Dobrý den,

    ráda bych se podělila o vskutku zvláštní sen, jehož reálný dopad si každým dnem uvědomuji stále víc a více. Je to již zhruba rok, co nás opustil člověk, který mi byl bezmála po třicet let nejen jakousi obdobou otce, ale také učitelem, zázemím, jistotou a velmi moudrým životním rádcem. Jeho odchod do značné míry poznamenal všechny, jež tvoří součást našeho vskutku rozvětveného "klanu", jemuž tento muž za svůj život položil úctyhodný "základ".

    Začátkem měsíce dubna jsem pocítila slabé pnutí v oblasti břicha, rsp. podbřišku. Pro ženu je to často velmi přirozený stav vzhledem k biologickým procesům, jimž se standardně po dobu svého života musí podrobit, a i když nerada, přece jen tento stav indikuje zdravý fyzický vývoj individuálního jedince-ženy.

    Právě v tomto, navíc pro mne momentálně velmi hektickém období se mi zdál prazvláštní sen:

    Kráčím asfaltovou silnicí lehce posypanou štěrkem kamsi do dáli. Cesta vede mírně do kopce, kolem jsou louky, ovce, je tu krásně a procházka zdá se mi býti celkem příjemnou, i když v podstatě nevím, kam a pro co kráčím. Pamatuji jakousi dřevěnou "krčmu", vcházím do ní a líbí se mi zde, na stěnách visí jakési kožešiny (ovšem zdá se mi, že ne ovčí, jsou šedobílé, jsem laik, ale tipovala bych snad jezevce), je tu pár lidí, dobře se baví. Jdu dál a vidím dva domky. Domky jsou cihlové, velmi hezké, upravené. Jeden z nich má velmi hezkou bílou branku a já vidím, že zde na schodku před domem sedí můj zesnulý příbuzný a i když vím, že je mrtev, sedám k němu na schodek, načež si povídáme.

    Z rozhovoru nevím vskutku zhola nic, ale to hlavní si pamatuji. Je spousta otázek, které bych ve stavu bdělém velmi ráda tomuto člověku položila, ovšem ve stavu spontánního snění nejsem evidentně intelektuální typ, a tudíž mě napadají pouze dvě, které ovšem důrazně raději dvakráte zopakuji. První z nich se týká délky mého života-příbuzný se zachmuří, kouká na hodinky, a důrazně říká:" Moc dlouho ne, krátko, krátko, už je čas!" Druhá otázka týče se počtu mého budoucího potomstva, načež odpovídá velmi stroze: "Dvě". Otázky ovšem znovu opakuji, jelikož mě velmi zaráží odpověď na otázku první. Druhou odpovědí mě uklidní a tvrdí:" Dlouho, dlouho.." Na druhou otázku však odpovídá stejně. Tímto náš rozhovor končí. Velká škoda, povídala bych si dál, ovšem protistrana již nejeví valný zájem.

    Dnes je 10. 5. 2011 a já jsem druhým dnem propuštěna z nemocnice, kde jsem prodělala závažnou operaci gynekologického charakteru a o vlásek tak unikla jisté smrti, jež za mým rozhodnutím ustoupit z velmi rozšířeného, neřkuli přímo trendového názoru dnešní uspěchané, moderní doby ( "to nic není, to přejde") pokulhávala v rozmezí několika málo hodin, možná jen desítek minut. Na sál jsem odjížděla opravdu bleskovým tempem a na mé probuzení z narkózy by si nevsadil ani "gynekolog-amatér" (jak se zpívá v jedné z dnešních moderních písní) :))

    Myslím si, že tato shoda je opravdu zvláštní. Pravdou je, že i cesta na pohotovost byla velmi ovlivněna vzpomínkou na sen, jelikož do ordinace, troufám si směle tvrdit, bych bez tohoto "zážitku" dozajista nedošla a rozsáhlé vnitřní krvácení by si právem vyžádalo daň nejvyšší. A tak si říkám - bude naplněn i zbytek "věštby"? Já doufám, že to,a mnohem více, v mém případě napíše ten velmi dlouhý život, protože ten prý píše romány..

Vydáno: 11. 5. 2011

Přečetlo: 1925 čtenářů

Autor (vložil): zabi

TIP: Pro zobrazení všech příběhů autora klikněte na jméno

Zpět na příběhy..

Komentáře k příběhu...

Předmět:

Datum:

Jméno:

¤ jelitko

18. 06. 2011 22:28

zabi

¤ Náhoda?

13. 05. 2011 13:49

Andre

¤ Ahoj

11. 05. 2011 14:42

Jelitko

Číst komentáře