    Tento příběh mi vyprávěl známý, který jezdil řadu let jako tirák. On sám ho pokládá za nejzáhadnější životní zážitek a dodnes si ho neumí vysvětlit...

    Příběh se stal v r. 1985; Václav jezdil, jak už bylo řečeno jako řidič TIR. Nejčastější jeho trasa byla do tehdejší NDR, do Drážďan. Večer 13. února naložil auto a vydal se na cestu. Byla už hluboká noc, když přejížděl hranice. Aby mu cesta lépe ubíhala, měl puštěné radio. Běžel právě vzpomínkový pořad k výročí bombardování Drážďan, které provedli američtí letci na den přesně před čtyřiceti lety.

    Trasu dobře znal, tak ho překvapilo, když asi 80 km před cílem, v pustině, kde byl jen hluboký les, viděl stopovat mladou ženu, spíše ještě děvče. Ručičky hodin na palubní desce ukazovaly jednu hodinu po půlnoci. Nejprve zaváhal, ale pak se jí rozhodl zastavit. Všiml si, že byla oblečena v kabátě, který už dávno vyšel z módy a byl na několika místech ohořelý a jakoby od suti; na hlavě měla uvázaný šátek. Václav se pokusil s neznámou stopařkou zavést rozhovor, ale děvče mlčelo, jen mu řekla, že mu ukáže, kde má zastavit. Po několika kilometrech mu úsečně řekla, aby zastavil. Pořád byli v lese, široko daleko žádná vesnice ani samota nebyla. Zastavil a sledoval, jak děvče mizí v ruinách hájenky, která stála jen pár metrů od silnice.

    Václav v Drážďanech vyložil náklad a na zpáteční cestě se zastavil v motorestu. Noční příhoda mu pořád ležela v hlavě. Vedoucí motorestu byla starší Češka, která tam žila a pracovala už léta a se všemi tiráky se znala. Ptala se Václava, proč je tak zamyšlený. Vyprávěl jí, co se mu v noci stalo. Vedoucí udiveně poslouchala a pak mu řekla, že hájenka na samotě patřila rodině jejích známých. Měli sedmnáctiletou dceru a z obavy o život - život na úplné samotě nebyl před koncem války bezpečný - se uchýlili k příbuzným do Drážďan. Tam také všichni zahynuli ve sklepě pod troskami zříceného domu. Viděla jejich mrtvoly, když je vyprostili zpod sutin, pamatovala si i to, že byli všichni oblečeni v zimních kabátech, někteří je měli ohořelé.

    Václav se na zpáteční cestě u hájenky zastavil, pořád musel na noční příhodu myslet. Vchod do zřícenin hájenky byl zarostlý křovinami tak, že bylo velmi obtížné se tam dostat, hned za vchodem byla místnost jen se třemi polorozpadlými stěnami, bez stropu, vše hustě zarostlé křovím. A přece viděl noční stopařku, jak hladce prošla místy, kam se on jen s velkými obtížemi dostával za denního světla.

    Uplynulo už třicet let, co se příběh stal, ale nezodpovězená otázka Václavovi nedá spát a asi ho bude trápit až do smrti.

Vydáno: 11. 2. 2015

Přečetlo: 2533 čtenářů

Autor (vložil): xantipa

TIP: Pro zobrazení všech příběhů autora klikněte na jméno

Zpět na příběhy..

Komentáře k příběhu...