Zavítal jsem na tuhle stránku náhodou, ale když už jsem tady, taky něčím přispěji.

Nevím, jestli se někomu stává, že má sen a něco se mu zdá, např. nějaká situace, pak se probere a jen matně si pamatuje, co se mu vlastně zdálo. Ale až pak ta situace nastane ve skutečnosti, člověk si řekne: Tohle už jsem někde viděl a zažil a přitom to není pravda, na tom místě jsem poprvé, ale přesto jsem to už někde viděl, ba ano, viděl ve snu!
Já osobně jsem to nebral moc vážně až do té doby, než se mi zdálo, že mi umřela prababička. Zdálo se mi to asi měsíc předtím, než jsme za ní jeli. Z toho snu si vybavuji nejvíce, jak stojím v pohřební síni, dívám se na ni, jak tam mrtvá leží a já brečím. Pak jsem se probudil a v očích jsem doopravdy měl slzy. Na sen jsem snad za dva dny zapoměl.

Asi týden na to jsme jeli do Beskyd za babičkou (no vlastně za většinou naší rodiny, teta, strejda, sestřenice, babička, dědeček a prababička). Strávili jsme tam víkend a za ten víkend jsem vždycky zašel do domku, kde bydlela prababička a tak jsme si povídali. Ale já jsem za ní tentokrát nešel, nevím proč. Jen jsem se šel rozloučit, než jsme odjížděli do Brna.
Uplynul asi týden a dozvěděli jsme se od příbuzných z Beskyd, že prababička je na tom špatně a že je v nemocnici. Hned o víkendu jsme za ní jeli. Byla na tom opravdu špatně a když jsem viděl, že brečí už i naši, tak jsem věděl, že to je hodně špatné. Po cestě do Brna jsem brečel, protože jsem si vzpomněl, že jsem měl sen, kde prababička umřela. Nikomu jsem to neřekl...
O pár dní později prababička zemřela. Ve všední den jsme jeli na pohřeb. Když jsme čekali na začátek obřadu v jakési čekárně, kde se scházejí příbuzní a přátelé zesnulého, začal jsem brečet a během celého obřadu, taky na hřbitově i na pohřební hostině jsem brečel. Na jídlo jsem neměl ani pomyšlení. Tak dlouho jsem v životě ještě nikdy nebrečel. Jak se říká, čas všechno spraví...

Asi 4 měsíce zpět se mi ovšem zdál další špatný sen, byla v něm babička a taky já a taky jsem brečel. Probudil jsem se opět se slzami v očích... Po tomhle snu jsem měl strašný strach, že babička... ani to nebudu psát. Ale už je tomu dlouhá doba a babička je relativně v pořádku. Ale člověk nikdy neví. Vážím si každé chvíle, kdy můžu s babičkou být.

Tenhle příběh je sice smutný, ale bohužel i pravdivý. A Vám přeji, abyste raději žádné sny neměli, nebo jen ty krásné a štastné...

Vydáno: 28. 2. 2006

Přečetlo: 1685 čtenářů

Autor (vložil): David K.

TIP: Pro zobrazení všech příběhů autora klikněte na jméno

Zpět na příběhy..

Komentáře k příběhu...

Předmět:

Datum:

Jméno:

¤ nebezká vize

18. 03. 2006 20:59

Tomá?

¤ Lítost

11. 03. 2006 18:18

Elili1

¤ komentář

8. 03. 2006 18:59

James

¤ Nebylo by ?patné to rozvinout?

6. 03. 2006 23:31

David K.

¤ Taky

5. 03. 2006 11:18

Ondra F

¤ sen

3. 03. 2006 14:46

weru..

Číst komentáře