Tento příběh se mi doopravdy stal a já ho mám v živé paměti, jako kdyby to bylo včera. A zanechal ve mě cosi nádherného, nepopsatelného.
Bylo to letos v létě. Byla jsem na prázdninách na výletě v „Ratibořicích“ u „České Skalice.“ Máme tam také známé. A tak jsme se procházeli, to víte, toto místo a jeho okolí se stalo známé už jen tím, že tam žila Barunka Pankelová s rodinou a babičkou. A tak ti známí nám ukázali Babiččino údolí, mimochodem, je to moc krásné údolí. A tak jsme chodili a když jsme prošli údolím, jen tak jsme si povídali. Pak jsem se od skupinky odtrhla a šla jsem se sama podívat k řece Úpě a k proslulému Viktorčinu splavu. Voda byla hezky čirá a chladná, tak jsem se trochu opláchla, bylo docela horko, ale u vody byl krásný chlad. Pak jsem od řeky odešla a šla kus do lesa, který se dříve nazýval Dubina. Nevím, jak dnes, ale za dob Barunky se mu tak říkalo. A když tu se to stalo.
Chodím po lese, koukám, jestli někde nebudou třeba houby či borůvky a když tu se mi zdá, že slyším nějaké lehké kroky. Zastavím se a otočím hlavu po směru zvuku. A najednou vidím, jak ke mně kráčí ženská postava. Byla v otrhaných šatech, vyhublá, pobledlá. A pořád šla pomalu ke mně. Já jsem však neutíkala, nebot jsem neměla strach, zatím ani nebylo proč. Když přicházela blíž, zdála se mi nějak povědomá, jako bych ji už někde viděla. Mezitím, co jsem přemýšlela, došla až úplně ke mně. Viděla jsem, jak cosi drží v ruce. A pak, to mě dost překvapilo, ta žena beze slova mi podávala kytičku sedmikrásek. Ani pak slova nepromluvila, jen, jako by ji něco píchlo, se rychle obrátila a utíkala kvapem pryč. A za malou chvilku, když byla někde za stromy, jsem uslyšela divoký smích. A tu se mi to vybavilo. Ta žena nemohla být nikdo jiný, než „Viktorka Židová.“ Ta pomatená Viktorka z neštastné lásky, o níž Božena Němcová píše v Babičce a která skutečně žila, nebyl to výmysl. A teď jsem měla důkaz.
Ještě chvíli jsem tam stála, byla jsem překvapená. Nevěděla jsem hned, co dělat. Musela jsem si to v hlavě srovnat. Když jsem tam tak stála, řekla jsem si, že to mohl být třeba jen sen, nebot z knížky Babička nevíce miluji a fascinuje mě právě postava Viktorky. Tak třeba a zrovna tady mé představy vzrostly do takové velikosti, že se tohle mohlo stát. Ale pak jsem si uvědomila, že v ruce držím tu kytičku. A já bezpečně vím, že jsem nikde žádné kytky v tu dobu ani v ten den netrhala. Takže kdo by mi ji tedy dal? Ta kytička je důkazem, že jsem se setkala s Viktorkou.
Tu kytičku jsem si pak doma vylisovala a mám ji schovanou na památku. A kdykoliv se na ni podívám a vezmu ji do ruky, všechno se mi hned vybaví, opravdu, jako by to bylo včera. A já na tenhle zážitek opravdu nikdy nezapomenu.

Vydáno: 16. 2. 2005

Přečetlo: 3538 čtenářů

Autor (vložil): Martina

TIP: Pro zobrazení všech příběhů autora klikněte na jméno

Zpět na příběhy..

Komentáře k příběhu...