Příběh, o který bych se s vámi ráda podělila se nestal mě, ale mojí sestře.

    Stalo se to kdysi dávno, když byla ještě malá holka. V té době ji hlídala nejstarší sestra, která si odběhla k sousedce a nechala ji samotnou doma. Ona si klidně hrála v pokojíčku, pak se jí najednou udělalo zle a měla pocit, jakoby se začal třást pokoj. Údajně se jí všechno začalo motat a najednou slyšela hrozný rány a nakonec uviděla, jak se nad ní vznáší tři střapaté postavičky, první bílá, druhá šedivá a třetí šedivo-černá...

    To, co jí říkaly první dvě zapomněla, jediný co si pamatovala bylo to, co říkala poslední (šedivo-černá). Řekla jí, že celej život jí bude provázet neštěstí, které jí způsobí chlapi, ale že musí být silná... nakonec se postavičky rozplynuly. Ségře se udělalo zase dobře, ale byla vystrašená. Nakonec dorazila druhá sestra, co jí hlídala, tak jí všechno pověděla, ale ona jí nevěřila ani slovo, myslela si, že si vymýšlí, aby byla zajímavá...

    Postupem času taky (říkejme jí Jana) Jana přestala věřit, že to bylo skutečné. Jenže za necelé dva roky jí začal pronásledovat nějaký chlap, neměla z něho dobrý pocit, sledoval jí cestou ze školy, vždycky ustrašená běžela domů, ale nikomu se nesvěřila. Vše vyvrcholilo, když onen chlap jí přepadl v baráku na chodbě, naštěstí než stačilo dojít k nejhoršímu ho vyrušila sousedka a tak utekl.... Musela tedy vše dopodrobna vylíčit policii, nakonec se zjistilo, že šlo o pedofila, kterého nakonec chytli... jenže tím její prokletí nekončilo..

    Asi o dva roky později šla ke kamarádce, která bydlela o poschodí níž a tam uviděla zase na chodbě stát chlapa, kterej se před ní svléknul, tak utekla s brekem domů.. A tak se začala uzavírat do svého světa.. Celý život jí provází děsná smůla na úchyly, násilníky, nehody... Náhoda? Dost možná...

    Obdivuju ji, jak silný je to člověk... Když jsme se spolu nedávno bavili na téma nadpřirozena, co se nám všechno stalo a jestli nejsme blázni, tak se mi svěřila, že vlastně pořád vídává bytosti, že občas, když sedí večer doma a dívá se na televizi, má najednou pocit, že jí někdo pozoruje. Otočí se a tam zase vidí nějakou bytost, co se na ní chvíli dívá a pak zmizí... Když jsem se jí ptala, jestli se nebojí, tak mi vždycky odvětí, že se nemá čeho bát, že ty bytosti, co za ní chodí jsou hodné a vlastně, že se s tím vším naučila žít a když chce být sama, tak je jen požádá, aby odešli... Ona je můj učitel, učí mě se nebát, vysvětluje mi, proč vidím to co vidím... ale to možná jindy... Nicméně bych chtěla jen říct, že nejsem blázen, žiju si celkem normální život, lidi a ani v jejím okolí nic netuší, vědí to jen lidi, co to z nás sami cítí a co jsou na stejné vlnové délce...

    Omlouvám se za neobratné možná chaotické psaní, ale je toho tolik a já se to snažila nějak srozumitelně shrnout =)

Přeji pěkný den..

Vydáno: 19. 2. 2011

Přečetlo: 2962 čtenářů

Autor (vložil): Annabela

TIP: Pro zobrazení všech příběhů autora klikněte na jméno

Zpět na příběhy..

Komentáře k příběhu...