• Kurzy, Akce, Semináře

• Bytosti světla

• Knižní novinky

• Konspirace, teorie

• Kontakty se záhrobím

• Meditace a relaxace

• Poutní tajemná místa

• Prezentace

• Šamanismus

• Svátky a rituály

• Videa

• Vize budoucnosti

• Záhady a tajemno

• Zajímavosti

• Zamyšlení

• Zaniklé civilizace

• Astrální bytosti

• Klinická smrt

• Kontakt se zemřelými

• Minulé životy

• Něčí přítomnost

• Nevysvětlitelné jevy

• Opuštění těla

• Osudové náhody

• Pocit Deja Vu

• Podivní tvorové

• Praktická magie

• Setkání s UFO

• Sny a realita

• Symboly a znamení

• Teorie a myšlenky

• Vnímavá zvířata

• Výklady snů

• Vyvolávání duchů

• Záhadná místa

• Zvláštní schopnosti

• Magie, Hermetismus

• UFO, USO

• Psychologie

• Víra

• Léčitelství

• Zdravé stravování

• Volnomyšlenkáři

• Esoterické filmy

• Esoterické knihy

• Esoterická hudba

• Vaše kresby

• Úkazy na fotografiích

• Foto zajímavých míst

• Ikonka webu

• Informační témata

• Testy schopností

• Ankety na webu

• Facebook

• Fáze měsíce

• Sluneční aktivita

• Počasí - mapka

Vaše příběhy

- Nevysvětlitelné jevy -

    Na tuto stránku jsem přišla už asi před 4 měsíci a od té doby ji pravidelně navštěvuji a dlouho jsem se rozmýšlela, zda sem přispěji i něčím z vlastní zkušenosti a tak jsem se rozhodla, že tedy ano.
Zážitek to byl pro mě velice emotivní a zanechal ve mě hodně otázek ke kterým jsem stále nenašla odpovědi. Stalo se to celkem nedávno, 1. prosince.

    Krásné ráno, venku je bílo a já si dávám svojí ranní kávu. Sama jsem si přemítala sen, co se mi na ten den zdál. Běžela jsem a běžela po zasněžené louce a najednou jsem se vzbudila a byla mi zima.

    Po probuzení jsem ze sebe šla do koupelny udělat člověka a rozhodla jsem se, že se půjdu projít! Bydlím s přítelem v domečku po rodičích a je celkem blízko u luk, kam jsem jako malá ráda chodila a pořád to tam miluji dodnes. Pořád se unaveně vznášely velké vločky, ale jen slabě a já se procházela po čerstvém sněhu a přemýšlela jsem nad tím, co mi tak dva týdny zpátky řekla moje kamarádka: ,,Jani, Petr tě podvádí!" Tahle slova mi udělala v hlavě takový zmatek, že jsem v tu chvíli nebyla schopná ani slova. Prý to bylo tak, že když jsem byla v práci, šla k nám na návštěvu a dole bylo otevřeno, tak vlezla dovnitř a šla směrem do obýváku a tam uviděla Petra s nějakou ženskou. Prý stála jako opařená a Petr se snažil všelijak vykecávat a prosil o to, aby mi to neřekla.

    No když si na to teď vzpomínám, tak to tu nebudu dál líčit ... jediné, co následovalo bylo to, že jsem mu neřekla, že to vím a tvářila jsem se jakoby nic. Jsem celkem dobrá herečka /jsem zjistila/.

    No tak zpátky k tomu dnu... Když jsem přišla z procházky, začala jsem se trošku věnovat domácnosti, měla jsem dnes jít do práce, ale udělalo se mi trošku šoufl, tak jsem zůstala doma. Snažila jsem se nemyslet na to, co jsem se dozvěděla a řekla jsem si, že si připravím nějaké překvapení a že si zkusím udělat s Petrem hezký večer. Pořád ho totiž miluji.

    Pak nastává ten osudový zlom. Petr se z práce nevrací domů. Volám mu = nebere to, mám o něj strach a najednou slyším dole rachot, no a kdo tam není? Petr s nějakou ženskou v náručí. Jsem člověk velice emotivní, ale v tu chvíli, když mu došlo, že stojím přímo proti němu zkameněl a já přes sebe hodila bundu a bezeslov jsem odešla... Říkala jsem si, co se to vůbec stalo a zároveň mi došlo, že jsem byla tak blbá. Cítila jsem se v tu chvíli sama a zraněná, nakonec jsem se dala do běhu, běžela jsem na tu louku vůbec nechápu proč, ale prostě mě to napadlo, zrovna začala ta pravá vánice. Když už jsem neměla sílu běžet, akorát jsem se doplazila k jedné lavičce, co je tam u starých stromů a co nevidím, nevím, zda jsem neměla halucinace z té zimy či co, ale najednou jako kdyby někdo šel proti mě, ale nebyla tam postava, prostě se ke mě přibližovaly stopy ve sněhu. Takže v tu chvíli jsem už nemohla být snad více v šoku, stopy přestaly přímo u mě. A já cítila teplo, strach se změnil v celkem krásný pocit bezpečí. Odeznělo i to, co jsem viděla doma. Šla jsem vyrovnaná a připravená udělat osudový krok.

    Příjdu domů a Petr tam čeká a hned, když jsem u dveří, tak mě objímá a říká, jaký o mě měl strach. Já mu jen s odhodlaným výrazem říkám: ,,Sbal se, už tě nechci nikdy vidět!"...

    No a jak bych to uzavřela? Sice vím, že jsem se vyjádřila trochu zmateně, ale opravdu mi ta věc... nebo co to bylo dodalo sílu udělat velké rozhodnutí... Ale proč to sem píšu. Nevíte někdo, co by to mohlo být - mě napadlo, že nějaký strážný anděl či co, ale pořád nevím.

Předem děkuji :)