    Vyrůstala jsem v domě, kde paranormálni aktivita nebyla věcí neobvyklou. Takže není vůbec překvapivé, že na duchy věřím.

    Nejdříve jsem bydlela ve starém, přesto útulném domě s hliněnými základy hned na kraji lesa. Asi v pěti letech jsem v noci s prudkou bolestí hlavy vyšla z ložnice přes kuchyň do obýváku. Nemohla jsem spát a tak jsem si pustila televizi. Po chvíli jsem uslyšela zvuky z kuchyně (mezi obývákem a kuchyní nebyly dveře). Znělo to, jako když někdo šustí sáčkem, kde jsme mívali vždy uložený chleba, takže jsem neměla strach. Myslela jsem, že se někdo probudil a šel si dát něco k jídlu. Vstala jsem a šla se podívat, kdo to je. Pak jsem uviděla, jak v kuchyni asi 3 metry ode mě stojí tmavovlasý muž zády ke mě ve špinavé bundě, kterou nosil můj otec, když pracoval na zahradě. Zavolala jsem na něj "tati", ale když muž otočil hlavu, měl nejasnou tvář, která rozhodně nepatřila mému otci. Jen tam stál zády a díval se na mě přes rameno. Hrozně jsem se lekla. Myslela jsem, že je to zloděj a začala jsem volat mámu. Ale hned jak jsem začala křičet, ten muž prostě zmizel, aniž by se pohnul. Nechápala jsem to. Matka si myslela, že se mi to jen zdálo, ale dodnes jí tvrdím, že jsem ho skutečně viděla. Otec doma nebyl. Byl v práci a jeho stará ošumtělá bunda visela na chodbě jako vždycky.

    V domě, kde se mi stala tahle příhoda, se oběsila v 16ti letech moje teta, když bylo otci 5 let. Když bylo otci 12 let, zemřel v kuchyni na zemi děda v jeho náručí po požití kyseliny. Nevím, zda se v domě zdržují duše těchto dvou, ale za dobu mého pobytu tam (14 let) se dělo mnoho věcí, jež jsme nedokázali vysvětlit. Stíny procházející po místnostech, kroky, velké rány z podkroví atd.

    Ve čtrnácti letech jsem se s matkou a bratrem přestěhovala do bytu ve starém předválečném domě. Opět byla cítit neustálá přítomnost neviditelné osoby a to i tehdy, když jsem byla v kolektivu. Cítili jsme to všichni - návštěvy, matka a dokonce i zvířata. V tomto bytě jsme slýchávali kroky, někdy přímo dupání, a mnohokrát jsme byli svědky toho, jak se samy od sebe zavíraly dveře bez příčiny průvanu.

    Byt v němž bydlím nyní je oproti ostatním bydlištím daleko klidnější, ale i přesto v něm nejsem nikdy sama. Náhlé poklesy teplot na různých místech nebo tiché zvuky z okolních místností člověk někdy skoro nepostřehne. Ale občas, když onemocním se mi stává, že z půdy slyším naříkat nějakého muže. Něco říká a pláče, přitom ale nikdy mu není rozumět. Když vezmu v úvahu tloušťku stropu, tak musí naříkat opravdu hlasitě, když jsem schopná ho uslyšet.

    Někdy, když jsem venku, nebo u přátel doma dokážu cítit nebo vidět zvláštní úkazy. Není to vůbec časté, nebo pravidelné (tak 2x ročně), ale i tak si myslím, že jsem o něco senzitivnější než si skutečně připouštím a je mi jasné, že s tím budu žít do konce života.

Vydáno: 30. 7. 2011

Přečetlo: 2128 čtenářů

Autor (vložil): Isaw

TIP: Pro zobrazení všech příběhů autora klikněte na jméno

Zpět na příběhy..

Komentáře k příběhu...

Předmět:

Datum:

Jméno:

¤ Muž na půdě

7. 08. 2011 12:09

Andre

¤ Cauu cauuuuuu

1. 08. 2011 1:04

Simi

Číst komentáře