    Úřední záležitost, kterou jsem měla tehdy vyřídit jsem neustále odkládala a doufala, že se stane něco, co napomůže tomu, abych tuto záležitost na úřadě vůbec řešit nemusela. Nebylo by to v celku nic složitého, jen vyplnit patřičný formulář a napsat žádost s odůvodněním. Toto moje oddalování přetrvávalo bezmála čtyři měsíce. Jednou jsem se tam dokonce odhodlaně rozjela a na místě se zas otočila a jela domů. Časem byla situace nevyhnutelná, už jsem tam opravdu musela zajet a vše dotáhnout do konce. Jednalo se o rod.věc a pro mě automaticky srdeční záležitost. Pro nezasvěceného těžko pochopitelné, dokud se on sám nedostane do takové či podobné situace.

    Starší milá úřednice mě odkázala na právníka (o patro níž), kterého bylo slyšet už na chodbě. No, potěš pánbu, proletělo mi hlavou. Místo pozdravu právník koukl na hodinky a pak slyším jeho direktivní "přijděte za dvacet minut. Na souhlas přikývnu a odcházím, hlavně abych už to měla za sebou, proletělo mi hlavou. Nesnáším aroganci, jsem jako chameleón, již tolikrát v životě jsem se musela podobným jedincům přizbůsobit, snad to nebude čelní náraz, chtělo by to více empatií, přemítám v duchu.

    Vyběhla jsem ven a v dvěstě metrů vzdálených potravinách platím u pokladny nějaké pamlsky. Hned vedle na odkládacím pultu, kde dřív stával mlýnek na kávu hledám v kabelce telefón. Proč nejsou v obchodech hodiny? No jo, bavím se v duchu, to by se každý honil za časem a nevěnoval by se dostatečně nákupům, to obchodníci přece nechtěji.. Mobil nemůžu najít a tak demonstrativně vysypu na pult celou tašku. Šmínky, diář, výpis účtu, klíče, malé peníze-malá peněženka, když v tom se přestávám soustředit na vysypanou hromádku. Cítím zřetelně vibrace, které jsou čím dál silnější. Co to je, přemýšlím zaskočeně. Někdo stojí za mnou, odhaduji vzálenost, je na mě napojený.. Vnímám jeho výšku, soustředím se, abych získala další indície. Je o hlavu menší než já, stojí půl metru ode mne a chce abych se otočila.. Přemýšlím a zároveň se tedy pomalu zvědavě otáčím. Přede mnou stojí opravdu o hlavu nižší cizá žena, starší až důchodového věku, v béžovém podzimním plášti a upřeně na mě kouká příjemnýma bledě modrýma očima. Váhala jsem a ona to cítila. Telepaticky a z lehka zastřela mou myšlenku o zlodějce. Nevysmála se ji, jen galantně odstranila mé pochyby, nedůvěru a rozpačitost. Zmizelo všechno hmotné kolem, jakýkoliv pohyb, hlasy, zvuky z pokladny, moje periferní vidění, moje myšlenky a čas, byl tu jen náš oční kontakt.

    Nelze říct jak dlouho to vše trvalo, když už se uvolnila má zpoutaná mysl, ihned jsem si uvědomila co chci a tak trochu rozpačitě jsem ji řekla "hledala jsem telefón, abych zjistila kolik je hodin", ona sdílně poodhrnula rukáv pláště a podívala se na hodinky. Než mi sdělila čas, stihla jsem si tuto subtilní jemnou bytost celou rychle prohlédnout. Upravený zevnějšek, plášť, boty, drobné zlaté či pozlacené hodinky, stylově 60. až 70. léta." Je 13.45" řekla, opět tím stejným pohledem a výrazem v obličeji. Zopakovala jsem po ní čas, ale špatně. Ona ho bez mrknutí očí opravila. Po té jsem se otočila, sebrala z pultu věci do tašky a vyplula ven. V tu chvíli jsem si uvědomila, že jsem ji patrně ani nepoděkovala, nerozloučila se, ale hlavně, nezeptala jsem se kdo je a co chtěla. Vešla jsem tedy znovu do potravin a očima proběhnu každy kout hledajíc podle jejího béžového pláště. Kde je, kam mohla zmizet, nebylo tam zase tolik lidí.. Nemohla se se mnou ani minout ve dveřích.. A přece jsem ji už nenašla.

    Uběhlo mnoho času od tohoto podivného setkání, které ve mě zanechalo příjemný, avšak velmi záhadný dojem.

Vydáno: 26. 8. 2013

Přečetlo: 4307 čtenářů

Autor (vložil): geraldina

TIP: Pro zobrazení všech příběhů autora klikněte na jméno

Zpět na příběhy..

Komentáře k příběhu...

Předmět:

Datum:

Jméno:

¤ setkání

26. 08. 2013 21:05

mississippi

Číst komentáře