• Kurzy, Akce, Semináře

• Bytosti světla

• Knižní novinky

• Konspirace, teorie

• Kontakty se záhrobím

• Meditace a relaxace

• Poutní tajemná místa

• Prezentace

• Šamanismus

• Svátky a rituály

• Videa

• Vize budoucnosti

• Záhady a tajemno

• Zajímavosti

• Zamyšlení

• Zaniklé civilizace

• Astrální bytosti

• Klinická smrt

• Kontakt se zemřelými

• Minulé životy

• Něčí přítomnost

• Nevysvětlitelné jevy

• Opuštění těla

• Osudové náhody

• Pocit Deja Vu

• Podivní tvorové

• Praktická magie

• Setkání s UFO

• Sny a realita

• Symboly a znamení

• Teorie a myšlenky

• Vnímavá zvířata

• Výklady snů

• Vyvolávání duchů

• Záhadná místa

• Zvláštní schopnosti

• Magie, Hermetismus

• UFO, USO

• Psychologie

• Víra

• Léčitelství

• Zdravé stravování

• Volnomyšlenkáři

• Esoterické filmy

• Esoterické knihy

• Esoterická hudba

• Vaše kresby

• Úkazy na fotografiích

• Foto zajímavých míst

• Ikonka webu

• Informační témata

• Testy schopností

• Ankety na webu

• Facebook

• Fáze měsíce

• Sluneční aktivita

• Počasí - mapka

Vaše příběhy

- Nevysvětlitelné jevy -

Narodila jsem se 1. února před polednem jako jediné dítě svých rodičů.

    Maminka mi vyprávěla, že ji přijali do nemocnice brzy večer, uložili, posadili k ní vyděšenou sestřičku žákyňku, která byla u porodu úplně poprvé, a jinak si jí nikdo ani nevšiml. Až dopoledně zjistili, že už mi netluče srdce, a kolem se mamky se strhl poprask, kdy se jí urychleně kapačkami snažili vyvolat porod. Bylo to opravdu pět minut po dvanácté, protože když jsem se narodila, byla jsem modrá a bez dechu, a trvalo prý velmi dlouho, než mě vzkřísili a než se ozval můj křik.

    Trpím celý život velkou fobií z lékařů, a když manžel navštívil kdysi astroložku, poznala to, aniž jí to řekl, s tím, že je to způsobeno velmi nešetrným zacházením s malým tělíčkem po narození, což prý zůstalo skryto v mém podvědomí. Samozřejmě je mi jasné, že to není nic zvláštního, a že takovýchto případů je hodně a že tím nejsem nijak výjimečná. Prožila jsem krásné dětství a spoustu šťastných narozenin. Nejdřív jako copatá holčička s dortem, svíčkami, v kruhu rodiny a s kupou hraček, a když přišlo dospívání, pak na bujarých akcích s partou mých početných přátel. Dvacáté narozeniny si vyžádaly několikadenní party ve "velkém stylu", o rok později jsem v tento den odcházela z práce na mateřskou dovolenou s náručí plnou květin a s krásným očekáváním v sobě.

    Léta běžela, a v tomto období se nedělo nic zvláštního. Nevím teď už přesně, kolik let mi bylo, kdy se začátek února začal měnit v noční můru. Vždy jsem byla zdravá, ale najednou jsem pokaždé onemocněla, a to dost vážně - velmi těžké chřipky, zápal plic, po kterém se mi hrozný kašel vlekl až do července a tak podobně. Přišly také úrazy - autonehoda s poškozením páteře, ošklivý pád ze schodů, pád při uklouznutí ve sprchovém koutě, při kterém jsem se velmi těžce a bolestivě zranila (a to jsem měla ještě štěstí, že se na mě nevysypalo sklo, protože se jednalo o skleněný kout). Jeden rok propustili z práce na hodinu a bezdůvodně celou naši směnu v počtu 6 lidí, a pak jsem zase vezla šestnáctiletou dceru s těžkou mononukleózou na infekční oddělení do nemocnice, kde si pobyla 3 týdny. Píši o tom proto, že podivné je, že se to vždy dělo ono prvního února v den narozenin, nebo tak max. do 3 dnů, ale dělo se to opravdu každý rok, a z toho důvodu jsem se pak samozřejmě začala tohoto období obávat.

    Přišla letošní zima a jedno hodně kulaté výročí, které jsem ani nechtěla radši slavit, jako by to bylo něco platné. Ten den přišel, v práci jsem byla tou dobou teprve půl roku, tak jsem ani spolupracovníkům ani neříkala, že slavím. Přesto mě ráno kolega přivítal velmi mile s komplimentem k mému vzhledu, což mi samozřejmě jako každé ženě zvedlo náladu a bylo to lepší než přání:)). Před polednem mi volala mamka, že je zrovna ten přesný čas, kdy jsem poprvé uviděla svět, blahopřála mi, a s trochou obavy v hlase se ptala, jestli jsem v pořádku. Měla jsem výbornou náladu, řekla jsem jí že jsem šťastná a cítím se fajn. Přešlo několik dnů, a nedělo se vůbec nic!!! Doslova jsem usnula na vavřínech, a spokojeně jsem si říkala, že je to smůla prolomena a únor mě přestane strašit. 14. 2. pět minut před koncem pracovní doby přišla vedoucí (která mimochodem k nám na pracoviště vůbec nechodila, takže jsme se viděly podruhé v životě) a na hodinu mě vyhodila, prý na základě nějaké stížnosti, bohužel neoprávněné. V šoku jsem neměla ani sílu protestovat, a jako v tranzu jsem podepsala dohodu. A poté jsem se nervově zhroutila. Únor mě prostě zase dohnal, i když si tentokrát dal trochu na čas....

    A já se v současné těžké životní situaci znovu a znovu ptám - Měla jsem se tehdy vůbec narodit....? Nebylo by lepší, kdyby se jim vůbec mě nepodařilo mě vzkřísit....?