    Je mi 28 let a před 14ti lety mi zemřela babička, se kterou jsem měla hezký vztah. Jenže od té doby, mě pořád pronásleduje. Babička zemřela na rakovinu a v konečném stádiu jsem jí chodila kontrolovat jestli dýchá. Babička byla za života hodně silná ale vlivem rakoviny a chemoterapie zhubla až byla vychrtlá. A teď Vám řeknu, proč si myslím, že mě babiččin duch pronásleduje. Bude to delší, tak to rozdělím do více příběhů ale budu ráda, když mi ke každému napíšete svůj názor.

    Začalo to krátce před babiččinou smrtí. Babička byla hospitalizovaná v nemocnici a měli jí propustit domů. Moc jsem se na ní těšila, ale bylo půl jedné odpoledne a mě se najednou udělalo špatně. Začala se mi motat hlava a bez důvodu jsem se rozbrečela. Hned jsem věděla, že se něco špatného děje, ale nevěděla jsem co. Došla jsem domů a tam mi mamka řekla, že babičku bohužel nepropustili, protože se jí udělalo hodně zle a zachránili jí jen tak tak. A zajímavé bylo, že se jí udělalo zle přesně v půl jedné, tedy v dobu, kdy bylo zle i mě. Nakonec jsem se uklidnila a byla ráda, že žije.

    Po asi měsíci jí propustili domů, já jsem šla zrovna s kamarádkou ven a když jsem se vracela, jelo kolem mě tety auto, ve kterém babička seděla. Věděla jsem, že je zle, teta ještě otevřela dveře, abych se s babi mohla rozloučit, protože všem nám bylo jasné, že už jí nikdy živou neuvidím. Já jsem ale stála na místě, v šoku, neschopná se pohnout. Dodnes si vyčítám, že jsem se nerozloučila. Za dva dny volali z nemocnice, že babička zemřela. Asi si dovedete představit, jak moc to bolelo. Bylo mi zle a od té doby mi začaly těžké deprese a jiné psychické problémy, se kterými se léčím dodnes a dokonce jsem skončila i v invalidním důchodu.

    Krátce po pohřbu babičky se mi zdál sen, byla jsem malá holka, hrála jsem si venku, ale roztrhla jsem si rukáv u svetru. Mamka mi vynadala a řekla, že mi to zašívat nebude, ať si to zašiju sama. Já jsem brečela, protože jsem to neuměla a utekla jsem k babičce, která se zrovna koukala na televizi. Ta mě začala utěšovat, že to nic není, posadila mě k TV, přinesla zákusky a čaj a začala mi svetr zašívat. Když byla hotová, svetr mi předala a začala mě objímat a hladit. Říkala mi, že mě má ráda a má ráda i všechny ostatní v rodině, ale že už s námi nemůže být, že nastal její čas a ona musí odejít, že jí to mrzí a bude se jí po nás stýskat. Babička v tom snu byla silná jako když byla zdravá, ale najednou začala hubnout a ztrácet vlasy, až najednou byla úplně hubená. Nakonec se za ní v dálce začalo objevovat bílé jasné světlo, když už jí celou obklopilo, tak začala pomalu odcházet a vzdalovat se. Nakonec z ní zbyla jen silueta a potom ani to ne. Světlo se začalo vytrácet. A jí jsem se zpocená probudila.

    Nevím, co to mělo znamenat, ale myslím si, že se se mnou babička prostě jen přišla rozloučit. Co myslíte? Ještě teď je mi smutno a pokaždé, když se mě někdo zeptá na můj vztah s babičkou, začnu brečet, i teď brečím. Je to už 14 let a já jsem z její smrti pořád na dně a svým způsobem pořád truchlím. Možná proto je tady pořád se mnou, protože já nejsem s její smrtí smířená a nechci jí nechat odejít.

    Teď končím, ale další článek bude brzy následovat. Je toho mnohem více a všechno se mi sem nevejde.

Vydáno: 26. 11. 2016

Přečetlo: 1637 čtenářů

Autor (vložil): Justify

TIP: Pro zobrazení všech příběhů autora klikněte na jméno

Zpět na příběhy..

Komentáře k příběhu...

Zatím žádné komentáře..

Nejste přihlášen(a)