    Zdravím všechny lidi, co věří, že je něco mezi nebem a zemí. Chci se s vámi podělit o jeden ze svých nevysvětlených zážitků, který se stal před dvaceti lety.

    Studovala jsem tenkrát na střední škole a bydlela na internátě. Byla to budova z 15. století přiléhající ke kostelu, tedy ideální prostředí na duchaření. Na pokoji jsme bydlely čtyři a podle rady starších spolužaček jsme zkusily vyvolávat duchy s klíčem vloženým do knihy a převázaným stužkou, asi tento způsob nemusím víc popisovat. Zkrátka, když se nám kniha poprvé samovolně otočila, strachy jsme nemohly ani dýchat, okamžitě jsme toho nechaly a tu noc spaly s rozsvícenou lampičkou.

    Po nějaké době jedna z nás onemocněla. Měla postel uprostřed a každé ráno nás z postele tahal její neúprosný budík. Ten večer jsme si (my zdravé holky) před usnutím povídaly o záhadách. Pak jsme zhasly a chtěly spát. V tom se z postele kamarádky, která tam nebyla ozval známý jekot budíku, který byl evidentně schovaný pod polštářem. Chvíli jsme dohadovaly, která ho půjde vypnout, ale žádné se nechtělo vstát. Budík zvonil dlouho, ale nakonec přestal a my usnuly. Ráno jsem šla budík deaktivovat, ale jaké bylo mé překvapení, když jsem zjistila, že v posteli žádný není. Prohledala jsem ji celou a nic. Myslely jsme tedy, že ho kamarádka schovala do své zamčené skříňky. Druhý den jsem šla doma svou nemocnou kámošku navštívit a vyčinila jí, proč nechává zapnutý budík v zamčené skříňce. Ale ona mi ukázala na polici se slovy, že ten budík má celý týden doma. Ale co to teda bylo???

    Dodnes si neumíme vysvětlit, co to tenkrát zvonilo, ale z vyvolávání duchů jsme tím pádem byly dočista vyléčené.

    Dlouhé roky jsem pak žádné záhady nezažila, až do doby, než jsme se s manželem a dětmi přestěhovali do domu, kde nyní bydlíme. Ale o tom zase někdy příště.

Vydáno: 27. 11. 2011

Přečetlo: 2283 čtenářů

Autor (vložil): marilka

TIP: Pro zobrazení všech příběhů autora klikněte na jméno

Zpět na příběhy..

Komentáře k příběhu...

Zatím žádné komentáře..

Nejste přihlášen(a)