se zimnici po celým těle.
"Heleno, přines mu něco, at nám tu nezmrzne", zařval ten hulvát kamsi do kuchyně a chvíli na to přiběhla starší paní s dekou a zabalila mě do ní. Potom donesla 2 šálky čaje a postavila je před nás na stůl. Poděkoval bych, kdyby to šlo, ale nešlo. Vzal jsem si hrnek, trochu upil a položil jsem ho zpátky na stůl, vedle zapálené svíčky a rámečku s fotografií vedle ní. Ruce se mi stále ještě třásly, a tak, když jsem se snažil přitáhnout si deku zpátky na hlavu, ze které mi už skoro spadla, zavadil jsem pravou přední o ten rámeček, který v tu chvíli spadl na zem a vysypaly se z něj velké a taky malé kousky skla. V tom jsem spatřil tvář na fotografii, která právě opustila rámeček.
"Ale.....ale to je El..." vypadlo ze mě. V tom se ta stará paní dala do pláče. Najednou jsem si uvědomil, že je ještě pořád venku - v dešti, tam, kde jsem ji nechal stát. Malá a bezmocná holčička v tomhle psím počasí.
Obrátil jsem se na toho už ne tak rozzuřenýho, jako spíš nervózního chlapa, kterej na mě zrovna zíral. "Je tam venku, musíme se pro ni vrátit.... slyší..", dál už jsem se nedostal, popadl mě za krk a silně ho tisknul. "Co seš zač, hajzle? Přišel sis z nás střílet, nebo co?".. "Moji dceru před měsícem zabil strom...a ty ....seš na sebe hrdej?", slyšel jsem ho vzlykat, ale už jen z dálky.
Potom jsem asi opět omdlel a probudil jsem se až ráno. Nikdo už o tom, co se dělo včerejší noci, neřekl ani slovo. A ono možná dobře.
Chalpík mě ráno odvezl na nádraží a rozloučil se se mnou. Když jsem si ve vlaku sedal, rejpnul jsem se do boku o něco v mé bundě. Byl to ten blok. Nalistoval jsem poslední stránku, kde byl nakreslený její poslední obrázek. Obrázek, na kterém jsem seděl já - s dekou přes hlavu, pan Hulvát, plakající paní Hulvátová - jeho manželka u stolu.
Obrázek, který ta malá umělkyně nakreslila 15. 7. 73, osmadvacet dní potom, co jí na mezi u rybníka srazil strom vaz, když se v silném větru rozlomil a spadl jí ze zadu na přes týl.
Ten památník mám schovaný u sebe doma, a dnes jsem rád, že jsem ho našel až při zpáteční cestě ve vlaku.
Nemyslím si, že by někomu, a zvlášt ne těm zarmouceným lidem prospělo, kdyby věděli, co bylo uvnitř, kdyby znali pravdu....