Zdravím všechny čtenáře těchto stránek a posílám další příběh, který je tentokrát z cyklu pověstí, ale obsahuje též tajemno a záhady.

V Jasenicích na valašských horách jednúc stínali stromy na dřevo. Drvoštěpi spávali obyčejně v lese, zvlášt když měli daleko domů a byla teplá noc. Tenkrát jich tam bylo pět.
Jak se začalo stmívat, rozdělali oheň, posadili se a vykládali. Najednou učuli lomoz a húkání, nebylo to od nich moc daleko a zdálo se, že to příchází blíž a blíž. Věděli, že už je zle. Dlouho neotáleli, přehodili na sebe kabáty a dali hlavy k ohni.
Chvíli se nedělo nic. Vtom zaslechli tiché kroky, objevila se divá žena, říkalo se jí „slibka“, obcházela okolo nich, jako by ji něco překvapilo. Pak se zastavila, přešlapovala na místě a pravila:
„Jak su starý ďas, ešče sem takové zvířacko neviděla, a už mám sto roků: deset noh, a žádná hlava!“
Za chvíli přišla druhá. A zase pravila:
„Pamatuju třikrát les a třikrát ves, mám dvě stě roků, a takové zvíře sem ešče neviděla. Poďme pro naši stařenu!“
Zavrtěla hlavou a obě slibky odešly pryč. Ti chlapi už na nic nečekali, vzali nohy na ramena a běželi odtud a zastavili se až doma. Ráno si dodali odvahu a chtěli vědět, co to bylo. Vrátili se na to místo, kde předtím v noci leželi. Velice se podivili, co tam spatřili!
Všecky jejich sekyry byly zažaté do velikánského buku a pily byly zase zařezané do klátu. To udělaly ty slibky, ty húkalky, když se sem v noci vrátily a když je nenašly. Chlapi chtěli náčiní vytáhnout. Tahali, tahali, ale pantoky a pilami nepohnuli ani o píď, tak hluboko vězely. Drvoštěpů bylo pět, a ani s nimi nepohnuli.
Jakou ty slibky musely mít sílu!

To se stalo, ale už moc dávno...

Vydáno: 10. 2. 2005

Přečetlo: 2251 čtenářů

Autor (vložil): Martina

TIP: Pro zobrazení všech příběhů autora klikněte na jméno

Zpět na příběhy..

Komentáře k příběhu...

Předmět:

Datum:

Jméno:

¤ Slibky

18. 05. 2006 11:58

Aredhel

Číst komentáře