Tohle se mi stalo už docela dávno.
Byla jsem ještě na základní škole, když jsme se skoro na konci června vydali jako celá naše třída na výlet k naší paní učitelce na chalupu. Přijeli jsme vlakem na nádraží, šli pěšky lesem a pak na chalupě jsme si s pomocí paní učitelky uvařili pravou bramboračku na ohni. Den byl nádherný a pohodový, sluníčko svítilo, a tak jsme se vydali koupat do nedalekého rybníka. Převlékli jsme se do plavek, holky a kluci zvlášt, na to učitelka přísně dohlížela. A šli jsme. Povídali jsme si a těšili se na koupání. Protože však já neumím plavat, držela jsem se u kraje a jen jsem se tak čvchtala ve vodě. To už ostatní také došli, kdo byl pozadu. Položili jsme si ručníky na zem a honem do vody. Zezačátku mi voda připadala strašně studená a jen několik otužilců už bylo ve vodě pokrk. Nakonec i já jsem se odhodlala a už jsem též byla celá mokrá. Ale jak říkám. Plavat jsem neuměla a doposud neumím, tak jsem se držela tam, kde jsem měla jistotu a kde jsem stačila. Jenomže.
Nevím, nejspíš jsem sobě chtěla dokázat, ale hlavně spolužákům, že se vody tolik nebojím a že můžu jít ještě dál. Ale nechtěla jsem jít někam, kde nestačím nebo kde si nejsem jistá. Měla jsem vodu asi po prsa, nejdál bych šla jen tam, kde bych vodu měla pokrk, ale kde bych stačila. A protože jsem měla vodu právě poprsa a ještě jsem stačila, šla jsem ještě dál. A když se to stalo. Najednou, dno rybníku jak víte nebývá rovné, byla asi nějaká jáma nebo něco. Prostě jsem necítila půdu pod nohama a jen jsem cítila, jak se mi podlomily nohy a já padám ke dnu a voda mi sahá k ústům a já polkla první doušek odporné vody, čpící bahnem a žabinci. Ani o pomoc jsem zavolat nestačila. Nejspíš úlekem a později mi voda sebrala hlas. Vlezla mi do úst, já se začala dusit a polykat neustále další a další loky. A nablízku od nás taky nikdo nebyl. Byla jsem sama a bezmocná. Když už jsem myslela, že to je můj konec a pomalu se v duchu loučila se světem, protože mi voda začala pomalu smáčet i oči, děsně to pálilo, tak tu se to stalo. Kdosi, dodnes nevím kdo, protože od nás to nebyl nikdo, to jsem se ptala, ani v tu chvíli nikdo u mě od nás nablízku nebyl. Prostě mě kdosi uchopil za paži a já cítila, jak mě táhne nad hladinu a pak směrem ke břehu. Když věděl, že jsem už bezpečně na nohou, pustil mě a ztratil se, jako by to byl duch, já už nikoho vedle sebe neviděla, ani za ruku mě už nikdo nedržel. Pak jsem se vypotácela na břeh a všichni ohromeni vším, co se stalo se ke mně zhlukli a ihned jsme se vrátili do chalupy. Museli mě střídavě podpírat a až teplá polévka mi udělala lépe.
Nevím, co a kdo to tenkrát byl, ale dodnes mu děkuji za záchranu svého života. I když nevím, komu přesně poděkovat, činím tak přes tyto stránky. Protože vím, že si mé poděkování toho svého adresáta najde, tedy snad. A když ne, udělat to musím a poděkování bude na těchto stránkách alespoň.

Vydáno: 5. 3. 2005

Přečetlo: 2712 čtenářů

Autor (vložil): Martina

TIP: Pro zobrazení všech příběhů autora klikněte na jméno

Zpět na příběhy..

Komentáře k příběhu...