Dobrý den,

    rád bych se s vámi podělil o mojí malou příhodu, zážitek, který má možná každý z nás se zesnulými příbuznými.

    Když se mi jako malému rozvedli rodiče, bydleli jsme s mamkou u babičky s dědou, kteří se stali naší oporou, i později, když jsme se odstěhovali, jsme je navštěvovali skoro každý den. S otcem jsem se moc nevídal a dědeček se pro mě stal tím mužským vzorem v rodině. Dělal v lesnictví, jezdil traktorem a brával mě často sebou, dalo by se říct, že jsem byl jeho milované vnouče, byli jsme spolu často. Chodil jsem ještě na střední, když dědovi našli rakovinu, prodělal si chemoterapie a všechny ty procedůry, které nebyly moc příjemné, a na chřadnoucího dědu se podepisovaly. Později už nemohl ani pracovat, tak byl střídavě v nemocnici a doma.

    Před smrtí byl nějaký čas v Ústecké nemocnici, kde jsem za ním nikdy nebyl se podívat. V pátek jsem jezdil ke svému otci, chodil jsem tehdy na střední školu, autobusem do Ústí odkud jsem s otcem a jeho ženou pokračoval autem k nim na vesnici. Ten den, kdy děda umřel jsem čekal na otce v Ústí na autobusáku a potkal jsem mamku s babičkou, které jeli navštívit dědu do nemocnice, v tu samou dobu přišel i otec se svou současnou ženou, první zarážející věc ten den byla, že se moji rodiče po xy letech vzájemné "nenávisti" normálně bavili, mamka mi nabídla že můžu jet s nimi navštívit dědu, ale odmítl jsem s tím, že bych nerad viděl dědečka v nemocnici v takovém stavu a rozešli jsme se každý po svém.

    K večeru "macecha" odjela do práce a s otcem jsme se dívali na televizi, najednou se mi sevřelo hrdlo úzkostí, a dle otcových slov jsem zbledl jako stěna, pár okamžiků na to se mi zazvonil telefon, do kterého mi mamka plačícím hlasem oznámila, že jim volali z nemocnice a že děda je po smrti. Dost jsem se zhroutil, táta mi nabídl jakousi pálenku na uklidnění a poté jsem usnul, na druhý den mě odvezli domů.

    Aby babička nebyla sama v bytě a neměla to tak těžké, zůstával jsem u ní spát do pohřbu, aby měla někoho doma. Přes den jsme si udělali kafe, byl jsem s babičkou v kuchyni, protože jinde se v bytě nekouřilo. Když jsme z obýváku zaslechli dědovo typické kuřácké odkašlání, oba jsme se na sebe podívali ale mlčeli jsme. Ještě několikrát v následujících dnech jsem to zaslechl, a také vrzání podlahy pod dědovo typickou chůzí.

    Když jsem se o tom s babičkou po delší době bavil, když už nebyly emoce tak čerstvé, tak mi potvrdila, že slyšela to stejné co já a že to nebyl jen výplod mé fantazie, která by se nemohla srovnat s dědovým odchodem. A protože děda svou práci a les miloval, taky mi vyprávěla, že když byla na jedné z posledních návštěv za dědou v nemocnici, vyprávěl jí svůj sen, kdy se mu zdálo, že leží na nemocničním lůžku a jakési babky kořenářky se šátky na hlavách mu nosí v lahvích z lesa lesní vzduch a on že se tím uzdravil.

    Ale abych se vrátil do doby před pohřbem, babička spávala v ložnici a děda vždy spával v zadním pokoji na válendě, kam jsem si šel večer ten den lehnout i já. Už jsem usínal, když mi začala být malinko zima, ale žádný strach, nic podobného mě nepřepadalo. Ležel jsem na boku, na kraji postele zády ke zdi a zřetelně jsem cítil, jak si za mě někdo lehá a objímá mi rameno, věděl jsem že je to dědeček, najednou mi bylo teplo a cítil jsem bezpečí jako málokdy v životě. Cítil jsem, že se se mnou dědeček přišel rozloučit a ještě mě naposledy obejmout, na chvíli mi myslím vyhrkly slzy, ale pak jsem s klidem usnul.

    Takové bylo moje rozloučení s dědou, člověkem, který mě vychovával a byl mým vzorem. A i když nejsem věřící, doufám a věřím, že je mi pořád někde na blízku a dává na mě pozor.

Vydáno: 5. 3. 2012

Přečetlo: 2634 čtenářů

Autor (vložil): Honsek

TIP: Pro zobrazení všech příběhů autora klikněte na jméno

Zpět na příběhy..

Komentáře k příběhu...