Již od rána cítil jsem se poněkud divně slabě a sklesle. Přičítal jsem to tomu, že zřejmě včera jsem něco špatného pozřel. Když ale současné stavy porovnám s těmi, co vždy mívám, když nevolno mi je, tak tím více utvrzuji se, že špatným jídlem není to. Velice rád bych řekl či napsal, že potkala a zastavila mne nějaká tajuplná babička, a nabídla mi hada na snědení. Však bohužel! Nikoho takového nepotkal jsem. Přesto podivné stavy a pocity mám! A navíc, mě na zádech, v oblastech lopatek, neustále něco ustavičně lechtá. Zprvu stačilo, že poškrábal jsem se pravítkem. Avšak v současné době, v místech těch, rozškrábanou kůži již mám do masa, a svědění neustává. Ba dokonce, začalo se rozšiřovati po celém těle.

57.)

To nebyla jediná věc, která trápila mne. Neumím si to vysvětlit, ale chlupy na celém těle mém se podivně prodlužovaly a ještě podivněji se rozšiřovaly chmýřím podivným. Co ale nejhroznějším pro mne bylo, byl ten fakt, že hlava se mi zmenšovala a prapodivně přetvářela! Naštěstí pro mne, mi myšlení stejné zůstalo jako dříve, co měl jsem. Naštěstí! Proboha, nejenom hlava se mi zmenšuje. Celý se jaksi podivně zmenšuji!
Najednou zjišťuji, že mám co dělat, abych na zemi zůstal, když vítr trochu více zaduje! Proboha, co se to se mnou děje? A vůbec se to nechce a nedá zastavit! Ty změny se zrychlují a mé tělo kamsi mizí a přeměňuje se! Nevím proč, ale najednou jsem dostal ohromnou chuť na čerstvé maso. Výborně! Ještě dobře, že mi alespoň ty chutě zůstaly stejné! V tu chvíli kolem mne prolétávala moucha. Bedlivě jsem ji periferně pozoroval a najednou vystřelila ruka má kamsi do vzduchu, a v zápětí mi cosi přistálo v puse.
Proboha!! Co to vyvádím?! Proč si strkám mouchu do pusy?! A co se to se mnou neustále vůbec děje?! Již se ani nepoznávám! A navíc, to neustálé a nepředstavitelné lechtání! A již po celé těle!
Nóó, nazdar! Nevím, mám-li se litovat, či volat o pomoc! Skutečnost je ale ta, že nohy mé dlouhé, kamsi zmizely a na místo nich, se jakási párátka s drápy vytvořila! S hrůzou zjišťuji, že mi po těle peří narostlo! Již jsem se rozhodl! Musím se sbalit, a honem do nemocnice spěchat, neboť si připadám jako člověk, co šílené představy má. Hrozné a hrůzné stavy a vize, to jsou! Než-li tuto myšlenku dotvořil jsem, a dříve, než-li začal jsem alespoň nějak jednat, najednou se válím po zemi. Oblečení, co měl jsem dříve na sobě, nyní na holé a špinavé zemi leží ledabyle pohozené, jako by to ze mě najednou celé spadlo! Jen vidím a vnímám, že v tom chumlu z oděvů, že plácám se a potácím! Neustále mi něco zavází či překáží! Neustále o něco zakopávám a ve stejné četnosti na obličej padám. Promiňte mi, špatně jsem se vyjádřila. Na zobák padám! Ještě dobře, že ty hadry na zemi se povalují a leží, a já alespoň vždy padám do měkkého! Již zjistil jsem také, že cosi vyrostlo mi na zádech. Ahááá!!! To křídla jsou! Již pochopil jsem! Již vím, v co přeměnil jsem se. Ano! Je ze mě pták! Sice néé obyčejný, ale přesto jen pták! Jsem vlašťovka! Alespoň se mohu utěšovati, že neustále bíle bříško mám. Ale na jak dlouho?
No, ale nyní se musím soustředit na to, abych se konečně, z těch hadrů na zemi, dostal! Aby mi neustále nezavazely. A také, abych přišel na to, jak se vůbec létá! Tak tedy, malý jsem, peří mám, lehkým jsem, křídla mám. To je sice pěkné, že jsem si to tak krásně ujasnil, co všechno mám! Ale doposud vůbec nevím, které svaly na co jsou! Natož, které svaly křídla ovládají! Kterak s nimi hejbati, abych od země se odrazil a létati začal. Že by? Tichučko! Nyní mne něco napadlo, a nechci, aby mi tu myšlenku, ten můj spásný nápad, tak, aby mi ji neodfoukl nějaký vítr, či nějaká zbytečná myšlenka!
Ach, ano! Dedukci musím zapnouti do toho! Tak, tento sval jest k čemu? Safra, to nic! To je řitní otvor! A co je tento sval? Aha! Ten hýbe nohou dozadu! A co tento? ANO! To je ono! Ten ke křídlům patří! Ale jak s ním mám hýbati? Nahoru a dolů, dopředu a dozadu, nebo k sobě a od sebe? Čtenáři milý vydrž! Už to skoro bude! Už jenom zjistit jednu maličkost. Jenom to, jak s tím svalem hýbat, abych si neublížil, a přesto, abych se vznesl! No tak vidíš! Už to mám vyřešené! Musím jenom tím svalem hýbat nahoru a dolů, dopředu a dozadu, a také od sebe a k sobě! Jak jednoduché, že? Že mne to dříve nenapadlo! No, ještě dobře, že nějakou tu školu mám za sebou! Protože bez nich, bych dozajista nepřišel na to! No konečně!

58.)

Hup, a jsem pryč z těch škaredých a jaksi prapodivně smradlavých hader. A ani jsem netušil, že skákání po těch párátkových nohách, tak legrační jest. A když k tomu ještě křídla přidám, tak se věc musí zdárně podařit.
Bum! Bum a bác! AU!
Proč já hlupaňa se rozbíhám proti zdi ?! To nemá logiku! Musím se rozbíhati ode zdi, a do volného prostoru! Tak znovu. A držte mi pěsti. Teda, držte mi peříčka! Ať se mi to podaří! Takže, jeden skok, druhý skok, odrazit se, vyskočiti a roztáhnouti křídla a nějak s nimi podivně zakvedlat, a…….
Letííím! Jáááá letííííííím! Proboha jááááá letííííím!
Tak jsem se to přeci naučil! Poprvé v životě letím! A jen s vlastními křídly! Bez žádné náhražky! Nádhera!!! To je nevýslovná slast! Mohu si letět, kam chci, v kterékoliv výšce, kteroukoliv rychlostí! Vskutku nádhera! A ta volnost pohybu a volnost, jako taková!! Ten pocit z létání, nedá se k ničemu přirovnati, jak slastným jest! Již vůbec nedivím se, že ptáci vůbec chodit nechtějí! Stačí jen roztáhnouti správně křídla svá, a letím si to kam chci!! Zjišťuji, že se to pro mne stává jakousi drogou! Něčím, co neustále přitahuje mě! Něčím, čemu odolati nemůžu!
Ale proboha!!! Co to proti mně letí? Vždyť narazíme do sebe! A já spadnu na tu tvrdou zem! Než-li jsem byl chopen vyřešit tuto problematiku, již přiblížili jsem se natolik k sobě blízko, že nezbývalo mi, než-li jen zobák otevříti a čekat! Tedy, připravenou vlašťovkou býti musím! A nyní, v tu nejnevhodnější dobu a chvíli, mě přepadla zcela zbytečná otázka lidská!
„Ty vskutku chceš žráti mouchy a brouky? Fuj! To je pro mne hnus! To už nebudu dostávati vypečený vepřový řízeček s bramborovou kaší, či jen obyčejnou jitrničku?“ A během tohoto zbytečného vnitřního monologu, jsem se k té, proti mně letící, mouše dostal do tak blízké vzdálenosti, že již jen zobák bylo zapotřebí nechat otevřeným a čekat. Jen doufám, že mi ta moucha, oko mé, nevyrazí, že letíme správně proti sobě! Cosi mi v zobáku přibylo! Ještě se to pohybovalo v křečích! Ale jen chviličku! Honem jsem zalétl na drát elektrického vedení, abych si tam pochutnal na tom šťavnatém muším řízečku!
Sotva jsem však přistál, tu začal mi mozek vysílati výhrůžné informace. A to takové, že pokud požírati mouchy, a jiných hmyz okřídlený, budu, tak že se mnou spolupráci ukončí a odmlčí se! Když já ale měl tak obrovskou chuť a hlad na to krásné a šťavnaté muší masíčko! Najednou mi to připadalo, jako bych právě pojídal tu nejšťavnatější vepřovou kýtičku! Mňam! Mňam! A vzhůru za dalším létajícím hmyzem! Konečně možná mám pokoj od toho mého praštěného mozku! Alespoň mne nebude rušiti při mých lovech! Konečně se alespoň dosytnosti nasytím!
Ale jak tak koukám, tak tady nejsem sám! Jsou zde další mí kamarádi a kamarádky! Ale co se děje, že se mnou nemluví?! Probůch! Já zapomněl, pípati na ně musím!! Zdar holky! Kam letíte? Co budete dělat večer? Pípal jsem jak zběsilý, ale všichni se na mne dívali jako na nějakého exota! Co se to zase děje? Vždyť jsem stejně zbarvený jako oni, létám jako oni, pípám jako oni, žeru mouchy jako oni, a přesto se na mne dívají jako na exota! A tu se mi rozsvítilo! Již vím, kde dělám neustále chybu! Nesmím vůbec používati myšlení lidského! Musím přepnouti na vibrace a myšlení jejich! Co oni Ti mají odpovědět na otázku, co budou dělat večer, když pro ně je to zcela jasně dané! Oni spí, na rozdíl

59.)

od člověka! Pochopil jsem to! A již jsem se přizpůsobil, a začal na ně pípat:
“Zdár! Kde je nejvíce much?“
A tu jsem konečně zaslechl: „Budeš-li létati o něco níže, tak přežereš se! Ale dávej pozor, neboť v jednom místě, tam u okna toho, visí ve vzduchu drát, tak ať se nezachytíš!“
A byl jsem doma! A již dovádím s překrásnými slečnami, které mají bříško ještě bělejší, než-li ho mám já sám. A s novými kamarády závodíme, kdo létá rychleji, kdo nejdříve mouchu uloví. Však i jiné krkolomné aktivity provozujeme, bychom se před slečnami vytáhli!
Tu najednou uslyším tajemné varovné pípnutí. Rovněž i stín vidím! Ba dokonce zaslechl jsem šustot cizích křídel těžkých a hrubších! Tu již moc dobře vím, že nebezpečí jest tu! Něco říká mi uhni vpravo! Učinil jsem tak bleskově! Najednou slyším, uhni vlevo! Opět uhnul jsem rychlostí blesku vlevo! A již jsem ji viděl. Mohutná poštolka to byla. Nevím proč, ale rozveselilo mne to. Už to mám! Pohraji si s ní! A ihned, vždy když uhnul jsem, a měl příležitost, tak jsem ji klovl do jejího těla! Bylo jedno kam! Hlavně, že jsem ji klovl, a že bolest ucítila! Viděl jsem, ale i slyšel, jak nasupila se, a jako by mi říkala:
„Ty špunte, co si to vůči mě vlastně dovoluješ?! Víš, kdo já jsem?! Hnedle, jakmile Tě ulovím, tak Tebou, svá mláďata nakrmím!“
A já se smál a smál, kličkoval a kličkoval, a pokaždé ji zasadil citelný úder zobáčkem svým! Pochopila to sice až po době delší, že vůči mne šanci nemá. Že je příliš bytelná a pomalá oproti mě! Jakmile toto si uvědomila, odklonila let svůj, a již se vzdalovala na jiné teritorium. Vskutku, netušil jsem, že létání jest takovou zábavou! O nic se nemusím starat! Jen si létám a chytám mouchy! Povím Vám tajemství. Jednou jsou koncentrované při zemi, jindy o něco výše! Vždy na atmosférickém tlaku záleží to! A nepřátel se také báti nemusím! Tedy nepřátel těch, co křídla mají! Veselo je mi! A jsem šťasten! Létám si sám, a vychutnávám si vůni ovzduší. Pochopitelně, že vždy nějakou tu mouchu ulovím si! Jen tak ze zábavy! Aby se neřeklo! Aby žaludek můj nestěžoval si na mne, že nechávám ho dlouho prázdným! Ano, i s novými přáteli létám a dovádíme spolu.
Tu však opět vycítil jsem určité nebezpečí. Néé, nebylo to, to nebezpečí, které jsem před chvíli přečkal v plné síle, při setkání s poštolkou! Bylo to jiné nebezpečí! Nebezpečí, u kterého nevěděl jsem, mám-li se mu poddati, či se mu úspěšně brániti. Nebezpečí, které v sobě slast, ale i mučení a trýzeň mělo! Uklidnil jsem se, neboť ten pocit nebezpečí, poněkud ustoupil. A přiznám se také, že nechtělo se mi v současné chvíli, kaziti si prožitek z nádherného a slastného vychutnávání střemhlavého letu, něčím, co kdesi vzdáleně se nenápadně ozývá! A proto létal jsem neustále, různé letové manévry zkoušel jsem. Však i opět nějakou tu mouchu sezobl jsem. Opět, jen tak! Aby se neřeklo!
Když tu všiml jsem si, že ta jedna slečna, se kterou jsem, před nějakou dobou divočil, tak že se po mě poohlíží! Tu pochopil jsem pro změnu já, co toto znamená. Toto bylo ono tajemné a skryté nebezpečí pro mne, ale i pro ni samotnou! Ano, bylo by dozajista překrásné s ní, cokoliv podnikat. Byl zde však jeden malušenký háček! Byl jsem já „On“, nebo jsem byla „Ona“ - Za celou tu dobu jsem tento drobný zádrhelíček nezjistil! A co když jsem hermafrodit s křídly? Jak to ona přijme, že to sám

60.)

nevím? Poučí mne, nebo se mi vysměje? A když se toto vyřeší, a dostaneme se k vlastnímu meritu věci, tedy ke spojení, tak bude to bolet, nebo ne? A jak se to vlastně mezi nimi provádí? Kolik much jí musím dáti jako věno, aby ona byla spokojena?
Týýý brďo! Do čeho jsem se to vlastně dostal? Jak z toho safra ven? Velmi mrzí mne ta má neznalost věcí! Oblíbil jsem si je všechny! A proto nechci ublížiti jim, a ani nikomu z nich! To raději se stáhnu a budu poletovati životem sám, mimo jejich komunitu! Ale co když ani tento ústupek nepomůže, a budu donucen, nějak okamžitě danou situaci řešit!? Tak to fakticky nevím! Tu po dlouhé době se mi ozval zase můj mozek a povídal:
„Proboha! Už jsem nebyla schopna a ochotna poslouchati Tvé podivné výplodky a úvahy! Sám se musíš rozhodnouti, kam se vlastně chceš přiřadit! Jestli ptákem budeš, ale potom se vším a navždy, nebo jestli se k lidem vrátíš! Pochopitelně, že vzpomínky Tvé v Tobě živé zůstanou. Není možné oběma býti , neboť oběma ubližuješ, ale také, že obě zesměšňuješ, zhanobuješ, ale i urážíš! Neboť nerad bych se dožil doby, kdy by se říkalo, že každý hlupák v povětří létat umí! Chceš-li ptákem býti, potom jím byť s veškerou úctou, ale i s veškerou zodpovědností! Chceš-li však znovu člověkem býti, pak zapomeň na to, že by jsi ptákem mohl býti!“
Zesmutněl jsem po slovech těchto. Takové ohromné dilema! Vždyť teprve před krátkou dobou začal jsem létat a přicházel tomu na chuť! A již se mám po tak krátké době s tím vším rozloučiti? S takovou nádherou? S možností vzlétnouti kdykoliv? S těmi překrásnými pocity volnosti ve vzduchu jako takovém, a také s volností při létání? To, že když všechny tyto schopnosti a pocity porovnám s pocity a schopnostmi člověka, tak každopádně člověk musí prohráti! Však vezmu-li schopnost kráčeti po Velké cestě a přetvářet tělo své, do těla takového, kde všechny tyto vlastnosti a i daleko jiné, obsaženy budou, tak potom zase pták prohrává. Vskutku zapeklitá situace! Hrozné to dilema! Myslím si, že již vybráno mám! Ano, je tomu tak! Mám jasně vybráno! Ať se na mne milovaní ptáci nehněvají, ale je mi člověk bližším! Třeba i kvůli tomu, že člověkem ještě někde v skrytu jsem! A také, že vzešel jsem z něho! Tak, toto vyřešeno mám!
Ale co dál? Jak dlouho ještě v této podobě dlíti budu? Jak se mám zatím chovati? Mám přirozeným býti, nebo se mám nějak přetvařovati? Mám uvažovat lidsky, či stále pípat jako oni? A zase je zde plno otázek! Jóóó, mozku se to lehce řekne a přikáže! Ale již neporadí a neprozradí, jak a jakou formou, dosíci toho! To je hrozné! To aby člověk všechno odřel jen sám a sám!
Tááák, a nyní jsem v bryndě! Neboť to, čeho jsem se nejvíce bál, tak to nyní dorazilo ke mně, a žačalo se díti. Ano, to překrásné ptačí děvče neustále chodí za mnou, a začíná na mne jaksi atakovati, abych si s ní hnízdo vybudoval! Tak to je tedy pěkné nadělení !! Já, který v této oblasti žádné zkušenosti nemám si mám založit s někým hnízdo, a vychovat potomky!!?? Tak to je fakticky sranda! Mám takový pocit, jako by si ze mne někdo neustále dělal jen a jen srandu, a bavilo ho, jak se, jako červ na udici, kroutím!
Nu což, budu zatím stavěti to hnízdo! Snad mezitím na něco přijdu! A začal jsem. Našel jsem krásné a bezpečné místo, blízko vzdušných tras much a brouků. Zkrátka ideál! To závidět by mi mohli všichni! A začal jsem nosit hlínu, a svými slinami ji začal lepit na předchozí materiál již přilepený. Měl jsem z toho radost, neboť se mi vskutku dařilo. Již jsem byl skoro s tímto dílem hotov, když tu najednou

61.)

začal jsem opět pociťovati ony prapodivné vjemy a pocity. A než-li jsem se nadál, najednou se začínal ze mě opět stávati člověk! Má líbezná samička se zděšením odlétla pryč ke svým přátelům. Nechtěl sem ani slyšet, jak mne dozajista pomluvila, co že jsem to provedl! Toto nyní bylo pro mne velmi nedůležité, neboť u mne vyvstával obrovský problém, který jsem musel téměř okamžitě vyřešiti. Neboť pokud se mi nepodaří vyřešiti jej, tak spadnu a zabiji se!
Ano, ano, milý čtenáři! Je to tak, jak tušíš! Ano, byl jsem v situaci, kdy seděl jsem na čerstvě skoro vybudovaném hnízdě, pod převislou střechou, ve výši patnácti metrů nad zemí, když ony pocity znovu započaly! Zde jsem musel reagovat téměř okamžitě! Sedět na hnízdě s tím, že následně spadnu na zem pro velkou hmotnost mou, kterou naberu za chviličku, neboť to hnízdo hliněné neudrží mne!?
Nikde poblíž okno nebylo, kam třeba případně doškrábati bych se mohl! Slétnouti dolů už také moc nešlo, neboť již jsem neměl sílu udržeti křídla v určitém stavu roztažení a ještě k tomu kormidlovati! Jediným možným řešením bylo, pokusiti se přelétnouti menší střešní převis, a dostati se na střechu nade mnou! Po důkladné analýze jsem usoudil, toto jest jediným řešením, které by mohlo ještě míti úspěch! Pomyslně jsem si poplival křídla svá pro štěstí, a jestli jsem chtěl i nadále žíti, tak jsem se musel okamžitě rozhodnouti. Teď a nebo nikdy! Nebo-li : život nebo smrt! A já se již rozhodl! Chci ještě žíti! Nadechl jsem se, zatnul jsem zobáček, aby mi dodával větší sílu, ještě jsem si uvědomil, kterými svaly, a jak pracovati s nimi musím, odrazil jsem se, roztáhl křídla a zatřepotal s nimi.
V prvopočátku to nevypadalo na to, že by to byl dobrý plán. Neboť, namísto, abych vzhůru stoupal, tak zatím padal jsem. Však najednou křídla má, svým třepotáním, zastavila onen hrůzný pád do hlubiny, a uviděl jsem, že pomalu stoupal jsem. Rychle jsem provedl, se zbytkem všech svých sil, úhybný manévr a vyhnul jsem se střešnímu převisu, a dopadl jsem těžce na šikmou střechu dál od okraje. Táák, první krok k záchraně se povedl. Již ležel jsem na střeše, a očekával jsem příchod přeměňujících procesů.
I když dozajista nečekal jsem dlouho, však přesto bylo to příliš dlouhé to, aby si mne všimla opět nějaká poštolka. A jakmile mne zahlédla, moc dlouze nepřemýšlela, a jako naučený stroj, vrhla se, i s vítězoslavným rykem, z výšin dolů ke mně, na střechu. Již jsem cítil rozrážený vzduch od křídel její, když započal jsem se zvětšovati do původní mé velikosti. Chudák poštolka! Zahlédl jsem ještě, jak s jistým zděšením chtěla zabrániti dopadu těla jejího, na tělo mé, které intenzivně zvětšovalo se. Bohužel, nezabránila tomu střetu našich těl! Jak zděšená byla, tak zcela zapomenula na to, proč sem ke mně vlastně přilétla! Že kus masa si chtěla, ze mne utrhnouti! Takže i druhý záchranný krok vyšel! Však nyní jest přede mnou krok nejdůležitější, krok nejtěžší!
Ano, ležel jsem na zešikmené střeše, dostatečně vzdálen od okraje, a také již dostatečně tak velkým, že již od ptáků, nebezpečí nehrozilo mi. Odpočíval jsem a připravoval se na tento krok nejrizikovější. Krok, který umožniti by mi měl dostati se ze střechy dolů, na zem. Dobré bylo, že bosým jsem, že neklouzaly mi nohy to taškách střešních. Vydal jsem se k místu, kudy kominíci na střechu přicházeli. Však s hrůzou zjistil jsem, že plechová dvířka zamknuta jsou. Ba ani nepomohlo cloumání s nimi . Vydržely nápor můj. Začal jsem tudíž bleskosvod na té střeše hledati. Měl jsem obrovské štěstí v neštěstí! Byl zde. Ale na opačném konci střechy byl. Ale byl! Ještě dobře, že žádnou fobií netrpím! Ač statečně tvářil jsem se, tak přesto spoceným jsem byl všude. I mezi hýžděmi! Je to opravdu zvláštní, že vždy si tekoucí pot, na zádech našich, najde zrovna tu dolinku, mezi těmi hýžděmi!

62.)

Zastavil jsem se a zhluboka dýchal. Nutno bylo uklidnit se! Po nějaké době dostavil se úspěch ten, a zklidnil jsem se! Šel jsem po plechách, poblíž hřebenáčů. A již jsem blízko bleskosvodu byl! Najednou se mi ruce začaly třásti při představě, že ač držeti se jeho ocelového lana budu, tak přesto předkloniti se budu muset, přes okraj převislý, a že spatřím tváří v tvář tu propastnou hloubku patnácti metrů.
Však neměl jsem na vybranou! Klekl sem tudíž co nejblíže k okraji převisu a uchopil jsem oběma rukama ocelové lano bleskosvodu. Nemyslel jsem na nic! Nesměl jsem myslet na něco, či na danou činnost! Neboť kdybych nad tím myslel, tak přesvědčeným jsem byl, že by mne hloubka ta, k sobě přitáhla. Však myslel jsem jen na to, abych to již za sebou měl. Přehodil jsem nohu jednu přes převis. Totéž učinil jsem i u druhé nohy! Nyní jsem byl půlkou těla svého, přes převis onen již zohlý. Šmátral jsem nohama, zda-liž jest poblíž ta první upínací skoba. Nenašel jsem ji! Však někde tam býti musela! V rychlosti jsem počal přemýtati, zda-liž pokus můj, tím správným postupem byl, či nikolivěk. Již jsem začal býti na sebe poněkud rozhněván, pro zbabělost a nerozhodnost svou!
Tu rozhodl jsem se !! Přehmátl jsem své uchopení na laně, co nejblíže k okraji tomu, a celé tělo své jsem přes převis přetáhl. A již celé tělo mé, jen na rukách mých, ve vzduchu viselo! Chudáci mé ruce. Sténaly a nadávaly na mne, na hlavu mou, která to vše vymyslela! Nadávajíce, přesto udržely obrovský nápor váhy, těla mého! A jak jsem tam tak volně visel, operativně jsem hledal onu skobu. Ano byla tam! Pouze o kousek níže! Ihned jsem do ní zasunul nohu svou bosou. A opět! I ta bosá noha spílela mozku mému, že nesmysly vymýšlí! Však nebylo zbytí. Musela vydržeti! Však i ta druhá. Tímto způsobem, a se zaťatými zuby, slaňoval jsem dolů, na zem!
KONEČNĚ!!! Však s obrovským sebezapřením, s rukama i nohama do krve rozřezanýma. Ale přece! Sotva stoupl jsem na zem, okamžitě padl jsem k zemi, jako by mě někdo do hlavy střelil. Však nebyl jsem do hlavy střelen! Pouze tělo mé se po takové ohromné fyzické námaze, na mne, vykašlalo, a přestalo mne poslouchati. Pouze se třáslo a třáslo! Ač nebyl jsem schopen mluvy, přesto mohl jsem s uspokojením sobě říci, že i tento náročný, a velmi nebezpečný krok, zvládnul jsem na jedničku! I když do krve s odřenými částmi těla mého.
Když tělo uklidněno a odpočato bylo, zvedl jsem se, a šel hledat oblečení své tam, kde spadlo ze mne. Naštěstí ještě tam bylo! Oblékl jsem se pln radosti a štěstí, že vše dobře dopadlo, že žiji ještě! Pochopitelně, že pocity, které z létání jsem nabyl, hýčkal jsem. Ba i smutek polil mne, při uvědomění si, že již pocitů takových prožívati nebudu moci! Však na straně druhé jest to, že žiji. ŽIJI !!! A co je víc!
A pln smíšených pocitů, kdy jásal a radoval se nad tím, že nejsem až tak k zahození, když zvládl jsem to všechno; ale rovněž pln smutku nad tím, že pocity volnosti z létání prožívati již nebudu, jsem se vydal , oblečen již, pomalu do kanceláře své. Usedl jsem na židli svou, za okny stojící. Již závěrečné zhodnocení u sebe, chtěl jsem provésti, když opět podivné pocity začal jsem prožívati. Ty pocity, které jsem nyní prožíval, mi však poněkud velmi povědomé byly! Ach ano! Vždyť to jsou ony pocity, které u proměny prožíval jsem! Proboha! Ale proč se mi znovu vrací? To mám začíti a prožíti vše nanovo? Sotva jsem však tuto otázku do konce dořekl, nastala situace zběsile divoká. Divočejší chaosu. Ba i u chaosu mohl jsem i říci, že má v sobě skrytý řád. Zde jsem však řádu vůbec nepozoroval.

63.)

Již znovu, ale ve zrychleném sledu pociťoval jsem lechtání po celém těle, zmenšování těla mého a spadnutí oděvů mých, však v kanceláři mé. A co bylo nejpodivnějším a neuvěřitelným z toho všeho bylo, že jsem se v podobě ptáka, na hnízdo mnou stavěné, tam, pod převislou střechou, vrátil. K hnízdu, které však nedokončené bylo. Tu přepadla mne zlost a zloba nad tím, co zde proboha dělati mám?! Mám znovu ručně zdolat střešní převis a stejnou cestou znovu zeslaňovati dolů, na zem?! Proč?! Proboha proč?! Co se po mě žádá?! Nebo mám se pustit, a nechat se zemskou tíží rozdrtit? Nebo co mám dělat?! Vždyť já vůbec nic nevím!! Nebo mám snad létat a létat až do úmoru tak, abych únavou a hledem padl?? Proboha! Co tedy dělati zde mám ?! Kdo mi to poví? Kdo mi pomůže?! Již propadal jsem panice, skepsi a určitému zatracení, když tu najednou zjistil jsem, že již odpověď v hlavě nosím!
Ano, ukázala se mi na kratičkou dobu. Na stejnou dobu, co jasně zářící a vyskočivší jiskra z ohně vylétne a letí, a která ztratí se tam někde, jen co světélka její, zhasnou.
Ano, znám již odpověď toho, proč tu nanovo jsem! Ani sám tomu, nechtěl jsem vůbec uvěřiti, jak prapodivná a jednoduchá odpověď to byla! V prvopočátku myslel jsem, že již šílím a blázním z toho, a že proto takové šílenosti si vymýšlím! Však při bližším prověření potvrdil jsem si, že odpověď ta není až tak šílená! A vůbec, v současné situaci říkal jsem si, že než-li případně zemru, tak alespoň ještě něco, snad dobrého, vykonám. Tak rozhodl jsem se a konati začal.
Rozlétl jsem se, a opět patřičnou hlínu hledati jsem začal, kteráž hodila by se na dokončení hnízda mého. A již si v zobáčku, její kousky si nesu, abych to se slinami svými promísit mohl a stavební hmotu vytvořil tak. Hmotu, která na vzduchu zatvrdne, a pevné, a i odolné hnízdo vytvoří. Perfektní! Ještě párkráte zaletím a bude to hotové. Táák, a hnízdo jest hotové! Jen ještě vystlati je zapotřebí něčím, aby mláďata něčí, mohla tam přebývati a vyrůsti. Již se potím už i u zobáčku, jak ustavičně létám pro měkký to materiál, který vhodným k odchovu bude. Ták, ještě pár pírek zapotřebí přidati jest. Kde je však hledati? A proč je vůbec hledati, když mám jich na sobě haldy? Stačí si párkráte peříčko své vyškubnouti, a mohu říci všem, že hnízdo hotovo jest! Najednou, když se chvílemi dívám na právě dotvořené hnízdo, a chvílemi koukám a lelkuji po okolí, tak tu najednou ke mně přilétla ta krásná slečna, kvůli níž začal jsem toto hnízdo budovati. Šťouchla mne zobáčkem svým do ramene, a jako by se zeptati chtěla, zda-li podívati se může. Souhlasil jsem! Vlezla do něj. Ale již nevyletěla. A já viděl, že již vajíčka snášeti začala.
Byl jsem pyšným na vybudované hnízdo. Na to, že jsem jej dokončil. Opět jsem si potvrdil, že nemůže býti všechno jen hezké, či jen škaredé. Neboť, když byl jsem v tom nejvyšším bodě nadšení a určité své sebelásky nad tím, jak umným jsem, tu zarazila mne úvaha jedna, ze které mi najednou teskno a smutno bylo! Kdo pomůže jí s výchovou mláďat? Vždyť tak krásné a sličné stvoření si nezaslouží, aby mláďata její ,a případně i ona sama, zahynuli hlady, či ve drápech nenasytných dravců zahynuli! Vždyť to sama vůbec nezvládne!
Ale najednou jsem vnitřně již klidným byl. Neboť to, co zahlédl jsem, dávalo mi jistotu tu, že obavy mé, již bezpředmětné jsou. Ano, uviděl jsem mládence, kterak se o ní zajímá, ba dokonce ji už mouchu v zobáčku nesl. Táák, a nyní mohu býti šťasten! Již mohu zcela klidným býti! A s těmito pocity krásnými, jsem vylétl vysoko, abych si celé krásné okolí, zapamatovati mohl! A jak se tak z výšky dívám na ten krásný svět, tak začínám pociťovati blížící se změnu. Dříve, děsilo by mne to!

64.)

Však nyní, pln štěstí a volnosti, těšil jsem se na ni. Již věděl jsem, do kterého okna vlétnouti musím. A již na židli jsem přistál. A nyní konečně může mne ta změna dostihnouti! Jsem připraven na ni! I stalo se tak.
Je sice prapodivné, proč, když jsem se probral, seděl jsem na židli nahý, a proč kolem mne leží několik peříček tmavošedých až do modra zbarvených, a jedno bílé jest. Snad si někdy později budu moci rozpomenouti, co přihodilo se mi.

Vydáno: 2. 11. 2014

Přečetlo: 1954 čtenářů

Autor (vložil): Zbyněk P.

TIP: Pro zobrazení všech příběhů autora klikněte na jméno

Zpět na příběhy..

Komentáře k příběhu...

Předmět:

Datum:

Jméno:

¤ Iv...

4. 11. 2014 11:13

missi

¤ jenže

4. 11. 2014 9:20

iveta

¤ tak

3. 11. 2014 20:17

missi

¤ Bigbiz,

3. 11. 2014 19:25

Garfi

¤ Bigbízu,

3. 11. 2014 18:46

Zbyněk P.

¤ Při čtení

3. 11. 2014 17:30

Bigbiz

¤ :-)

3. 11. 2014 11:54

iveta

Číst komentáře