    Každému se nám myslí a vzpomínkou promítnul nebo promítne dosavadní život. Bývá to úskalím, sklamáním, nevyrovnaností, nehodou, nemocí, vyčerpaností nebo blížící se skon života.
Ano, také se mi to stalo, ale chci se s vámi podělit k mému úžasu o prožitý život v reinkarnaci nové době a hmotném těle. Kde tomu to poznání má mužská ješitnost, tady rozumu málo bere a přesto poznává.

    Po únorovém úplňku jsem se odpočatě ráno probudil s pohodou a prima náladou další den prožít. Po vstanutí z postele však pískání v uších měl a tato nepříjemnost mě pronásledovala do odpoledních hodin. Přišel jsem z práce a do křesla si sednul. Tu náhle žádný pískot v uších, vše přestalo a já absolutní ticho vnímal. Když se náhle rychlý a časově velmi krátký celý jiný život mi promítal.

    „Ležím malé batole, nade mnou vysoká, usměvavá tmavovlasá dlouhovlasá žena je. Něco růžového mi obléká, sklání se, vláskami mě přikrývá a pusu na tělíčko dává. Hlavičku doprava otáčím a tam dvě batolata strojená, růžově a modře. Vím, je to máma a my trojčata.. Jsem jedna z dívek a brášku máme. Narodily jsme se 17. ledna 2130, mamimce je málo přes třicet, je doktorka, sportovkyně, má nás ze skumavky. Tatínka jsme nepoznali a maminky se na to neptaly.
Maminka má další dva sourozence, jsou to o tři a pět starší bráchové, kteří mají také své rodiny a všichni maminku zbožňují. Dědečka s babičkou také známe, bydlí u strejdy s rodinou.
Babička vypadá jako maminky starší sestřička.. V bytě máme divný nábytek, vše je oblounké, nehranaté. Děti jsme si hodně podobné, my holky jsme stejně oblečené a bráška podobně.
Spousty hraček kolem nás. Panenky i panáčka máme, jsou trochu větší než my a dovedou vycítit naše potřeby (čůrání, kakání, hamání). Maminka nám také pouští vzpomínky. (Něco jako sprej stříká do kulata a pak svou mysl do toho pouští.)
Jsme kojené do sedmi let, ale stabilně do pěti let, pak už poznáváme jiná jídla. I něco jako do školky, chodily za námi maminky kojit.
Nevím jak se kdo jmenuje, dorozumíváme se všichni něco jako telepaticky snad jen něco jako rozhlas, kino a zvířátka jsou slyšet. Hodně si podvědomě říkáme, co budeme dělat, ke vzpomínkám se nevracíme. Vzpomínám na dětská hřiště, výlety k moři, do hor i procházky přírodou. Maminka se nám hodně věnovala a když jsme byli větší, chodila i jako my stejně ustrojená.. Něco jako auto, tam se to jmenuje jinak, jezdí na vodík a více členná rodina mohla mít jen dva tyto přepravní prostředky.

    Vánoce se nám všem líbily, on totiž čas byl posunut o dvanáct hodin před léty déle, když byla maminka ještě malá. Udělalo se to kvůli přibližování Země ke slunci. Večer před štědrým polednem nás maminka ustrojila do šatů, učesala, rozsvítila stromek, pod kterým jsme si rozdávali přání s polibky a druhý den po štědrém obědě si dávali dárky. Dlouho jsme si vždycky hráli do večera a maminka i s námi. Nový rok se zase nastával v pravé poledne a to vítalo celé město. Foukali se barevné bublinky do vzduchu, které stoupaly (něco jako bublifuk), moc krásné. Svátek žen také byl a na Velikonoce se šlehali chlapci, aby byli zdrávi a bylo jich více. Vzpomínám, že při narození chlapců rodina dostávala přízpěvek a po navršení 23let plnoletosti musel muž dávat dvakrát za život spermata.
Den po Velikonocích byl svátkem mužů. Muži nesměli ten den pracovat, dostávali kytičku a ženy pro ně připravovali něco jako zábavné vystoupení. Vím, že se to líbilo bráškovi i pak mým synům. Ve škole se mi také líbilo, vzpomínám jak bráška do druhého stupně (II.třída) chodil také v šatech a pak už ho to přešlo. Měla jsem ráda předmět Pravdumluvnost a Matiku. Číst a počítat do tisíce jsme museli umět z domova. Pak se mi vybavují první menstruace, ty jsem měla týden po sestřičce v deseti. To nás tenkrát maminka vzala holky na klín a vyprávěla, co prožíváme a proč.

    Jinak školu jsme měli jen čtyři hodiny s kratší dobou předmětů a dospělí pracovali také čtyři hodiny ze zákona. Chodila jsem po škole na piáno, pak plavání a v zimě třikrát týdně jezdila se sestřičkou, s bráškou a maminkou na lyžování. Bráška ještě hrál něco jako fotbal a sestřička taky na plavání a balet. V pubertě jsme si každý prožil nějakou tu lásku. Mimochodem taková pusa z lásky na veřejnosti musela býti mezi snoubenci velmi krátká a políbení rodičovské nebo manželské zase delší. Bráška studoval doktorát Dianetiky, sestřička byla učitelkou předškolních dětí a Já byla na zdrávce na zdravotní sestru a kde si myslíte, kde jsem pak pracovala u maminky v ordinaci. Pamatuji, že také když jsme se při dospívání ze škol sešly doma, chodily jsme na taneční sedánky i s maminkou. Ono to bylo nornální, že rodiče chodili s dětmi si posedět. Tam jsme díky bráškovi seznámili se sestřičkou s budoucími manžely. Bylo to krásné. Oni byli také tři sourozenci jen s roční a dvouletou odchylností. Já měla toho nejmladšího, sestřička nejstaršího a bráška prostřední sestru. Seznamovali jsme se tři roky a dva roky po školách se vzali.
Mezi tím dodělali školy a po prvním pracovním ocenění každý sourozenec dal rodině dárek. Sestřička nám dala výlet do hor, bráška nám sestrám a mamince pořídil šaty a Já jsem pořídila víkend u moře. Potom byla svatba, vzali jsme se všichni ve stejný den. Bydlela jsem s mužem u maminky a sestra s bráškou u švagrový a švagra doma, jejich baráček byl velký. Všichni jsme měli rodiny. Měla jsem dva kluky a to bylo veselo. Samozřejmě ze skumavky dvojčátka. A všichni mě kluci těšili. Milovala a zbožňovala jsem je. Dávala jsem jí vše, co jen krásné jsem sama poznala. Krásná léta. Manžel byl úředníkem. Jeden syn udělal doktorát a vzal si prodavačku, mají tři vnučky. A druhý má sportovní akademii a vzal si kuchařku, mají holku a při její narození zemřela má maminka v 91letech a pak se narodil za pět let kluk a já se jeho promoci na lékaře už nedožila.“

    Tohle vzpomenutí nebo rychlo promítnutí jednoho života trvalo snad pět minut. Hodně věcí kolem toho života jsem bral se samozřejmostí, nevím kde nebo v jakém státě se vše odehraje. Bylo to tam jiné, pýcha, pomluva i lež je tam trestné. Stáří spomalené a děcký pláč se blažený úsměv v jiskřičku v očích štěstí mění.. Všeláska a láska je tam samozřejmostí.
Jen cítím, že se musíme mnoho naučiti a stále máme přímo ze Sebe hodně poznati.

    Nejsem si zcela jist, jakou úlohu nebo hodnotu jednoho života má přímo čas, když předejde poznání a kouká vzpomínkou z budoucna.

Vydáno: 13. 10. 2011

Přečetlo: 2451 čtenářů

Autor (vložil): DALIBOR

TIP: Pro zobrazení všech příběhů autora klikněte na jméno

Zpět na příběhy..

Komentáře k příběhu...

Předmět:

Datum:

Jméno:

¤ rymovacka:)

23. 10. 2011 15:30

Engai

Číst komentáře