Ahoj, rád bych zde napsal něco, co jsem nikdy nikomu neřekl.

    Je mi v červnu 21, a už od dětství jsem trochu jiný. Odjakživa jsem byl spíše samotářský tip, protože jsem vyrostl jenom s mamkou a ta dlouho pracovala, takže jsem byl třeba do šesti do večera ve škole v družině. Chudák paní vychovatelka Romana ani neměla čas na vlastní děti, protože tam se mnou zůstávala.

    A tím, že jsem byl spíše sám jsem v sobě začal objevovat něco zvláštního. Malé děti VĚŘÍ na nebíčko a andílky, a taky možná v nějakého vousatého pána, který se jmenuje Bůh. A dost možná i na čerta, který odnáší na Mikuláše zlobivé děti do pekla. Problém byl vždycky v tom, že já jsem VĚDĚL, že nic takového není.

    Dále jsem také věděl, ne věřil, ale věděl, že jsou duchové a různé astrální bytosti. Viděl jsem různé postavy, stíny a slyšel různé zvuky od nikud, hlasy a někdy jsem k nim i mluvil. Hřbitov na mě nepůsobil nikdy dobře, nevydržím tam déle jak 5, možná 10 minut, pak je mi zle a musím pryč.

    Jak jsem stárnul, vše nastupovalo do ještě větších obrátek, protože jsem věděl, jaká životní situace nastane, následky toho co já, nebo známý udělá. Dokážu lidmi neuvěřitelně manipulovat a podsunout jim mou myšlenku. Čtu v lidech jako v knize, vím co si myslí, nad čím přemýšlejí.

    No a poslední měsíce... Vím že mi zazvoní telefon ještě dřív než se to stane. Podvědomě ho beru do ruky a potom co ho vezmu tak za 3 nebo 4 vteřiny přijde smska a neb někdo volá. Už jsem si na to všechno zvykl a je to celkem zajímavé. Někdy mám pocit, jako by něco chtělo abych byl takový...

Vydáno: 21. 5. 2011

Přečetlo: 2999 čtenářů

Autor (vložil): Johny004

TIP: Pro zobrazení všech příběhů autora klikněte na jméno

Zpět na příběhy..

Komentáře k příběhu...