    Krásné, slunečné velikonoční pondělí se povzneslo nad ještě stále částečně za sněženou horskou krajinou. Pod azurově modrém nebi bez mráčků sjíždí z vleků a kopečků spousty nadšených lyžařů. Jsem ve Špindlerově Mlýně. Město tu zimními sporty žije. Pracuji v jedné z mnoha restaurací, kde lidičky ztracené kalorie opět nabývají a rádi se občerstvují.

    Zimní sezóna končí a unaveni zaměstnanci restaurace Své egíčkové vlastnosti pozvolna z vnitra uvolňují. Vykonávám tady zástupce ve- doucího a vím i cítím, že každý človíček je něčím krásný i méně přitažli- vý, zkrátka Svůj. Každý den i čas může být jiný a kde kdo z nás ho vidí rozdílným poznáním. Je sváteční den a od rána mě lidský shon, netolerantnost i neslušnost zaráží. Hosté restauraci navštěvují, mnozí nepozdraví. Navzájem k usednutí ke stolu si nepomáhají. U mladých lidí v rozmlouvání i vulgární slovíčka se slyší. Také mezi personálem se slovíčka mlčky až zarážející objeví.

    Domněnka se ve mě vytváří. Proč nevlídnost, neslušnost a nepokora, temní světélko dobra? Nad Sebou jsem se povznesl k nevytváření názoru. Náhle mě úsměv navštívil, to asi abych tohle neřešil . Personálu krásný sváteční den popřál a též hostům k příjemnému po- sezení a dobré chuti. No a s dalšími činnostmi krásný slunný den s jarní tváří ubýval. Byli dvě hodiny odpoledne, po práci jsem se vydal cestou dolů k autobusu za směrem na Vrchlabí, kde se koná seminář lidských vlastností v astrologickém zvěrokruhu. Zajímají mě astrologické před - nášky.

    Kráčím si z kopce, cesta je kluzká. Sníh od paprsků sluníčka odráží třpyt a náhle se ke mě přibližují stoupajíce výš dva lyžaři. Jsem mladý člověk a postavy mě připadají oblečením, tak z padesátých možná šedesátých let. Pro ještě mladší ročníky by asi působili tímto komicky. Mají dřevěné lyže bez hůlek. Každý oblečen ve stejné barvě. Jeden je ve světle zelené a druhý v bledě modré, něco jako lyžařské kombinéze i k barvě čepice mají kulichové. Čím více se přibližují, tím více působí úsmívavým a přitom klidným dojmem. Jejich věk těžko odhadnout. Krok mají rázný, možná podle obličejů bych typoval jejich stáří mezi pě - tapadesáti až pětašadesáti lety. Hodně k sobě podobný.
Míjím je s pozdravem, nečekajíce odpovědi. Tu náhle mě jeden z nich osloví: "Dobrý, příjemný den, vážený mladý muži, prosím pěkně, kudy se dostaneme k hotelu Bedřiška?"
Zastavuji se krátce a odpovídám: "Dobrej, dobrej jdete správně. Tudy cestou na horu."
Oba naráz schodně odpovídají: "Děkujeme"
Jen tak něco jako do Sebe zamrmlám: "Prosím".
A jdu si za svou cestou. Rázem, vědom si poslechu, lehounce příjemného, hřejivého hlasu znějíce laskavostí slov. Cítím vnitřní uvolnění a lehkost v mysli s bezvadně skvělým, až krásným pocitem. Přišlo to naráz, udělal jsem asi jen čtyři kroky po ukončení rozhovoru. Proto mě další myšlenka napadá a otáčím se s vyslovením ubezpečující odpovědi: "Máte to asi ještě padesát metrů!"
Nikoho náhle nevidím, nikde nikdo. Nechápu,..... Laskavý lyžaři nikde..... Není kam se náhle ztratit, teď tu byli a najednou nejsou.
No nic, jdu dále Svou cestou za určitým cílem. Tím vyprávění končím.

    Jen dodávám, že zvláštně příjemný pocit na duši mě doprovázel do konce dne. Myslíte, byl to sen, či skutečnost? Nemusíte mi věřit. Prožil jsem to a vím Své a co poznal, v mysli mi to nikdo nemůže vzít. A o to jsem se s vámi po - dělil.
"A věřím, když opět začneme býti k Sobě laskaví, milí, slušní a hodní, svět se nám nejen v očích, ale i myslí zkrášlí a to je přece úžasný."

Vydáno: 12. 10. 2011

Přečetlo: 2134 čtenářů

Autor (vložil): DALIBOR

TIP: Pro zobrazení všech příběhů autora klikněte na jméno

Zpět na příběhy..

Komentáře k příběhu...

Zatím žádné komentáře..

Nejste přihlášen(a)