Vaše příběhy

- Něčí přítomnost -

Tichý spolubydlící
    Dům, ve kterém bydlíme, postavila před 2. svět. válkou jedna židovská rodina. Manželé se třemi krásnými chlapci. Na kvalitě stavby Jako tisíce jiných byli deportováni do koncentračního tábora a nikdo z nich se nevrátil zpátky.

    Po válce dům koupila moje prababička. Žila tu s dcerou a jejím manželem. Já jsem u nich velmi často pobývala až do školního věku. Čas běžel a prababička i strejda pár let po sobě zemřeli. Oba doma. Teta zůstala sama.

    Když jsem se vdala a měla děti, domek jsme si opravili. Bydlíme v prvním patře a pod námi moje stará teta.
    Hned první noc po nastěhování byla divná. Kolem půlnoci jsem za svou hlavou uslyšela velkou ránu. Vyděsila jsem se, protože za sebou jsme měli jen 15 cm poličku a zeď. Napadlo mě, že asi spadla velká svatební fotograie, která nám visela nad hlavou. Manžel nešel vzbudit, abychom zjistili, co se stalo, tak jsem strachy zalezla pod peřinu a usnula. Ráno jsem zjistila, že nejen fotka, ale ani nic jiného v místnosti nespadlo. Řekla jem si ....divné..., ale dál jsem to neřešila.

    Po čase jsme začali slýchat kroky. Jako by někdo šel po schodech nahoru ....a nikdo nepřišel. Jednou jsme s manželem seděli v kuchyni, slyšeli kroky, dokonce otevření a zavření dveří ...a opět nikdo nepřišel.
    Děly se i jiné věci. Občas se nám sám od sebe rozsvítil lustr v obývacím pokoji nebo se sám zapnul panáček na baterie.
    Po návratu z jedné dovolené jsmee měli židle u stolu v kuchyni odsunuté, jako by na nich někdo seděl a právě vstal. Před odjezdem jsem je samozřejmě zastrčila.
    Jednou mě šokovala teta. Povídá mi: "Ti vaši pískomilové hrozně dupou, když nejste doma." Což je nesmysl, protože dvě malé myšky v kleci opravdu nemohla slyšet hlasitě dupat po bytě.

    V poslední době jsme všichni přes den déle v práci a ve škole, ale večer, když je klid, občas slyším, jak v chodbě začnou nahlas tikat hodiny a pak začne téct nebo kapat voda v koupelně. Už ji nechodím zavírat. Přestane sama...

    Myslím si, že tu s námi žije tichý spolubydlící. Nechce nás děsit, i když jsme se i tak někdy pěkně báli. Můžu jen hádat, kdo to je.

    Jsem moc ráda, že jsem o svých zážitcích mohla napsat někomu, kdo si nebude myslet, že jsem blázen.

Budu ráda, když mi připíšete svůj komentář.

Vydáno:   13. 1. 2012

Přečetlo:  2297 čtenářů
Autor (vložil): marilka

TIP: Pro zobrazení všech příběhů autora klikněte na jméno



Komentáře k příběhu...
Předmět:
Datum:
Jméno:
¤ díky
13. 01. 2012 21:15
marilka
¤ --
13. 01. 2012 19:52
Sylvia
¤ Také špetička názoru
13. 01. 2012 18:34
Zbyněk P.
¤ no
13. 01. 2012 15:27
Jelitko
¤ jejda
13. 01. 2012 15:02
Dana P.
¤ Dano
13. 01. 2012 14:54
Jelitko
¤ Jelitko
13. 01. 2012 14:50
Dana P.
¤ ahoj
13. 01. 2012 8:24
Jelitko
¤ Ahojky
13. 01. 2012 2:58
mississippi