• Kurzy, Akce, Semináře

• Bytosti světla

• Knižní novinky

• Konspirace, teorie

• Kontakty se záhrobím

• Meditace a relaxace

• Poutní tajemná místa

• Prezentace

• Šamanismus

• Svátky a rituály

• Videa

• Vize budoucnosti

• Záhady a tajemno

• Zajímavosti

• Zamyšlení

• Zaniklé civilizace

• Astrální bytosti

• Klinická smrt

• Kontakt se zemřelými

• Minulé životy

• Něčí přítomnost

• Nevysvětlitelné jevy

• Opuštění těla

• Osudové náhody

• Pocit Deja Vu

• Podivní tvorové

• Praktická magie

• Setkání s UFO

• Sny a realita

• Symboly a znamení

• Teorie a myšlenky

• Vnímavá zvířata

• Výklady snů

• Vyvolávání duchů

• Záhadná místa

• Zvláštní schopnosti

• Magie, Hermetismus

• UFO, USO

• Psychologie

• Víra

• Léčitelství

• Zdravé stravování

• Volnomyšlenkáři

• Esoterické filmy

• Esoterické knihy

• Esoterická hudba

• Vaše kresby

• Úkazy na fotografiích

• Foto zajímavých míst

• Ikonka webu

• Informační témata

• Testy schopností

• Ankety na webu

• Facebook

• Fáze měsíce

• Sluneční aktivita

• Počasí - mapka

Vaše příběhy

- Nevysvětlitelné jevy -

Vážení, byla bych nesmírně ráda, kdybyste uveřejnili tento příběh, který Vám teď budu vyprávět.
Stalo se to už dávno, asi tak cca 10 - 12 let zpátky. Byla jsem ještě malé dítko, dalo by se říci, že jsem ze všeho dělala kovbojku a ledaco jsem si přimýšlela. Ale tohle se mi doopravdy stalo a nic jsem si nevymyslela...
Přicházelo to vždy nečekaně a znenadání. At byl den či noc. Prostě najednou se mi stalo, že mi v uších kdosi neustále šeptal tajemné slovo „zav!“ „zav!“ „zav!“ a tak pořád dokola. Jenomže nejen to. Toto pravidelné slovo se začalo občas zrychlovat a pak zase zpomalovat a tak se to stále střídalo. Navíc k tomu jsem slyšela, když na mě někdo promluvil, nebo když jsem mluvila já sama, všechno hrozně zpomaleně. Jako by ten člověk mluvil táhle, rozvláčně a volně. Myslím, že to bylo způsobeno tím „zav!“ Vypadalo to, jako by mi to šumělo v hlavě a zároveň mi nepopsatelný hlas pořád toto slovo šeptal. Ale ten hlas byl tak protivný, že mě donutil k pláči. Ani ne tak proto, že jsem se ho bála, ale spíš proto, že jsem nevěděla, kdy a jestli to vůbec přestane a co to vůbec je... I když jsem si zacpala uši, či jsem si nahlas zpívala, abych to přehlušila, nic nebylo platné. Právě jsem raději nemluvila, nechtěla jsem ani slyšet hlasy lidí či rádia, protože právě všechno bylo v tu chvíli zpomalené. Došlo to dokonce tak daleko, že jsem byla i na vyšetřeních hlavy. Dělali mi EEG, ale nic nezjistili, tak dál nepátrali. Aby nedošlo k omylu, žádné jiné testy, už vůbec ne psychologické, mi nedělali. Jen to EEG.
A pak, jako když utne, to samo odeznělo a přestalo. Oběvovalo se to jen zřídka, tenkrát to bylo třeba denně a i několikrát za den. A pak to odeznělo a dnes už mě nic podobného netrápí.
Nikdy se už asi nedozvím, co to bylo a proč mě to tak trápilo. Ale nechtěla bych tohle nikomu přát, protože ta nejistota dost sahá na psychiku. Já jsem ráda, že jsem se s Vámi o tento příběh mohla podělit a děkuji Vám za pozornost.