Všechno začalo jedním hloupým snem. Zdálo se mi o kočkách...

Když jsem ten den šla do města na barvení vlasů, měla jsem chvilku času a tak jsem zašla do antikvariátu a tam narazila na obrovský, vázaný snář. Ani chvilku jsem nezaváhala a začala v něm hledat svůj sen o bílých kočkách. Stálo tam: Smrt blízkého přítele. Nějak jsem tomu nepřikládala na váze, snář jsem odložila a odešla.
Další sen se mi zdál o tom, že moje kamarádka leze ze žebříku z mostu a spadla, ale nezabila se. Byla jsem zmetená.
Další den ráno jsem si připravovala věci do školy a poslouchala rádio. Hlásili tragickou nehodu (nebudu uvádět, kde se to stalo). Hned jsem všechno viděla, hlavou mi proběhla myšlenka, že je to moje kamarádka. Byla jsem zmatená, přece ta mrtvá dívka nemůže být kamarádka, ale něco mi říkalo, že je to ona. Na světě je mnoho osmnáctiletých dívek, proč zrovna cítím ten tíživý pocit, jako by to byla ona?
Do školy jsem přišla rozčarovaná. Kamarádka chyběla, už jsem nepochybovala, že to je ona. Byl zimní, slunečný den a já se dívala z okna třídy a čekala, až někdo z učitelů přijde oznámit tu smutnou skutečnost. Nikdo nic netušil, jen já věděla, co se všechno stalo.
Za týden po kamarádčině smrti, přesně na týden jsem seděla doma u PC a najednou mě rozbolela hlava. Šla jsem si lehnout a cítila, jak se pomalu přestávám hýbat, byla jsem jako ochrnutá. Najednou jsem se ocitla někde, všude byla tma, prázdno a pusto a nic, než jen tma. Stála jsem tam ještě s dalšími lidmi, byly to dívky mého věku. Jedna z nich měla na sobe něco červeného a o něčem jsme živě diskutovali, ale bohužel, napamatuji si o čem. Viděla jsem sama sebe, jak ležím v posteli. A v tom jsem uslyšela budík. Začínala jsem se vracet, budík pořad zvonil a nepřestával a já vůbec nechtěla vstát, hlavou mi běželo, že je půl druhé ráno. Budík nezvoní u tebe, ale sousedů, říkala jsem si. Ještě chvíli zvonil a pak utichl. Už jsem byla zpátky, začínala jsem se hýbat a koukla se na hodiny - bylo právě 00:35.
Druhý den se mě mamka ptala, jestli mi v noci nezvonil budík? Nikdo jiný než já a mamka ho neslyšel. Nezvonil! Mám na mobilu budík nastavený na 06:00 hodin ráno a pak jsou tam akorát nástěné hodiny. Jak mohl budík v mém pokoji zvonit, když tam žádný nebyl? Kdyby nezvonil budík, který v mém pokoji nebyl, zůstala bych v té pustině navěky? Vrátila bych se zpět do svého těla?
Za pár týdnů jsem se v noci probudila a uviděla na stropě obličej, ale nebyl to lidský obličej, byl větší a vůbec se mu nepodobal. Měl divný, podlouhlý tvar, místo očí důlky ( jako u lebky) a na tváři jakoby byl rozpůlený. Měl žlutý nádech (asi jako stará, zašlá fotografie).
Pohled trval jen krátce. Celý strop byl zalit takovou divnou, žlutou barvou. Pomalu jsem cítila, jak se mi proti mé vůli zavírají oči. Samy od sebe, nešlo je už otevřít. Chtěla jsem je znovu otevřít, ale nešlo to. Taky jsem cítila, jak mě něco tlačí zpátky do postele. Znovu jsem usnula.
Jak se to tam vzalo? Proč se to na mě koukalo a jak dlouho? Proč mi to nic neudělalo?
Znovu jsem usnula. Zdálo se mi, že létám, že létám nad městem. Je krásný, bílý den a já letím až do nebe.
Ráno jsem byla z nočního zážitku v šoku. Šla jsem vyhledat snář, abych se podívala na sen o létaní. Létat vzhůru k nebesům znamená smrt.

Byla to smrt, co jsem tu noc viděla? Mám strach, že se tento noční zážitek bude opakovat. Každý den si pokládám otázku: Má tento příběh něco společného s kamarádčinou smrtí?

Vydáno: 28. 2. 2006

Přečetlo: 1847 čtenářů

Autor (vložil): Zůstává anonymní

TIP: Pro zobrazení všech příběhů autora klikněte na jméno

Zpět na příběhy..

Komentáře k příběhu...

Předmět:

Datum:

Jméno:

¤ Schody do nebe

31. 03. 2015 18:28

DomkaPom

¤ ???

3. 03. 2006 14:30

werus9

¤ Dalej

2. 03. 2006 16:32

Lukas

¤ Ahoj

2. 03. 2006 16:26

Lukas

¤ Super

1. 03. 2006 22:34

BFraser

¤ AC

1. 03. 2006 7:50

Ikarros

Číst komentáře